Orel Haastův byl postrachem Nového Zélandu ještě v 15. století. Zabíjel obří ptáky moa i první Maory

Orel Haastův je důkazem, že gigantické rozměry nejsou jen doménou prehistorických tvorů. Tento majestátní dravec vyhynul teprve kolem roku 1445 – tedy v době, kdy v Evropě vrcholilo období renesance. Jeho domovem byl však Jižní ostrov Nového Zélandu, který sdílel s téměř dvěma sty druhy ptáků včetně obřích moa.

Největší orel naší planety se během dvou milionů let evolučně oddělil od svých nejbližších příbuzných – orla malého a orla nejmenšího – a stal se dominantním predátorem novozélandské přírody. Je paradoxem, že právě takový kolos sdílel geny s orly, jejichž rozpětí křídel přesahuje sotva jeden metr.

Orel Haastův zastával na ostrově stejnou roli, jakou jinde mají lvi nebo tygři – jakožto vrcholový predátor byl jediný, kdo dokázal skolit i největší druhy ptáků moa s hmotností až 200 kilogramů. Sám přitom vážil jen okolo 13 kilogramů, takže zvládl ulovit zvíře až 15krát těžší, než byl on sám.

Lovil podobně jako jiné druhy dnešních orlů – do hřbetu kořisti zatnul až 9 centimetrů dlouhé drápy a další rány zasazoval silným zobákem. Překvapivé však bylo, jak maso pojídal. Vědci teprve nedávno zjistili, že tvarem lebky nejvíce připomíná kondora andského, jenž se živí převážně mršinami.

Stejně jako supi se tedy snažil proniknout k měkkým tkáním a vnitřnostem, přičemž hlavu zabořil hluboko do těla mršiny. To ovlivnilo i jeho vzhled – přestože bývá zobrazován jako zcela opeřený, ve skutečnosti měl pravděpodobně holou hlavu. Supí podobu potvrzují i jeskynní malby dávných Maorů, podle nichž vypadal jako velký černý pták s lysou hlavou.

Nejmocnější dravec Nového Zélandu vládl unikátnímu ekosystému, který se až na 3 druhy netopýrů skládal výhradně z ptáků. Rovnováhu však narušil – jako už mnohokrát v historii – člověk. První Maorové dorazili na ostrov mezi lety 1250 a 1275 a stali se orlovými nelítostnými konkurenty. Stejně jako on lovili i ty největší druhy ptáků moa, takže oblíbené potravy rychle ubývalo.

Možná proto si orel nakonec vybral za kořist i samotné lidi. Vzhledem ke své velikosti a síle by bez potíží ulovil děti nebo dospělé menšího vzrůstu. Tomu by mohly nasvědčovat i maorské legendy o ptáku Pouākai, který prý zabíjel lidi i moa.

Pokud orli skutečně začali útočit na člověka, Maorové si to jistě nenechali líbit. Kromě likvidace jejich oblíbené kořisti se tak mohli podílet na vyhubení obřího dravce i tím, že ho sami lovili. Zároveň také odlesňovali krajinu, čímž tamní živočichové rychle ztráceli své přirozené prostředí.

Uvádí se, že ptáci moa i orli Haastovi vyhynuli přibližně ve stejném období. Přestože se podle jedné ze studií na Novém Zélandu nacházelo až 4500 hnízdících párů, Maorům se je podařilo vyhubit za necelých 200 let. Svět tak navždy přišel o největší ptačí giganty, kteří ho v době našeho letopočtu obývali.

Zaujalo vás téma? Neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: