Numbat: Roztomilý příbuzný vakovlka, který nyní bojuje o přežití – zbývá už méně než tisíc jedinců

Numbat se podobně jako jiní australští živočichové vyznačuje jedinečným vzhledem a způsobem života. Přestože na pohled připomíná křížence surikaty a veverky, nemá s nimi prakticky nic společného – jedná se o hmyzožravého vačnatce, který se i přes český název „mravencojed“ živí výhradně termity.

Svůj oblíbený hmyz často hledá v dutinách tlejícího dřeva nebo hromádkách spadaného listí – nemá totiž takovou sílu, aby rozhrabal termitiště tak, jako to dělají jiní velcí mravenečníci. Přesto se snaží dostat alespoň do povrchových struktur a odkrýt termití chodbičky, do nichž zaboří tlamu a lepkavým bičíkovitým jazykem polapí kýženou kořist. Jazyk je velmi dlouhý – v průměru dosahuje zhruba 10 centimetrů, což je téměř polovina délky těla zvířete.

V tlamě má numbat až 52 zubů, čímž se dostal i do Guinessovy knihy rekordů. Zuby jsou ale malé a tupé (a termití tělíčka měkká), takže nepotřebuje žvýkat. Zajímavostí je, že nemusí ani pít, protože veškeré tekutiny přijímá z potravy.

Numbati žijí v eukalyptových lesích, kde je dostatek křovin a spadaných stromů. Zároveň tam však musí pronikat i světlo, aby se země prohřála a vytvořila tak vhodné podmínky pro termity, na kterých jsou závislí.

Jelikož se od termitů odvíjí přežití každého jedince, žijí numbati samotářsky, aby se o potravu nemuseli dělit. Vymezují si teritoria o velikosti 25 až 50 hektarů a v párech se vyskytují pouze v období rozmnožování.

Rozmnožují se však relativně pomalu – samice pohlavně dospívají v jednom roce, kdežto samci až po dvou letech života, což je u živočichů žijících přibližně 5 let poměrně krátká doba na to, aby na svět přivedli větší počet potomků.

Samice proto reprodukční proces dohánějí velice krátkou březostí a mláďata porodí za pouhých 14 dnů, což je nejkratší období březosti u všech savců (pro srovnání: myš je březí cca 21 dnů). Má to ovšem za následek, že mláďata se rodí nevyvinutá a musí se rychle přisát k bradavce, aby přežila.

Přestože se jedná o vačnatce, nemají žádný vak, do něhož by se mláďata mohla schovat. Matka má na břiše jen zkadeřenou srst, k níž se potomci přichytí. Takto je pak samice nosí až 6 měsíců, dokud nejsou velká tak, že skoro nemůže chodit. Teprve poté je nechává v noře, kde je kojí až do devíti měsíců věku. V té době se z mladých numbatů stávají samostatní jedinci, připravení hledat si vlastní teritorium.

Než však samice mláďata odchová, je velice zranitelná (stejně jako její potomci). Obecně je ale v ohrožení celá populace numbatů, neboť ve volné přírodě jich zbývá méně než jeden tisíc.

Největšími nepřáteli numbatů jsou predátoři, kteří byli do Austrálie zavlečení – zejména lišky a divoké kočky. Dále pak i původní hadi a dravci, na něž jsou už ale numbati zvyklí a dovedou se vůči nim lépe bránit.

Nebezpečí dále představují velké lesní požáry a vlivy způsobené činností člověka, jako je odlesňování a z toho plynoucí ztráta biotopů, jež numbati ke svému životu potřebují.

Všechny tyto faktory vedou k tomu, že nyní na území jihozápadní Austrálie přežívají jen malé a fragmentované populace numbatů. Pro jejich ochranu je nařízená likvidace invazních predátorů a chov v oplocených rezervacích, kam se tito predátoři nedostanou.

Významnou roli při záchraně těchto zvířat hrají i zoologické zahrady (zejména zoo v Perthu), jež vypouštějí odchovaná mláďata zpět do volné přírody, aby obnovily genetickou rozmanitost divokých populací.

Numbat je další z plejády málo známých, a přitom unikátních živočichů, kteří jsou na pokraji vyhynutí. Povědomí o jejich existenci šíří zejména obětaví dobrovolníci a zoologické zahrady orientované na jejich chov. Přestože se jedná o plachá zvířata, je prý zábava je pozorovat, protože se chovají jako „surikaty na steroidech“. Byla by tedy škoda, kdyby tyto roztomilé klauny potkal stejný osud jako jejich příbuzného, vakovlka tasmánského.

Pokud vás téma zaujalo, neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: