Lelek ušatý jako senzace sociálních sítí: Dříve lidi děsil, dnes jim připomíná roztomilého draka

Lelek ušatý (Lyncornis macrotis) se na sociálních sítích těší vysoké popularitě. Pozornost upoutal zejména svým neobvyklým vzhledem – pírka ve tvaru malých růžků, kontrastní zbarvení a pár tmavých korálkových očí z něj totiž dělají obstojnou miniaturu Bezzubky z animovaného filmu Jak vycvičit draka. Toto přirovnání se ujalo natolik, že se mu nyní přezdívá „dračí pták“.

Ve skutečnosti se však jedná o největšího lelka na světě (měří až 40 centimetrů na délku). Obývá tropické a subtropické pralesy jižní a jihovýchodní Asie a je dokonale přizpůsobený lovu v noci či za soumraku, kdy neslyšně poletuje vzduchem a chytá svou kořist do široce rozevřeného zobáku.

Stejně jako ostatní zástupci čeledi lelkovitých si tím vysloužil nelichotivou pověst – téměř až do 19. století lidé věřili, že tito ptáci v noci sají kozám mléko ze struků (protože mají tak široký zobák) a pak je oslepí. Zrod této pověry se někdy přisuzuje antickému filozofu Aristotelovi, ačkoli strach z lelků panoval napříč všemi kulturami.

Pověst o sání kozího mléka se odráží i v názvu čeledi lelkovitých – latinský název Caprimulgidae doslova znamená „dojiči koz“ neboli „kozodojové“.

Nedůvěra v neznámé noční tvory zapříčinila, že lelci byli často zcela nesmyslně zabíjeni. Přitom se jedná o velmi užitečné živočichy, kteří kolem dobytka v noci poletovali jen proto, aby ho zbavili obtížného hmyzu. Navzdory lidovému folklóru se však lelkovi ušatému podařilo přežít – a to v takovém počtu, že je zatím považován za málo dotčený druh.

Ačkoli lelek ušatý svým zbarvením připomíná draka, ve skutečnosti se snaží napodobit vzhled stromové kůry či spadaného listí, díky čemuž je v korunách stromů prakticky neviditelný. Ale je tu jedna zvláštnost – místo bezpečného hřadování na větvích dává přednost pobytu na zemi, kde je zranitelnější.

Svému maskování dokonce věří natolik, že do prohlubně v lesní půdě snáší jediné krémově zbarvené vejce. A když se pak mládě vylíhne, rodiče o něj dál pečují na zemi – což je poměrně nepochopitelná strategie u ptáků, kteří jsou skvělými letci a potravu (i vodu) jinak získávají za letu.

Mezi jejich hlavní predátory patří lišky, hadi, sovy nebo vrány. Kromě maskování se při obraně spoléhají i na své noční vidění, jenž jim zajišťuje oční membrána zvaná tapetum lucidum. Tato vrstva za sítnicí odráží světlo, takže to při jeho dopadu vypadá, jako by jim oči ve tmě svítily.

Třebaže se nejedná o druh lelka žijícího v Čechách (u nás se vyskytuje pouze menší lelek lesní), stojí za to zmínit základ úsloví, jenž vychází z nočního života těchto opeřenců. Přibližně do počátku 2. světové války byla na našem území povolená tzv. čižba neboli lov drobných ptáků. Ptáci se lákali na místa potřená lepem, aby se k nim přichytili. To vše se ale dělo přes den, takže chytit na lep lelka bylo prakticky nemožné.

Rčení „chytat lelky“ tedy označuje činnost, která je ve své podstatě nesmyslná či zbytečná. Přesto si pod „lelkováním“ většinou představujeme také obyčejné nicnedělání – nejspíše proto, že i lelek přes den pouze odpočívá.

Zaujalo vás téma? Neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: