Tajemní potuové: Bizarní ptáci s vykulenýma očima, jejichž křik děsí domorodce

Ačkoli se na první pohled může zdát, že potuové mají nejblíže k sovám, není tomu tak – jejich nejbližšími příbuznými jsou lelci a lelkouni. Celkem se rozlišuje 7 druhů potuů, jež mají mnoho společného.

Všichni jsou noční ptáci, kteří se živí hmyzem. Nejraději mají brouky, motýly, kobylky a termity. Tomu odpovídá i jejich anatomie: široký a krátký zobák se speciálním výčnělkem umožňuje lehce zachytit jakoukoli kořist.

Orientaci ve tmě jim usnadňují obrovské oči, jež by však přes den byly příliš nápadné. Proto mají víčka malou štěrbinu, která umožňuje ptákům částečný výhled i ve chvíli, kdy spí. Oční duhovka bývá žlutá, což potuům dodává poněkud komický vzhled. Zato potu velký má celé oči černé, takže jeho výraz připomíná spíše děsivé noční stvoření.

Velikostí připomínají holuba. Nejmenší je potu rezavý, který dosahuje délky maximálně 25 centimetrů, kdežto potu velký až 60 centimetrů. Vyskytují se od Mexika až po Argentinu a některé druhy se přizpůsobily také životu v mokřadech či pouštích.

Přes den se potuové snaží být neviditelní. Barva peří, připomínající kůru stromů, jim v tom skvěle pomáhá. Potu obecný a potu středoamerický nehybně sedí na pařezech a pahýlech ve vzpřímené pozici, kde vypadají jako vyčnívající větev. Zajímavý je v tomto ohledu i potu rezavý, jenž se při odpočinku rytmicky pohupuje, aby připomínal rozechvělý list.

Pokud je někdo odhalí, zareagují tak, že maskování předstírají ještě urputněji. Pokud to nezabere, odletí, nebo se pokusí vetřelce vylekat – doširoka otevřou oči a zobák a načepýří se.

Potuové si nestaví hnízda, jak je pro ptáky typické. Snášejí pouze jedno vejce, které umístí do prohlubně pařezu nebo větve. Jamka bývá zpravidla přesně ve velikosti vejce, aby v ní dobře sedělo a nebylo příliš nápadné. Jakmile se mládě vylíhne, učí se mimikry rodičů – buď s nimi připomíná větev, nebo společně předstírají, že jsou stromové houby.

Mláďata potuů mají světlé zbarvení a trvá přibližně dva měsíce, než jsou zcela samostatná. Pokud budou úspěšná, mohou se ve volné přírodě dožít okolo 10 let.

Tito ptáci jsou také pověstní děsivým voláním. Zpravidla si jím vymezují teritorium, hledají partnera, nebo se snaží zahnat nepřátele. Nejznámější je hlas potua obecného, který vydává postupné houkání:

Zatímco potu velký se vyznačuje strašlivým řevem:

Tyto zvuky, rozléhající se v temné krajině, zavdaly domorodcům ke vzniku celé řady legend. Jedna z nich, pojmenovaná jako „Ayaymama“, je obdobou našeho Jeníčka a Mařenky: až na to, že z dětí opuštěných v lese se časem stanou potuové naříkající pro svou maminku.

Jiná verze vypráví pověst o nešťastných milencích. Jeden se proměnil v potua a druhý v měsíc. Potu je měsícem přitahován, ale nikdy se ho nemůže dotknout, a proto po nocích pláče.

Tajemní potuové dnes žijí pouze v Americe, ale nebylo tomu tak vždy. V období eocénu (přibližně před 56 až 34 milióny let) žili na území Německa potuové vyhynulého rodu Paraprefica, kteří se velmi podobali těm dnešním.

Proč tento druh vyhynul, nevíme. Ale možná mnoho nechybělo a mohli tito ptáci obývat i naše lesy, kde by se společně se sýčky stali součástí strašidelného folklóru.

Pokud vás téma zaujalo, neváhejte se podělit o své názory v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: