Ptakoještěři s rozpětím křídel až 12 metrů skutečně létali. Paleontolog odhalil proč

Pterosauři brázdili oblohu už v období triasu, tedy přibližně před 215 miliony let. Jednalo se o první skupinu letuschopných obratlovců, kteří se rozšířili po celém světě a obývali ho až do velkého vymírání v důsledku pádu asteroidu před 66 miliony let. Vyvinuli se do mnoha rozličných druhů, z nichž vědci pojmenovali už více než 120 a další stále přibývají.

Zatímco nejmenší pterosauři svou velikostí připomínali vrabce, ti největší byli vysocí jako žirafa (cca 5 metrů) a rozpětím křídel hravě konkurovali vyhlídkovému letadlu. Mezi takové giganty patřili například ptakoještěři rodu Quetzalcoatlus, Arambourgiania nebo Hatzegopteryx. Jejich rozpětí se odhaduje mezi 10 až 12 metry a v porovnání s tehdejšími prehistorickými ptáky i člověkem (na obrázku vlevo dole) působí více než impozantně.

Ohromující vzrůst však v řadách odborníků i laiků často vyvolává domněnku, že tito plazi nedokázali létat – především proto, že na to byli příliš těžcí. Najdou se ale i paleontologové, kteří tyto pochybnosti vyvrací. Jedním z nich je paleontologický umělec a konzultant Mark P. Witton, jenž letuschopnost pravěkých obrů obhájil na svém blogu.

Jelikož se největší vlna skepse vzdouvá nad tělesnými proporcemi, začneme právě u nich. Při sestavování podoby ptakoještěrů se paleontologové potýkají zejména s neúplností jejich koster. Není výjimkou, že k dispozici mají pouze několik fragmentů a zbytek kostry odhadují podle fosilií podobných druhů.

Přesto se už z dochovaných pozůstatků podařilo vyvodit, že:

Nicméně těla největších ptakoještěrů vážila mezi 180 až 250 kilogramy, proto Witton pokračoval v další analýze. Nejprve se zamyslel nad strukturou svalů, které tvořily 20–25 % z celkové hmotnosti.

Tyto svaly byly nejen velmi silné, ale také jich bylo dostatečné množství na to, aby obří pterosauři dokázali vzlétnout. Nebyl to však vzlet snadný a okamžitý, jaký vidíme například u malých pěvců. Museli se při něm spoléhat na anaerobní svalové kontrakce, což je stálo mnohem více energie. Kvůli tomu pravděpodobně nevzlétali tak často a mezi jednotlivými lety potřebovali odpočívat.

Neznamená to však, že by byli špatní letci. Když Witton zadal jejich tělesné parametry do softwaru s názvem Flight určeného pro modelování letu ptáků, zjistil, že velcí ptakoještěři dokázali létat rychlostí více než 90 kilometrů za hodinu. Energii během letu šetřili zejména plachtěním a využíváním vzdušných proudů (podobně jako čápi nebo dnešní dravci). Díky tomu mohli překonat vzdálenost až 16 tisíc kilometrů v rozmezí 7 až 10 dní.

Přestože výpočetní software označil obří ptakoještěry za letuschopné a vytrvalé letce, stále to nebylo dostačující. Názory skeptiků přetrvávaly i nadále, a proto sám Witton považuje za nejsilnější argument způsob, jakým se tito giganti dostávali do vzduchu.

Máme totiž natolik zažitý mechanismus letu ptáků, že nás ani nenapadne pomyslet na to, že by to mohlo být jinak. A v tom je ten problém – úplně jsme zapomněli na netopýry, jejichž těla se v tomto ohledu ptakoještěrům podobají více než ta ptačí. Při vzletu přenášejí váhu na přední končetiny, opřou se o ně a zadní končetiny zdvihnou. Ptakoještěři to dělali stejně, jak ukazuje následující video.

Je to výrazný rozdíl oproti technice vzletu, na jakou jsme zvyklí u ptáků. Zatímco ptáci mívají silné nohy a štíhlá křídla (o která se neopírají), ptakoještěr potřeboval opak – silná křídla a slabší nohy.

Paleontolog Mark P. Witton věří, že předložené důkazy dostatečně potvrzují skutečnost, že velcí ptakoještěři uměli létat (případně vybízí čtenáře, aby si sami vyzkoušeli letuschopnost ptakoještěrů vypočítat v bezplatném programu Flight). Potřebné parametry pro výpočet pak přikládá v rámci studie.

Nicméně zapomněl uvést důvod, jenž se zdá zřejmý i bez složitých vědeckých analýz. Všechna v současnosti žijící zvířata mají těla odpovídající jejich způsobu života. Jako příklad uveďme ptáky – ti nelétaví mívají zakrnělá křídla (což většinou kompenzují silnýma nohama), kdežto ptáci přizpůsobení k letu mají křídla plně vyvinutá a po zemi se pohybují pomalu. Odhadnout, zda takové zvíře dokáže létat či nikoli, tedy dokáže i naprostý laik – stačí se podívat na tělesné proporce.

Je proto nesmysl, aby měli ptakoještěři rozpětí křídel až 12 metrů jen tak pro ozdobu. Sice se také pohybovali po zemi, ale rozhodně to nebyli příliš zdatní chodci.

Navíc jejich schopnost létat podporuje i skutečnost, že byli pravděpodobně teplokrevní (přestože jsou klasifikovaní jako plazi, jejich těla mohla být podle vědců pokrytá tzv. proto-peřím, což by naznačovalo, že se jednalo o teplokrevná zvířata).

Zaujalo vás téma? Neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: