Pravěké ryby měly čelist jako cirkulárku. Jejich podoba zůstávala tajemstvím více než 100 let

Podivná stočená čelist nazývaná jako „zubní přeslen“ je to hlavní, co vědce na rybách upoutalo (samotný název Helicoprion znamená „spirálovitá čelist“). Jednalo se však o zajímavé živočichy i z mnoha jiných důvodů. Stavbou těla se podobaly dravým mořským rybám, jako jsou mečouni nebo žraloci, a zpočátku se věřilo, že jsou jejich příbuznými.

Ve srovnání s dnešním žralokem bílým byly cca o metr delší (žralok měří maximálně 7 metrů, ryby rodu Helicoprion mohly dosahovat přibližně 8 metrů).

Nicméně nakonec se zjistilo, že i přes vnější podobu mají nejblíže k parybám z rodu chimér (Holocephali). Označovat je za žraloky je tedy nesprávné. Stejně jako oni měli ale chrupavčitou kostru, proto se někdy souhrnně nazývají jako „chrupavčité ryby“.

Paleontologové zatím rozlišují tři druhy, a to:

Spirálovitou čelist měly všechny – lišily se zejména uspořádáním zubů na zubním přeslenu. Podivuhodné je, že se vyskytovaly téměř po celém světě. Dohromady se zatím našlo přes 100 fosilií pocházejících z Ameriky, Evropy, Asie a Austrálie.

Jako první objevil pozůstatky podivné čelisti paleontolog Henry Woodward v roce 1886. Tehdy se domníval, že našel páteř ryby z rodu Edestus. Další nález učinil v roce 1899 Alexandr Karpinský, který poznal, že ostatky patří jinému zvířeti a zařadil ho do rodu Helicoprion. V té době již začalo být zřejmé, že se jedná o zuby. Jejich neobvyklý vzhled ale vědce mátl: netušili, kde byly umístěné a jak fungovaly.

Dávný predátor se stal předmětem spekulací a jeho podobu se snažilo vylíčit ohromné množství kreseb a náčrtků. Karpinský se domníval, že ryba měla čenich ve tvaru ozubeného sloního chobotu, přičemž některé odvážnější teorie dokonce přemístily spirálu na hřbetní ploutev.

Varianty s čelistí nakonec převažovaly – nebylo však jisté, zda to byla čelist horní nebo dolní. Nesčetné podobizny včetně fosilií ukazuje ve svém videu Talie Luis Mary:

Pochopitelně zůstávalo nejasné i to, jak ryby lovily nebo přijímaly potravu. Situaci komplikoval zejména nedostatek kosterních pozůstatků. Vzhledem k tomu, že kostra byla měkká a chrupavčitá, dochovaly se většinou pouze zuby.

Vypadalo to, že už vědci po tolika letech bádání rezignovali. Až se jednou objevil student Jesse Pruitt, kterého pravěký tvor nepřestával fascinovat. Zaujal ho vzorek čelisti umístěný v Přírodovědném muzeu v Idahu, na nějž se neustále vyptával kurátora muzea Leifa Tapanily.

Studentův zápal podnítil Tapanilovu zvědavost a společně se tedy pustili do výzkumu. Vycházeli přitom i z poslední rekonstrukce ryb ztvárněné v roce 2011 umělcem Rayem Trollem. Muzejní fosilie byla unikátní také v tom, že obsahuje zlomky chrupavky z horní čelisti a část lebky:

Celou dobu se mělo za to, že ostatky jsou příliš roztříštěné, a proto nedokážou poskytnout dostatek informací. Nicméně první pořízené CT snímky v roce 2013 ukázaly, že opak je pravdou – fosilie z Idaha totiž pomohla odhalit největší tajemství těchto prehistorických ryb.

Bylo zjištěno, že zuby byly umístěny pouze v dolní čelisti, kdežto ta horní byla bezzubá. Leif Tapanila prohlásil, že „analogie s kotoučovou pilou je téměř dokonalá“. Ryba kořist nejprve zachytila a následně ji otevíráním a zavíráním čelistí rozřezávala a tlačila hlouběji do tlamy.

Vysvětlilo se i pořadí zubů v přeslenu. Rybám rodu Helicoprion dorůstaly zuby podobně jako dnešním žralokům: akorát nebyly seřazené pod sebou, ale za sebou.

Tato anatomie nasvědčuje, že kořist tvořili jak živočichové s měkkým tělem (např. olihně nebo jiné ryby), tak amonité či nautiloidi, jejichž schránky prý zuby dokázaly rozdrtit.

Ryby rodu Helicoprion patří ke skupině prehistorických zvířat, jež nám svým vzhledem a způsobem života připomínají monstra z vědeckofantastické literatury. Fantaskní představy byly v tomto případě navíc ještě přiživeny nespočtem uměleckých návrhů.

O to hezčí je, že k rozluštění záhady přispělo nadšení jednoho studenta. Na příkladu Jesse Pruitta je vidět, že odhodlání a vášeň pro to, co nás zajímá, nás mohou posunout až k převratnému objevu. Nemalým dílem k tomu rovněž přispěly moderní technologie, jejichž využití je ve všech oblastech vědy více než žádoucí.

A kdo ví – možná se v budoucnosti dočkáme ještě zachovalejší zkameněliny, která poodhalí další střípky ze života těchto predátorů.

Pokud vás téma zaujalo, neváhejte se podělit o své názory v diskuzi a sdílejte článek s ostatními.

Zdroje: