Karl P. Schmidt: Slavný herpetolog, který obětoval svůj život, aby zaznamenal účinky hadího jedu

Karl P. Schmidt se narodil 19. června 1890 v Lake Forest v Illinois. Herpetologii se začal věnovat už při studiu na univerzitě v roce 1915. V následujícím roce se stal vědeckým asistentem herpetologie v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku a od té doby postupně podnikal mnoho sběratelských expedic po Střední a Jižní Americe.

Své poznatky prezentoval v rámci publikací a vědeckých časopisů. Z některých textů jasně vyplývá, jak silná byla jeho vášeň k oboru. Field Museum, kde Schmidt od roku 1922 pracoval jako kurátor, uvádí na svém webu pasáž z knihy Lov krokodýlů, kterou věhlasný herpetolog sepsal po návratu z expedice v Belize. Úryvek popisuje, jak riskoval své zdraví jen proto, aby prozkoumal nalezeného krokodýla:

V obavě, že přijdeme o jediného pořádného krokodýla, kterého jsme dokázali najít, jsem ho zoufale chytil za oči. Ukázalo se, že tento manévr byl účinný – podařilo se mi tak bez větších obtíží vynést zvíře na břeh. Když jsem však změnil úchop na jeho přední čelisti, málem to skončilo katastrofou. Zavřené čelisti bylo sice snadné udržet, ale krokodýl se dokázal s překvapivou rychlostí otáčet ze strany na stranu. To vyžadovalo stejně rychlé změny úchopu na jeho čenichu, abych se vyhnul zranění ostrými zuby, které z tlamy vyčnívaly.

Zmíněná expedice se uskutečnila roku 1952. V roce 1955 Schmidt odešel do důchodu, ale ani poté nedokázal bez milovaných plazů žít. Dál působil jako kurátor ve Field Museu, kde měl i svou laboratoř, v níž šupinaté svěřence zkoumal – dokud se mu to nestalo osudným.

25. září 1957 poslal ředitel zoologické zahrady v Lincoln Park do Schmidtovy laboratoře k identifikaci mladého hada. Schmidt pozoroval jeho chování a domníval se, že se jedná o jedovatou bojgu africkou. Nebyl si tím ale stoprocentně jistý. Ve svém zápisníku uvedl, že ho mátla skutečnost, že její „anální deska nebyla rozdělená“.

Snaha o perfektní analýzu nakonec převážila nad opatrností a Schmidt hada zvedl, aby ho blíže prozkoumal. Zatímco přemýšlel nad neobvyklými vlastnostmi exempláře, had se vymrštil a kousl zahloubaného vědce do levého palce.

Jed bojgy africké rozkládá cévní stěny a způsobí, že oběť zemře na vnitřní krvácení. Jenže místo aby urychleně vyhledal lékařskou pomoc, Schmidt ránu pouze vysál a začal si zaznamenávat, jaké účinky jed má.

Jeho deník byl v roce 2015 zpracován formou videa:

Obsahuje poznámky jako:

16:30–17:30: Silná nevolnost při cestě vlakem domů do Homewoodu, ale nezvracel jsem.

17:30–18:30: Cítil jsem silný chlad a třes doprovázený horečkou 38,7 °C. Začalo mi krvácet z dásní.

Součástí jsou i informace o tom, co jedl, a že se po vyzvracení večeře (mléčného toastu) cítil lépe a spal až do 6:30 ráno. Jed kolující v žilách mu mezitím rychle rozkládal krevní buňky. U snídaně 26. září 1957 pak sepsal svůj poslední záznam:

Téhož dne se Schmidtovi po obědě asi v půl druhé odpoledne udělalo špatně, zvracel a zavolal manželku, která ho našla zpoceného a neschopného řeči. Přivolaný lékař se sice pokoušel o resuscitaci i během cesty do nemocnice, ale bohužel už bylo pozdě – v 15:00 byl slavný herpetolog prohlášen za mrtvého.

Podle pitevní zprávy zemřel na krvácení do mozku, srdce, ledvin a plic. Pomoc lékaře mu prý byla nabídnuta ještě pár hodin před smrtí, ale odmítl ji – ačkoli je otázkou, zda by mu v té době ještě byla něco platná.

Bizarní smrt vyvolala vlnu spekulací – podle některých byl Schmidt od začátku smířený s tím, že zemře, protože věděl, že v Americe není k dispozici protijed. Přičemž aby nezemřel zbytečně, začal tvořit alespoň poslední záznamy pro vědu.

V celém případu ale hrála roli i Schmidtova vášeň pro plazy – co když byla jeho zvědavost silnější než snaha o záchranu vlastního života?

Přesto se současní vědci nejvíce přiklánějí k hypotéze, že Schmidt zkrátka jen nevěřil, že by dávka jedu byla smrtelná. Ve 20. století se totiž herpetologové mylně domnívali, že hadi se zadními tesáky (jako byla osudná bojga africká) nedokážou uštknout člověka k smrti.

Pro tisk byla nečekaná smrt slavného vědce senzací a do povědomí veřejnosti se pravděpodobně zapsala hlouběji než ostatní Schmidtovy objevy. Přesto na jeho počest mnoho druhů plazů a obojživelníků dodnes nese jeho jméno (např. Acanthodactylus schmidti nebo Batrachuperus karlschmidti).

Navíc to, s jakým klidem svůj osud přijal, vzbuzuje v mnoha lidech úctu. Co přesně se však Schmidtovi v době otravy honilo hlavou, se už pravděpodobně nedozvíme. Bližší informace nezanechala ani jeho rodina – manželka Margaret a dva synové John and Robert, pro které ztráta manžela a otce musela být stejně bolestivá jako uštknutí jedovatým hadem.

Pokud vás téma zaujalo, neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: