Ženy vařily pivo dříve než muži: Co se stalo, že o své řemeslo přišly?

Historicky první pivo vařily ženy ve starověkém Sumeru kolem roku 4000 před naším letopočtem (podle některých zdrojů to ale mohlo být i dříve, cca 7000 let př. n. l.). Už tehdy se pivo označovalo jako světlé či tmavé, ale také jako červené a dále podle toho, jak bylo sladké, nebo kolik procent alkoholu obsahovalo.

Nad vařením piva bděla bohyně Ninkasi. Dochovala se kamenná deska, na níž je vytesán hymnus oslavující přípravu piva, jehož součástí je i recept – pokud ho dodržíte, vznikne vám podle webu Tasting History poměrně sladké pivo s výraznou oříškovou příchutí. Nicméně podle pivovaru Anchor Brewing Company ze San Francisca, který tuto metodu v roce 1989 vyzkoušel, je výsledné pivo šumivé a lehce voní po datlích.

Ze Sumeru se pivní tradice rozšířila i do starověkého Egypta. Zde ji měla na starosti bohyně Hathor, jež byla mimo jiné patronkou hudby, tance a plodnosti. V mytologickém příběhu z „Knihy nebeské krávy“ se tato bohyně, proměněná v zuřivou lvici Sekhmet, uklidní potom, co vypije červeně obarvené pivo – nastražený nápoj si totiž splete s krví. To dokazuje, že už tenkrát lidé věděli, jak pivo dokáže zlepšit náladu.

Ve vztahu k alkoholu pak autorka Mallory O'Meara v článku pro The Guardian poukazuje ještě na 25 tisíc let starou jeskynní rytinu známou jako Lausselská Venuše. Vidíme na ní ženu svírající v jedné ruce roh. Podle některých historiků se prý jedná o hudební nástroj, ale Mallory je přesvědčená, že je to roh určený ke konzumaci alkoholu. Pokud by to tak bylo, byla by zřejmě prvním historicky ztvárněným pijanem žena.

Jednoduše proto, že trávily přípravou pokrmů a nápojů mnohem více času než muži. Bylo tudíž nasnadě, že právě ony odhalily tajemství fermentace a výroby piva dříve než jejich protějšky. Recepty si pak předávaly z generace na generaci a dělaly to tak hlavně proto, aby uživily rodinu.

Pivo totiž vařily nejen pro manžela, ale dokonce i pro děti. Ne nadarmo se mu říká „tekutý chléb“ – sloužilo jako dostupný zdroj energie a mnohdy také jako jediný nápoj, který se dal bez obav pít. Během epidemií moru, tyfu nebo cholery doslova zachraňovalo životy, neboť proces vaření a fermentace eliminoval nebezpečné patogeny.

Když už víme, proč se pivo zrodilo právě pod ženskýma rukama, nesmíme opomenout další významnou průkopnici, a tou je svatá Hildegarda z Bingenu. Tato urozená a neobyčejně nadaná jeptiška totiž v průběhu 12. století přišla na to, jak pivo konzervovat, aby se nekazilo.

Jako zkušená bylinkářka zjistila, že nejlepším konzervantem je chmel. Tím pivu zajistila nejen typickou hořkou chuť, ale především vyšší trvanlivost. Byl to převratný objev, díky němuž se tento nápoj mohl začít vyrábět a vyvážet v podstatně větším množství.

Během staletí ženy dovedly výrobu piva k dokonalosti. Byly v tom tak dobré, že si tím i slušně vydělávaly. Některé zdroje vypráví příběh o tom, že v období středověku a renesance se takto běžně živily zejména svobodné ženy a vdovy v Anglii.

Aby na trhu vynikly, nosily špičaté klobouky, zatímco u nohou měly položený kotlík s pivem připraveným k prodeji. Naneštěstí se ale staly trnem v oku mužů, kteří si už v té době zakládali své vlastní pivovarské podniky a tyto dámy pro ně představovaly nežádoucí konkurenci. Přistoupili proto k radikálnímu řešení a začali své sokyně obviňovat z čarodějnictví.

Tento boj proti sládkům ženského pohlaví se prý stal základem pro vznik pohádkových čarodějnic, jež si od té doby spojujeme se špičatými klobouky a kotlíky, v nichž mají namíchaný svůj kouzelný lektvar.

Ale nešlo jen o čarodějnictví – angličtí muži v 16. století také tvrdili, že vaření piva zabírá ženám spoustu času, který by měli raději věnovat dětem. V Chesteru dokonce ženy nesměly pivo prodávat téměř vůbec, protože tu panovala obava, že jinak skončí jako staré panny.

Autorka Mallory O'Meara se domnívá, že se jedná o typický projev patriarchálních kultur. Podle ní se muži obávali dopřát ženám v konzumaci alkoholu svobodu, protože pití z nich dělalo „nebezpečné a nemravné ženy bez zábran“. Opilá žena totiž představovala riziko – pokud během radovánek nečekaně otěhotněla, znamenalo to pro muže nejen výdaje za dítě, ale i pěknou dávku ostudy (zejména v případě, že potomek nebyl jeho).

Za „mužský nápoj“ se však pivo oficiálně považuje až od 60. let 20. století. Tehdy v rámci industrializace ovládly trh velké pivovary, v jejichž čele stáli s drtivou převahou muži. Některé ženy sice také stály (a stojí) za založením velkých pivovarů, ale není jich mnoho. V důsledku toho se postupně vytratila i tradice vaření domácího piva, neboť ji nahradila masová závodní výroba.

Ačkoli se dnes některé ženy na pozice sládků vracejí, nic to nemění na tom, že pivnímu průmyslu stále dominují muži. Mužské postavy najdeme na většině etiket a jsme zvyklí říkat „šel na jedno“ nebo „šel na pivo s kamarády“ – a to vše díky tomu, co kdysi dávno objevily sumerské ženy.

Zároveň nastává zajímavý paradox, že zatímco dříve byly za pivo peskovány ženy, dnes jsou za něj pranýřováni především muži. Vždy tak dostává vyčiněno právě to pohlaví, které je v této souvislosti více na očích. Jak naznačila Mallory O'Meara, důvodem je zejména pocit kontroly nad svým protějškem – příliš mnoho alkoholu totiž činí nevyzpytatelným jak muže, tak ženy.

Na druhou stranu je správné se s historií piva seznámit a uvědomit si, že navzdory současné mužsky orientované propagaci stály za jeho objevem ženy, jejichž cílem nebylo jen pořádání alkoholových dýchánků, ale také zajištění výživného nápoje pro své rodiny v dobách, kdy se světem šířily nebezpečné choroby.

Dočetli jste až sem? Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: