Šašci napříč dějinami: Komici, kteří bavili i kritizovali mocné za královský plat

Těmito a mnoha dalšími výrazy se označovalo povolání šaška, jehož tradice začala už v 7. tisíciletí př. n. l. v Číně. Z tohoto období pochází záznamy o prvním historicky zdokumentovaném šaškovi jménem You Shi , který byl údajně trpasličího vzrůstu.

Podobně tomu bylo ve starověkém Egyptě, kde trpaslíci bavili faraona a pomáhali s domácími pracemi. Tělesnému postižení či nevšednímu vzezření se navíc v Egyptě přisuzoval téměř božský původ.

Obliba trpaslíků, hrbáčů a jinak tělesně či duševně postižených lidí pokračovala i v Evropě. Pro mnoho šašků to představovalo výhodu, neboť to podtrhovalo jejich komický vzhled. Neznamená to ale, že tělesná deformace byla pro toto povolání podmínkou. Pouze se rozlišovali blázni tzv. „od přírody“ od těch, kteří své bláznovství pouze předstírali.

Ať už jste se rozhodli nebo souhlasili s tím stát se šaškem, nezáleželo na vašem původu, postavení a dokonce ani pohlaví (šaškem se totiž mohly stát i ženy). Vhodní adepti se nacházeli v řadách rolníků, potulných kejklířů nebo mnichů. Rozhodujícími kvalitami byly dovednosti přinášející zábavu, jako byla akrobacie, tanec, žonglování, kouzelnické triky, hra na hudební nástroj, zpěv, vyprávění příběhů a šprýmů.

Šířit kolem sebe radost a smích ale nestačilo. Čím výše postavený byl váš budoucí chlebodárce, tím zdatněji jste se museli umět pohybovat i ve společenských kruzích. Šašci sice měli privilegium, že se mohli svobodně vyjadřovat a utahovat si z mocných, ale museli odhadnout správnou míru – jinak se mohli stát obětí rozhořčeného monarchy:

Se svým pánem se museli doslova sžít. Pouto mezi nimi někdy bylo natolik silné, že šašci zastávali i roli rádce či důvěrníka. Proto často dostávali za úkol sdělovat nelichotivé zprávy, jako byla např. nevěra panovníkovy manželky nebo prohraný výsledek bitvy.

To znamená, že šašci mohli být zapojeni i do války. Dodávali vojákům odvahu, provokovali a zesměšňovali nepřítele anebo sloužili jako poslové. V takovém případě jim hrozilo nebezpečí nejen v boji, ale jestliže protistraně doručili nelichotivou zprávu, stávalo se, že je nepřítel vystřelil zpět katapultem.

Je tedy patrné, že aby šašci v takovém prostředí přežili, museli být inteligentní, výřeční, taktní a empatičtí. Pro značnou část jejich práce platilo rčení přisuzované Georgovi Bernardu Shawovi:

Nejslavnější český šašek, bratr Jan Paleček, dostával na dvoře Jiřího z Poděbrad plat 15 stříbrných grošů týdně, což přibližně odpovídalo hodnotě 15 ovcí. Vysoký plat měl také Španěl Bora, šašek Zikmunda Lucemburského, jenž si vydělal 100 tisíc zlatých.

Bohatství dosáhl i šašek nazývaný jako Roland the Farter (neboli „prďoch Roland“), který Jindřichu II. ve 12. století v Anglii každé Vánoce předváděl trik „Unum saltum et siffletum et unum bumbulum“ – to znamenalo vyskočit a současně zahvízdat a vypustit větry. Za to získal rozsáhlé panství včetně pozemku o rozloze 110 akrů (což je cca 45 hektarů).

Dochované prameny hovoří také o odměnách dvojice šašků ze dvora anglického krále Jindřicha VIII. Zatímco William Sommers bavil především krále, na dvoře působila také Jane Foole (čili šašek ženského pohlaví), která sloužila jeho dceři Marii I. Tudorovně a manželce Kateřině Parrové. Je známo, že oba šašci dostávali kvalitní oblečení a pravidelný plat.

V mnoha případech ale konkrétní záznamy chybí. Ovšem když uvážíme, pro jak vlivné osoby šašci pracovali, dá se usuzovat, že na rozdíl od zbytku společnosti žili v nadstandardních podmínkách.

V pohádkách šašek bývá obvykle kladnou postavou a mnozí z nich si pozitivní reputaci udrželi i ve skutečnosti. Protože měli vliv na chování a rozhodování svého pána, často zastavili bezpráví páchané na poddaných nebo se s nimi podělili o své jmění.

Takovými skutky proslul i již zmiňovaný bratr Paleček. Když jednou začal u stolu promlouvat s malými ploticemi určenými jako pokrm pro služebnictvo, upozornil tím krále na to, že čeleď si za svou práci zaslouží k snědku stejně velké ryby jako šlechta.

Čínskému lidu zase pomohl šašek jménem Shen Jiangao. Jakmile se ho císař zeptal, proč ve městě neprší, odpověděl:

To císaře pobavilo natolik, že okamžitě snížil daně, ba co víc – v noci se ve městě spustil prudký déšť!

Šašci byli tak oblíbení, že jejich tradice přetrvala až do 20. století, kdy byl posledním jmenovaným dvorním šaškem Jesse Bogdonoff. Pracoval pro krále Taufa'ahau Tupou IV., který vládl ostrovnímu království Tonga v Polynésii.

Šašci se svou moudrostí, smyslem pro humor i odvahou zastat se slabších byli natolik fascinující osobnosti, že zanechali nesmazatelnou stopu v kultuře mnoha národů. Proto nám stále přinášejí radost nejen v pohádkách, ale i v divadelních hrách nebo fantasy románech.

A co vy? Změnil článek vaši představu o šašcích? Překvapilo vás, o jak rozmanité povolání se jednalo? O svůj názor se můžete podělit v komentářích.

Zdroje: