Calhounův experiment ukázal, jak nás přelidnění může zničit. Skončíme stejně jako hlodavci?

Etolog John B. Calhoun začal věnovat svou pozornost hlodavcům od roku 1946. Tehdy dostal za úkol zredukovat počet hlodavců ve městech, což ho přivedlo k prvnímu pokusu – za domem vybudoval kotec o rozloze 930 m2 pro kolonii norských krys. Podle jeho teorie měly mít samice v takovém prostoru až 5000 mláďat.

Praxe ho však překvapila – krysí populace nepřesáhla ani 200 jedinců. Důvodem bylo, že větší množství krys už spolu nedokázalo žít v souladu a zvířata byla vystresovaná. V tomto jevu začal hledat spojitost s lidskou společností a položil si otázku: „Reagovali by lidé v takových podmínkách stejně?“

Calhounův nejslavnější experiment z roku 1968 nese název Vesmír 25. Tehdy se staly předmětem výzkumu myši. Kromě propracovaného výběhu měly k dispozici neomezené množství potravy, dostatek materiálu pro stavbu hnízd a na jejich zdraví dohlíželi veterináři. Zároveň si užívaly pocitu bezpečí, protože neměly žádné přirozené predátory.

Počátek populace tvořily čtyři páry myší. Ty se díky dostatku zdrojů soustředily na jedinou věc – rozmnožování. To vedlo k tomu, že každých 55 dní se populace téměř zdvojnásobila a rozpínala se do dalších částí výběhu. V této fázi pokusu si žily doslova jako v ráji.

Jakmile však počet dosáhl 620 jedinců, reprodukce se začala zpomalovat. Myši totiž mají svou sociální hierarchii, na jejímž vrcholu stojí silní alfa samci, kteří ochraňují svůj harém samic. Odehnaní a slabší samci by v přírodě utekli a začali žít jinde, ale při tomto pokusu museli zůstat s ostatními myšmi ve výběhu.

Poražené samce Calhoun nazýval „odpadlíky“. I přes pomalejší frekvenci rozmnožování jejich počet neustále rostl, což vedlo k potyčkám – a to nejen kvůli samicím, ale mnohem častěji bezdůvodně. Neustálé rvačky navíc postupně unavily i původní alfa samce.

Samice tak musely převzít jejich roli a bránit svá mláďata. Jelikož však neměly na výchovu potomků klid, vyháněly je z hnízda předčasně, opustily je nebo je dokonce samy usmrtily. V důsledku toho pak nová generace myší nedokázala vytvářet zdravé sociální vazby a uzavřela se do sebe.

Samci i samice ztratili chuť se pářit a začali žít odděleně. Jejich jedinou starostí zůstala potrava a spánek. Samci navíc byli posedlí svým vzhledem a neustále si čistili srst – Calhoun jim říkal „krasavci“, zatímco izolovaným samičkám se přezdívalo „poustevnice“.

Jakmile populace dosáhla 2200 myší, byl její osud zpečetěn. V této fázi se život zvířat přirovnává k peklu. Několik málo jedinců, kteří se ještě narodili, se už ani nedožilo dospělosti. Populace ztratila schopnost reprodukce a poslední jedinec zahynul roku 1973.

Calhounův experiment ovlivnil názory mnoha urbanistických architektů i ekologů, kteří varovali před nebezpečím přelidnění z obavy, že lidstvo skončí stejně jako myší populace. Na rozdíl od ní však nemáme nekonečný přísun zdrojů ani dostatek kvalitní lékařské péče.

Celkový počet lidí na Zemi se odhaduje na 8 miliard. Přitom dle National Geographic trvalo pouhých 12 let, než se narodila poslední miliarda. Pro naši planetu je čím dál těžší uživit všechny obyvatele a průmyslová zátěž se začíná projevovat změnou klimatu, která představuje další hrozbu.

Pro mnohé je Calhounův experiment zajímavý také z hlediska kvality našeho života – už nyní nám vadí husté davy, práce v přeplněné kanceláři, děsí nás vzrůstající násilí ve společnosti, zmatek v osobní identitě mladistvých nebo rozpadající se rodiny. Podobně jako u myší se náš životní prostor zmenšuje, uzavíráme se do sebe a snažíme se přežít.

John B. Calhoun prý k tragickému osudu myších svěřenců prohlásil:

Naději spatřoval v šíření idejí, rozvoji technologií a budování měst tak, aby se minimalizovaly negativní důsledky přelidnění. Čím více se tedy smršťuje svět vnější, tím spíše bychom měli pečovat o svět vnitřní.

Podobné východisko naznačuje i článek v National Geographic – negativní důsledky přelidnění by zmírnila vyšší úroveň vzdělání. To by mělo vést jak ke snížení porodnosti především v rozvojových zemích, tak k zajištění dostatečného množství vědců a odborníků schopných zajistit naše bezpečí.

Calhounův experiment se přirovnává k Rorschachovým skvrnám – každý v něm uvidí to, co vidět chce. Pro někoho je to jasný příklad úpadku lidské společnosti, kdežto jiní poukazují na nedostatky experimentu, kvůli kterým jeho výsledky nelze brát vážně.

Často se zmiňuje, že myši zdegenerovaly zejména proto, že nemusely čelit výzvám ani predátorům, které by jim nachystala příroda. Tohoto nedostatku si byl vědom i sám Calhoun a své pozdější pokusy proto věnoval výzkumu myší kreativity.

A co je podle vás klíčem k záchraně lidstva? Cítíte se podobně jako myši z Vesmíru 25, nebo je realita výsledkům pokusu na hony vzdálena? O své myšlenky se můžete podělit v komentářích.

Zdroje: