Nejstarší kůň na světě se dožil 62 let: Dřel jako mezek a jeho hlava skončila v muzeu

V roce 1760 se v anglickém Woolstonu na farmě Edwarda Robinsona narodil hnědák, který se později zapsal do historie jako Old Billy (tedy „Starý Billy“). Když mu byly dva roky, dostal se do péče tehdy sedmnáctiletého Henryho Harrisona, jenž ho vycvičil pro práci s pluhem. Nečekala ho žádná oslnivá kariéra – měl sloužit jako tažný kůň pro společnost Mersey and Irwell Navigation a pracovat až do posledního dechu.

Nikdo ovšem netušil, že Billy bude dýchat opravdu dlouho – v době před parními stroji byli totiž koně, muly i osli doslova motory průmyslu a mnoho z nich umíralo vyčerpáním ještě v zápřahu. Proto si k nim lidé jen málokdy budovali hlubší vztah a ani Billy nebyl zpočátku výjimkou.

Billy strávil převážnou část svého života jako takzvaný „gin horse“. Tento termín, odvozený z tehdejšího zkráceného výrazu pro stroj („engine“), označoval koně pohánějící stacionární mechanismus. Zvířata chodila v kruhu kolem velkého bubnu a jejich síla se pomocí lan a kladek využívala ke zvedání těžkých nákladů, například uhlí z dolů nebo zboží z lodních palub.

V roce 1793 začal Billy pracovat také jako bárkový kůň a tahal těžké nákladní čluny po říčních kanálech. Tehdy mu bylo 33 let. Jen pro srovnání – dnes se koně považují za staré už kolem 20 let a jejich zátěž se tomu přizpůsobuje. Jenže na Billyho v té době nikdo zvláštní ohledy nebral…

A tak Billy dál vykonával svou namáhavou a monotónní práci, až si lidé všimli, že mnohonásobně překonal všechny koňské souputníky. Zaslouženého odpočinku se „z úcty k jeho věku a dlouhé službě“ dočkal až v neuvěřitelných 59 letech na farmě ředitele navigační společnosti Williama Earla, kde se o něj po letech znovu staral Henry Harrison.

Společně se pak v roce 1821 nechali zvěčnit na slavném portrétu od malíře Williama Bradleyho (přičemž o rok později Billyho namaloval ještě Charles Towne). Harrisonovi bylo v té době už přes sedmdesát a stáří se podepsalo i na Billym – měl prohnutý hřbet a pod kůží se mu rýsovaly kosti. Přesto podle svědectví ještě rád cválal s mladšími hřebci a jeho houževnatost z něj udělala národní celebritu.

Jeho litografie brzy znala celá Anglie. Stal se symbolem vytrvalosti a ztělesněním ideálního dělníka – alespoň v koňské podobě. Přitom v mládí býval pěkné kvítko. Jakmile nastala přestávka v práci, smetl vše, co mu stálo v cestě, jen aby se co nejrychleji vrátil do stáje. A neváhal při tom použít ani kopyta nebo zuby.

Billyho prchlivost se prý zmírnila až s věkem. Dodnes však koluje legenda, že se měl v roce 1821 – tedy ještě v 61 letech – zúčastnit slavnostního průvodu při korunovaci krále Jiřího IV., kde kvůli své nevyzpytatelné povaze působil samé potíže. Nicméně některé zdroje tvrdí, že se oslav nezúčastnil, protože bylo nemožné ho přinutit, aby opustil stáj.

Ačkoli toho Billy vydržel opravdu hodně, osudnými se mu nakonec staly jeho zuby. Podle dobových pramenů už na sklonku života přijímal pouze kašovitou stravu. Když 27. listopadu 1822 ve věku 62 let zemřel, ukázalo se, že měl některé stoličky obroušené až k dásním – skutečnou příčinou smrti tak byla pravděpodobně podvýživa.

Protože byl ale tak slavný, musela po něm musí zůstat nějaká památka – a tou se stala jeho hlava. Ta byla uchována poněkud netradičně – byla z ní totiž vypreparována lebka, která se dnes nachází v Manchesterském muzeu, zatímco jeho vycpaná hlava skončila v Bedfordském muzeu, odkud se v roce 2024 přesunula na výstavu do Billyho rodného města Warringtonu.

Z dnešního pohledu to sice může působit poněkud morbidně, ale lidé z 18. a 19. století v tom neviděli nic zvláštního. Stejně jako na tom, že bylo v módě kupírovat koním uši – což je patrné jak na exponátu, tak na portrétech.

A co si myslíte vy? Šli byste se podívat na Billyho hlavu do muzea, nebo vám tyto exponáty připadají spíše morbidní?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: