Jak církev bohatla ze sexuálních radovánek: Měla vlastní nevěstince, kam chodili i kněží

Když se řekne kněz, biskup, nebo dokonce papež, většina z nás si představí muže mravně i spirituálně čistého, který by se měl v ideálním případě chovat jako zástupce Boha na zemi. Jak ale víme, život má od ideálů daleko – a počet hříchů, jichž se duchovní dopouštěli, ostře kontrastuje s pravidly, která sami kázali.

Připomeňme si některé extrémní výklady z bible. Jedním z nich je přesvědčení, že se Ježíš Kristus narodil panně Marii bez účasti lidského otce (čili že ji oplodnil Duch svatý) a že porod proběhl jako panenský, což znamená, že Marie zůstala pannou i po porodu.

Netřeba dodávat, že z fyziologického hlediska je něco takového nemožné – a proto i církev začala svůj výklad různým způsobem upravovat. Papež Martin I. například v roce 649 prohlásil, že Marie měla panenství tři (před porodem, během po porodu a po něm), zatímco podle Nového zákona byla Marie pannou jen do Ježíšova narození a poté měla mít ještě další potomky (ačkoli i to se někdy zpochybňuje, protože to koliduje s původní ideou věčného panenství).

Zároveň je zvláštní, jak církev nedokáže přijmout skutečnost, že se Ježíš Kristus pravděpodobně oženil s Máří Magdalénou (kterou papež Řehoř Veliký v 6. století označil za bývalou prostitutku). Možná je to tak proto, že celibát, k němuž se římskokatoličtí kněží dodnes zavazují, by pak postrádal smysl. Nicméně jak ukazují dějiny, někteří duchovní si s tím hlavu příliš nelámali…

I přes odmítavý postoj vycházející z rozličných výkladů biblických textů byla církev v otázkách nahoty či sexuality do jisté míry shovívavá – především tehdy, když se jí to hodilo, nebo když se s podobnými „problémy“ sama potýkala.

Krásně o tom píše český historik Vlastimil Vondruška, jenž mě k sepsání tohoto článku inspiroval. Podle něj vůči nahotě církev téměř nic nenamítala, protože ve středověku lidé moc šatů neměli a často spávali nazí. Stejně na tom byli i benediktinští mniši, kteří leželi namačkaní vedle sebe na velikém lůžku.

Hříšné tedy nebylo obnažené tělo jako takové (o čemž svědčí i výzdoba církevních svatostánků), ale spíše chuť na sex, kterou v lidech vyvolává. To býval problém zejména u mladých noviců – proto vedle každého z nich musel spát starší bratr, jenž fungoval jako dozorce. Jeho úkolem bylo zabránit, aby se mladíci navzájem osahávali (ne-li něco horšího), a dokonce je v noci doprovázel i na záchod, aby se tam nevěnovali „hříchu Onanovu“.

Na druhou stranu prý benediktini vyčítali ve 13. století cisterciáckým mnichům, že „pod hábitem nenosí spodky, aby tím byli pohotovější smilniti“. Už tato vzájemná nařčení naznačují, že duchovní měli v této oblasti více zkušeností, než se slušelo přiznat.

Veřejné lázně byly plné nahých těl a o spokojenost návštěvníků se tam staraly půvabné lazebnice v prostých košilkách. Ačkoli tyto dámy nebyly vyloženě prostitutky, o jejich počestnosti se mnohdy pochybovalo a lázně se tudíž pokládaly za semeniště hříchu.

Církev kvůli tomu lázně sice odsuzovala, ale přesto je sama provozovala. Tento pokrytecký postoj byl pro ni ve skutečnosti výhodný – z provozu lázní získávala nemalý příjem a zároveň si jejich služby užívali také samotní preláti. Vlastní lázně si v 15. století založil například dominikánský klášter v Jihlavě, kde se kromě veřejnosti mohli zdarma koupat i obyvatelé kláštera.

Zatímco lázně plnily do jisté míry i funkci hygienickou, v nevěstincích (dobově nazývaných také jako hampejzy, chalupy stydké nebo domy kurevské) šlo ryze jen o tělesné uspokojení.

Ačkoli církev pohlavní styk regulovala a neustále věřícím připomínala, kdy, jak a s kým ho mohou provádět, nad cizoložstvím páchaným v těchto podnicích tiše přivírala oči.

Svůj postoj obhajovala tím, že i Ježíš odpouštěl hříšníkům jejich skutky (k čemuž se náramně hodil výklad o napravené hříšnici Máří Magdaléně), nebo se snažila působit pragmaticky a označovala prostituci za menší zlo. Jak dokazuje výrok středověkého učence Tomáše Akvinského:

Prostituce však měla být určená především pro muže, kteří nebyli ženatí – a jejichž počet byl ve středověku podle Vlastimila Vondrušky neobyčejně vysoký. Zatímco někteří se nemohli oženit kvůli chudobě, jiným to výslovně zakazovalo dobové právo. Do druhé skupiny pařili také klerici a preláti, ale církev byla natolik tolerantní, že jim návštěvu nevěstinců povolovala i po vyhlášení celibátu.

Duchovní tedy nejenže hampejzy navštěvovali, ale také je zakládali a měli z jejich provozu tučné zisky. Ze zahraničí můžeme zmínit například veřejný dům biskupa Johanna ze Štrasburku (14. století), kterému vydělávaly jak samotné nevěstky, tak pokuty vybrané od hříšníků.

O ještě větší vynalézavosti svědčí příklad z Londýna, kde biskup Swithin z Winchesteru založil pro prostitutky samostatnou čtvrť. Z ní pak církev získávala na základě privilegia Jindřicha II. z roku 1161 veškeré výnosy, jež měly sloužit na výstavbu a údržbu chrámů.

Nelze opomenout ani slavnou Sixtinskou kapli, jejíž dokončení se financovalo z poplatků vybraných od římských veřejných domů (ironií je, že o daňovou reformu se v roce 1471 postaral papež Sixtus IV., který byl sám nakažený syfilidou).

Nejinak tomu bylo v Čechách. Dochovaly se záznamy například o faráři Ludvíku Kojatovi, jenž si ve 14. století založil nevěstinec přímo ve vlastním domě poblíž kostela sv. Apolináře, nebo o faráři z kostela u svatého Jiljí, jemuž patřil nevěstinec pod Vyšehradem.

Možná by na celé věci nebylo nic zvláštního, kdyby církev nevystupovala tak pokrytecky. Ostatně ve středověku – a ještě předtím ve starověku – byl vztah k nahotě a sexualitě mnohem otevřenější. Jenže když duchovní nabádají k cudnosti, a přitom se sami chovají frivolně, vzniká rozpor, který vzbuzuje spíše pohoršení než respekt.

Podobné praktiky navíc nejsou jen záležitostí minulosti – sexuální skandály katolických kněží otřásají církví ještě ve 21. století. Nejčastěji se týkají zneužívání dětí a mladistvých, pro něž duchovní představuje morální autoritu, a proto se mu snáze podvolí. Jen v České republice bylo mezi lety 1990 a 2019 za sexuální delikty odsouzeno deset kněží, a je pravděpodobné, že existují i další případy, o nichž se prozatím mlčí.

A co si myslíte vy? Dá se po tom všem ještě církev považovat za duchovní či morální autoritu?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: