Článek
„Nové“ Rusko
Pokud si někdo myslí, že současný konflikt, resp. nová (zatím) studená válka mezi Ruskem a Západem opravdu souvisí s rozšiřováním NATO, resp. ruským pocitem ohrožení ze strany Západu, měl by si něco přečíst od ruským nacionalistických spisovatelů a filozofů 17. až 19. století! Resp. nějaká ruská díla pojednávající o ideji Třetího Říma [2], pokud mu nestačí např. můj blog Komentář ke lživé pohádce o „amerických základnách obkličujících Rusko“: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-komentar-ke-lzive-pohadce-o-americkych-zakladnach-obklicujicich-rusko-108926!
Přinejmenším poslední tři století ruské historie nám tato neskýtá pražádnou naději, že by se v nejbližších desetiletích mohlo Rusko jako celek transformovat z barvotiskové děrmokratúry v jakž-takž demokratickou zemi, resp. stát evropského typu.
Na pozadí aktuální geopolitické situace a prohlubující se izolace Ruska, resp. jeho odkázanosti na společenství vyvrhelů, diktatur a autoritářských režimů Třetího světa, projevující se i propadem životní úrovně řadových Rusů, rezonuje opět výrazně i v povědomí ruské společnosti někdejší fixní idea Svaté Rusi, jakožto Třetího Říma − resp. ruského bohatýra jakožto spasitele světa – kterou můžeme, obrazně řečeno, stále častěji číst mezi řádky v dílech ruských literátů i v proklamacích politiků. Tato fantasmagorická idea je ovšem nebezpečná nejen pro sousední národy, ale i pro samotný národ ruský, jenž by se měl raději zamyslet nad tím, zdali Sojuz nerušimyj nebyl spíše Třetím Kartágem.
To, že příliš mnoho Rusů nostalgicky vzpomíná na idealizovaný Sojuz a s tím i fiaskem končící pokus o nastolení „beztřídní společnosti“, jenž se zvrtnul v tyranii a národní katastrofu, aniž by si chtěli tuto pravdu přiznat, je činí neschopnými sžít se s reálným vnějším světem.
Na druhou stranu se dá teoreticky pochopit snaha zoufalců bez perspektivy (novodobých mankurtů) upínat se k sebebizarnějším ideologiím zdůvodňujícím aspoň zdánlivě jejich osud, resp. nabízejícím jim jakousi chimérickou naději na odměnu či zadostiučinění za jejich utrpení a strádání.
Bohužel ono pomyslné „zadostiučinění“ může mít i podobu ve stylu radosti ze „sousedovy chcíplé krávy“. Toho jsme, bohužel, dennodenně svědky na pozadí ruské agrese vůči Ukrajině, která nakonec zřejmě nemůže skončit pro Rusko jinak, než nanejvýš jakýmsi draze zaplaceným (vlastní krví, utrpením a úpadkem) Pyrrhovým vítězstvím.
Mám na mysli ony škodolibé, cynické či odporné, mnohdy až morbidní posměšky nad utrpením ukrajinských civilistů ze strany (s)prostých ruských občanů opěvujících válečné zločiny ruské armády.
Autentické Rusko - Život ve východním Mordoru:
Vorkuta
Lubjanka
...
Mám obavy, zdali vůbec existuje v tomto smyslu pro Rusko nějaké pozitivní řešení. Jeho tragédií je absolutní osudová rozpolcenost, takřka schizofrenní situace. Svou historií ani naturelem nepatří ani do Evropy, ani do Asie.
Dávno nad tím přemýšlím.
V jistém smyslu jde o „národ prokletý“. Tím myslím skutečnost, že nejslavnější kapitola ruských dějin je zároveň kapitolou krvavou a tragickou. Období budování socializmu a „Velké vlastenecké války“, k němuž se většina Rusů upírá (až melodramaticky či zoufale) s obrovskou hrdostí a pýchou, představuje zároveň éru nejkrutějších represí, vraždění a útlaku, který v nějaké podobě postihl značnou část příbuzných současných obyvatel RF.
Dalo by se říci, že většinu obyvatel Ruska představují potomci obětí stalinismu a jejich katanů. A odsouzením období stalinismu by se Rusové fakticky rázem stali národem bez historie. Tudíž lavírují mezi Stalinem a stalinismem, asi jakoby se Němci distancovali od nacismu, ale dál adorovali Hitlera.
Pokud si nepřiznají, že se „sovětský experiment“ byl pouze nebezpečnou utopií, předem odsouzenou k záhubě a přetrvávající sedm desetiletí jen díky teroru a strachu, nebudou schopni pochopit svět kolem nich.
(Resp. budou zralí k tomu, aby znovu padli do náruče Žirinovského či Zjuganovových „blanických rytířů“. Neboť nikdo jim přeci nemůže poskytnout více, než jim jsou komunisté a Žirinovský schopni naslibovat. Od sociálních jistot po znovupřipojení Aljašky.)
Vždyť samotná bolševická revoluce a následně vzniklé pseudokomunistické režimy (stalinismus / maoismus) byly i přímým popřením marxismu, jakkoliv se na něj odvolávaly a snažily se implantovat jeho poučky do své ideologie.
Už jen tím, že – namísto v nejrozvinutějších kapitalistických zemích (jak předpokládali klasici Marx a Engels) – vznikly pseudokomunistické režimy v podmínkách nejzaostalejších, polofeudálních společností, a namísto o uvědomění proletariátu se opíraly o teror samozvané „avantgardy“ (lumpenproletariátu[3]) a profesionálních revolucionářů z řad buržoazie a dekadentní inteligence[4], byly samy o sobě popřením teorie, o kterou se snažily opírat.
Stalinismus i maoismus měly svým charakterem mnohem blíže k orientálním despociím[5], než k Marxově utopické představě komunistické společnosti, mající vzniknout uvědoměním proletariátu v nejvyšším stádiu kapitalismu.
Z toho, že se utopistickou komunistickou ideologii rozpracovanou evropskými intelektuály nakonec podařila (jakžtakž) implantovat výlučně v rámci asijských / orientálních společností, které jí ovšem vtiskly poněkud jiný punc, by milé klasiky marx-leninismu zřejmě ranil šlak.[6]
Ani ve snu je nenapadlo, že „avantgardou světového proletariátu“ se stane Rusko. Po určitou dobu bylo zaměření obou patriarchů, Marxe i Engelse, značně protislovanské. Engels v Neue Rheinische Zeitung vyjádřil, že „Nadcházející všeobecná válka rozdrtí slovanské spojenectví a zcela vyhladí tyto zatvrzelé národy, jejichž samotná jména budou zapomenuta… Vyhladí nejen reakční třídy a dynastie, ale zničí také tyto naprosto reakční rasy… a to bude skutečným krokem vpřed.“
I Karel Marx předpokládal a těšil se na „likvidaci reakčních ras – Čechů, Chorvatů a podobné verbeže“.[7]
Tomu se říká ironie osudu.
Nejprve se revoluční ideologie německého Žida, byť ve zpotvořené podobě, ujme jen v nejzaostalejším regionu opovrhovaného slovanského světa. Pak se Rusko, přeskočivší od feudalismu k jakémusi pseudosocialismu, spojí proti demokratickému Západu s nacistickou Třetí říší, aby v posledním dějství tragikomedie stanulo, ověnčeno vavřínovým věncem, po boku západních Spojenců, jakožto vítěz nad nacismem.
Že by z ruského komunismu a jeho vůdců ranila ostatně mrtvice i Marxe, na kterého se ruští vrahouni i s. Zjuganov (ale i naši marxisté Skála, Konečníková a Blaha) odvolávali a odvolávají, není tak vůbec nadsázka. Nejen proto, že samotná bolševická revoluce a nastolení (pseudo)komunistického režimu v Rusku bylo v přímém rozporu s Marxovými představami, resp. popřením jeho učení a prognóz.
Což opakovaně vyplývá i z jeho slov:
„Ruská politika je nezměnitelná. Měnit se mohou pouze ruské metody, taktika, způsob manévrování, ale polární hvězdou ruské politiky zůstává podmanění světa. Polárka je na hvězdném nebi stálicí. V politice Ruska není žádný rys nápadnější než onen, který sleduje nejen své tradiční cíle, ale také způsob, jak jich dosáhnout. Neexistuje tah v současné politice, který by nebylo možné najít už v historii. Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje pouze jediný způsob, jak se chovat k mocnosti jako je Rusko – neukázat strach. Jestliže se Evropa dá na ústup, nebude to znamenat pouze porážku, ale bude to trvalé ujařmění.“ New York Daily Tribune, 1856
A za pozornost stojí i další Marxovy výroky ohledně Ruska:
"Ptám se vás, co se změnilo? Zmenšilo se nebezpečí, které hrozí z Moskvy? Ne. Jen rozumová slepota vládnoucích tříd v Evropě dosáhla vrcholu. Především: politika Moskvy je neměnná, jak to doznal i její oficiální historik Karamzin.[177]
Její metoda, její taktika, její manévry se mohou měnit, ale polárka její politiky je stálice: vláda nad světem. Jen obratná vláda panující nad masami barbarů může v dnešní době osnovat takový plán. Jak napsal největší novodobý ruský diplomat Pozzo di Borgo během vídeňského kongresu Alexandrovi I., Polsko je velký nástroj pro uskutečnění světovládných plánů Ruska, ale zároveň i jejich nepřekonatelnou překážkou, dokud se Polák, unaven nesčíslnými zradami Evropy, nestane hrozným bičem v rukou Moskala. Nuže, ponechám-li stranou náladu polského lidu, ptám se: stalo se něco, co zkřížilo plány Ruska nebo paralyzovalo jeho činnost?
...
Evropa si může vybrat. Buď ji jako lavina zavalí asiatské barbarství pod vedením Moskalů, anebo musí obnovit Polsko, zaštítit se tak před Asií dvaceti milióny hrdinů a získat čas k dokončení svých sociálních přeměn."
Napsal K. Marx kolem 22. ledna 1867. Otištěno v „Glos Wolny“, čís. 130 z 10. února 1867, a „Le Socialisme“, čís. 18 z 15. března 1908.
ale takto bychom mohli citovat dál a dál.
Takže, pokud např. soudruh Ľuboš Blaha vystupuje navenek jako velký marxista, nejde to nějak do kupy s jeho obdivem k fašistickému Rusku zatracovanému i Marxem! Pokud obdivuje současný ruský režim, pak je prostě fašista a nikoliv marxista, anebo trpí schizofrenií.
Ironií je, že závěry a konstatování koryfeje komunismu v principu souzní s názory osobností jako byl André Gide, T.G. Masaryk, nebo M.R. Štefanik .
Nedá mi, abych necitoval též hraběte Richarda Mikuláše von Coudenhove-Kalergi, jenž téměř před sto lety varoval evropské politiky před Ruskem, řka: „Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buď se povznese nad vzájemné nepřátelství národů a sjednotí se do konfederace, nebo padne za oběť ruské dobyvačnosti. /…/ Ruský imperialismus je daný jednou provždy. V okamžiku, kdy se mu naskytne možnost podřídit si Evropu, Rusko tuto možnost využije a uskuteční svůj sen, ať už bude rudé, či bílé.“[8].
Bohužel dodnes mnozí západní politici (i publicisté) rádi zapomínají, resp. si v blažené nevědomosti neuvědomují, že ona „nová“ studená válka není ve skutečnosti žádným novým fenoménem, nýbrž epizodou trvalého procesu.
suvorov_hitler&stalin
-----------------------------------------------------
[1] A emigrace z Ruska má vzestupný trend, jenž kopíruje míru jeho izolace a vzdalování se od směřování k demokracii. Stejně tak stoupá, hlavně mezi neruskými etniky asijské části federace, počet rodin, které posílají své děti studovat do Číny nebo Turecka (alei i do ČR) právě proto, že nevěří, že je v Rusku čeká nějaká světlá budoucnost.
[2] Idea „Třetího Říma“ pochází od mnicha Filofeje (1465-1542), opata pskovského Spaso-Jeleazarovského kláštera Ten zaslal kolem r. 1524 velkoknížeti Vasiliji III. (synu Ivana III.) prorocký list, ve kterém stálo: „Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého již nebude.“. Moskevský panovník „je na celé zeměkouli ten jediný Car nad křesťany a ochránce božích oltářů svaté ekumenické a apoštolské církve. Ta se nachází nyní v Bohem zachráněné Moskvě“. Ve svém názoru mnich Filofej odkazuje i na genealogický svazek v souvislosti se svatbou Ivana III. s byzantskou princeznou Sofií, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie Palailogovna. Ivanu III. nejvíce záleželo na jejím vznešeném původu, jelikož jejím prostřednictvím chtěl získat nárok na duchovní a mocenské nástupnictví Byzantské říše, což se projevilo převzetím nejen její symboliky, dvouhlavé orlice, ale i principu náboženské autokracie. A také i tím, že kníže Ivan se sám nazývá carem (zkomolenina slova Caesar), „z Boží milosti gosudarem celé Rusi“. Jak už to bývá zvykem v ruské historiografii, i tato idea „byzantského dědictví“ Moskvy má ovšem řadu trhlin. Např. Sofie jednak nerepresentovala byzantskou nástupnickou linii, jednak před příchodem do Moskvy nebyla ani pravoslavného, nýbrž řeckokatolického vyznání. Pádem prvního Říma pak neměl být míněn vpád Vandalů v 5. století, nýbrž přijetí římskokatolického vyznání. A pádem druhého Říma byl Filofejem míněn vznik řeckokatolické církve (nikoliv pád Konstantinopole). Touto kostrbatou konstrukcí se však Moskva stává „Třetím Římem“, centrem jediného správného křesťanství − pravoslavného.
[3] Jak prohlásil Winston Churchill: „Komunismus je vzpoura méněcenných“ − A já dodávám: protože těch neschopných, neúspěšných a frustrovaných bude vždy více než schopných a úspěšných, mesiášské ideologie budou mít vždy dostatek stoupenců očekávajících zázračné vyřešení svých existenčních problémů. Obvykle na úkor té šťastnější společenské skupiny.
[4] Židovsko-německého pisálka a příživníka, kterého živila aristokratická družka (a veřejné sbírky a fízlovské honoráře policejní prefektury); anglického továrníka; rusko-německo-židovsko-kalmyckého intelektuála-rentiéra ze simbirské honorace (proletářský guru žil z pachtovného, zisku z pronájmu zemědělské půdy, rodinného velkostatku nedaleko Samary, kterou Uljanovovi propachtovali rolníkům); zběhlého gruzínského seminaristy a bandity; latifundisty, jenž se od jezuitské teologie přes Mussoliniho sociál-fašismus propracoval až do čela kubánské komunistické strany; anebo argentinského intelektuála jakožto samozvaného vůdce bolivijské revoluce (resp. slovenského advokáta, organizujícího SNP z bratislavské kavárny mezi partií šachů se Šaňo Machem, ministrem fašistické vlády).
[5] Konkrétně maoismus je výrazněji prodchnut myšlenkami Konfuciovými, než Marxovými a Leninovými, a v současné ČLR jsou jedinými odkazy na komunismus rudé prapory a v ústavě zakotvená vedoucí úloha komunistické strany.
[6] V zemích, kam je marxismus (socialismus) importován, obvykle zajde na úbytě krátce poté, co proletáři vyžerou zkolektivizovaný špajz a vytráví guláš z kulackých krav (tj. prošustrují zestátněnou ekonomiku), resp. odjedou tanky Velkého Bratra (v kubánském případě rakety). Pak holt nezbývá, než se vrátit k ověřenému, byť kritizovanému a mnohdy i proklínanému, kapitalismu.
[7] Muravchik Joshua: Nebe na zemi: vzestup a pád socialismu. BB art, Praha 2003, s. 78.
[8] R. M. von Coudenhove-Kalergi: Pan-Europa. Wien 1923, str. 54-57 (česky Pan-Evropa. Aventinum, Praha 1926)
Parodií na zdravý rozum je, pokud po 70 letech komunistického teroru a následných desetiletích vlády kryptokomunistů a Stalinových pohrobků velká část ruského národa nostalgicky blouzní o „skvělé sovětské minulosti“ a vkládá naději do Zjuganovových „blanických rytířů“ , kteří mají i 30 let po pádu komunistického režimu miliony stoupenců (v posledních volbách získali 20 % / 10 milionů hlasů ) a znovu by měli spasit Matičku Rus, která se „zradou Gorbačova a Jelcina ocitla v osidlech zrůdné západní demokracie“ … spolu s aliancí fašistických a fašizoidních hnutí a partají!?
P.S. Raději se hned v úvodu preventivně ohradím proti potenciálnímu zpochybňování postulátu, že současný ruským režim je fašistický, a to odkazem na definici fašismu: „Fašismus je politická ideologie, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritářský a vůdcovský princip, mesiášský nacionalismus, sociální darwinismus, militarismus a kult síly, jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky, v němž i soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu. Podle této ideologie vyvolená skupina má právo vládnout bez omezení ostatním lidem. Charakteristickým rysem fašismu je i obsesivní představa o národním potupení a vnějším ohrožení, resp. že se národ stal obětí cizáckého spiknutí, jehož nástroji jsou individualistický liberalismus a parlamentarismus.“ Ostatně i Benito Mussolini byl velkým obdivovatelem Lenina a ve spojení s jeho bojůvkami během tažení Evropou spoléhali i bolševičtí plánovači „světové revoluce“.
Takto mimochodem dnes vypadá šíření „slovanských duchovních tradic“ a obrana „ruských tradičních hodnot“ prezentované v ruských dokumentech, tedy přímo od zdroje :
Ruští fašisté a opričnici - pevná hráz proti „banderovcům“ a západní demokracii?
Více k tomu viz heslo Wikipedie anebo např. článek Karla Hvížďaly: Co je to fašismus?
S.Osetie
Cestování v čase aneb Znovu v SSSR
Ostatně zcela názorně prezentují postoje ruské společnosti ty tisíce ulic a náměstí nesoucí jméno V. I. Lenina, ale i „Krvavého Felixe“ Dzeržinského (ba někde dokonce i Stalina[1]), po celém Rusku. A tisíce jejich pomníků.
Třeba takový Uljanovsk, jenž oplývá víceméně jen přehršlí leninských památek, je dnes znovu poutním místem Stalinových pohrobků, kryptopokomunistů a levicových blouznivců.
Pro našince je návštěva Uljanovsku svým způsobem „cestou do pravěku“. Člověk je tu obklopen tolika sovětskými reáliemi a relikty, že jen reklamní poutače západních firem jej vytrhávají z iluze, že se z ničeho nic ocitl v 70. letech minulého století.
Není asi divu, že můj vztah k Rusům a Rusku je rozporuplný. Ostatně stejně, jako je rozpolcená ruská duše.
Již při vstupu do uljanovské nádražní haly padne hned zrak cestujícího na Leninův portrét zdobící vstupní portál malého Iljičova muzea na prvním poschodí (jen filiálky skutečného Leninova muzea!). Kam se podíváš, tam vidíš čouhat mezi záplavou globálních reklam postsovětskou nostalgii.
Kolem školy pobíhají školačky ze sovětských týdeníků, v bílých krajkových zástěrách a s obrovskými bílými mašlemi ve vlasech. Ulicí Karla Marksa pochodují v šiku desetiletí uniformovaní suvorovci v doprovodu učitele…
Před nádražím pak člověk nastoupí do rozvrzané československé tramvaje z období normalizace, která jej doveze na Leninovo náměstí.
„Leninův chám“ v Uljanovsku (někdejšímSimbirsku)
Jeho dominantou je Leninův chrám, ohromné muzeum Vladimíra Iljiče Lenina narvané relikviemi – od Iljičových hodinek a kabátu přes jeho zápisníky až po kulku, kterou do něj vpálila – bohužel krátkozraká - eserka Fanny Kaplanová (samozřejmě s certifikátem pravosti ověřeným třemi pečetěmi).
Leninovy hodinky
Sbírku historických dokumentů doplňuje všemožná komunistická propagandistickou veteš, včetně darů komunistickým pohlavárům od jejich obdivovatelů, patolízalů a nohsledů – Lenin vyřezaný do mamutího klu, Lenin porcelánový, Lenin intarzovaný, Lenin vyšívaný. Ale třeba také portrét Brežněva vytvořený z různobarevných obilných zrn, pastelový Chruščov atd.
Muzeum, jehož exponáty mne samy o sobě zajímají pramálo, jen narychlo probíhám, abych si udělal představu a pár snímků. V jeho atriu se ještě na okamžik zastavuji u rodného domku (či spíše pořádné vily) Vladimíra Iljiče, a dalších dvou domů spojených s pobytem Uljanovových v Simbirsku.
V roku 1966, kdy vznikal projekt památníku, se uvažovalo začlenit do jeho komplexu pouze jeho rodný dům, ale nakonec bylo rozhodnuto umístit zde i dva domy, ve kterých bydleli Uljanovovi na ulici Streleckaja.
Proto jsou dnes součástí Memoriálu tři domy, které sem byly přeneseny z původních míst, ale jinak neprošly výraznými změnami vzhledu:
Prvním je dům Pribylovských, v jehož přístavku žila rodina Uljanova po svém příjezdu do Simbirsku v letech 1869-1870, a v němž se narodil V. I. Uljanov-Lenin. Další je druhý dům Pribylovských, kde žila rodina Uljanovových v období let 1870-1871; a dům Žarkovských, v němž rodina Uljanovových žila v letech 1871-1875.
Poté, co jsem si vyžádal rudé razítko do památníku, už pospíchám na terasu, jež ohraničuje náměstí. Odtud je totiž krásný výhled na Volhu pod námi, přímo oproti terase leží legendární Imperátorský most, ve své době nejdelší most Evropy.
Předtím než se vydám k svému hlavnímu cíli, na starý hřbitov, stihnu načerpat atmosféru města.
Na Leninově náměstí ráno nasedám na stařičkou československou tramvaj, jakou jsem počátkem 70. let jezdíval do pražské Hostivaře či Hodkoviček, a jedu linkou č. 4 směrem na Železničářskou čtvrť. Vystupuji u luteránského kostela, na křižovatce ulic Železné divize a Leninovy, kde se nachází několik zachovalých bloků starého Simbirsku. Tyto ulice vděčí za přežití víceméně jen skutečnosti, že mnohé z těchto domů jsou tak či onak svázány s Vladimírem Iljičem, resp. rodinou Uljanovových nebo Leninovými kolegy-revolucionáři. Jen samotní Uljanovovi po příjezdu do Simbirsku změnili sedmkrát místo bydliště (a mimochodem rodným domem vůdce světového proletariátu si ani historici nejsou zcela jistí).
Takto kráčím a namátkou fotím anebo jen čtu další a další cedule.
Asi jako v tom příběhu o obru Kolodějovi.
„Tady všude byl, seděl tam, kde sedíš ty, ty a ty …“
Na jednom domě je cedule, že v něm žila Iljičova domácí učitelka, v druhém rodinný lékař Uljanovových; v dalším bývala dívčí škola, kde učil v počátcích své kariéry Leninův tatínek; resp. bydlel Leninův mladší bratr Dimitrij atd., atd.
Letmo nakouknu do Leninova muzea. Tedy toho menšího, nacházejícího se v dřevěném domě vlastněném rodinou Uljanovových v letech 1878-1887, na ulici Lenina č. 70.
V roce 1929 byl dům restaurován v souladu s výše uvedeným obdobím. Od té doby byla expozice doplňována, ale nikdy neměněna, zůstala v duchu doby, kdy v tomto domě bydlela rodina Uljanovových. Obsahuje autentické předměty rodiny Uljanovových, odrážející životní svět této rodiny.
Procházím jídelnou s nařasenými záclonami, pracovnou Leninova otce, přijímacím salonem s klavírem i kuchyní, pokoji matky a otce (s mapou Simbirské gubernie na stěně); potom skromným pokojíkem ňjani (chůvy), dětským pokojem s třemi kovovými postelemi a studentským pokojem Vladimíra na 1. poschodí.
Jak vidno, Vladimír Iljič prožíval dětství a mládí v idylickém, kultivovaném buržoazním prostředí, kam atmosféra proletariátu nepronikla ani náhodou. Jeho matka Maria Aleksandrovna hrála krásně na klavír, vštěpovala dětem lásku k hudbě a literatuře, jeho otec byl vzorem oddaného carského úředníka.
Rodina Uljanovových
Holt stejně jako valná část ostatních vůdců proletariátu (Marx, Engels, Trockij, Dzeržinskij atd.[2]), i Vladimír Iljič pocházel z kruhů, které znaly proletariát maximálně z okna drožky či kočáru.
V té době Leninův otec, Jeho Prevoschoditělstvo státní rada Ilja Nikolajevič Uljanov (obr. vpravo), zastával nejprve funkci inspektora veřejných škol Simbirské gubernie, poté ředitele všech veřejných škol v gubernii.
A nešlo o funkci ledajakou.
Po roce 1856 byla s jeho hodností (odpovídající hodnosti generálmajora v armádě nebo kontradmirála v námořnictvu) spojena zároveň příslušnost k dědičné šlechtě[3].
Takže Vladimír Iljič měl vskutku výborný kádrový profil, který ovšem jen poněkud nepasoval do šablony proletáře.
Rodina Uljanovových v r. 1879
Nevím, jak by se s uvedenou rodinnou anamnézou vypořádal slovutný profesor Cesare Lombroso potažmo některý z našich soudobých psychiatrů, aby vysvětlil, jak se z onoho měšťáckého studentíka stal krvežíznivý sadistický maniak. Stačí citovat z Leninových instrukcí pro vedení Čeky: „Čím více reakcionářských kněží a příslušníků reakcionářské buržoazie bude zastřeleno, tím lépe.“[4]
V souvislosti s protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“ [5] Všechna fakta a související indicie nám napovídají, že se Vladimír Iljič neujal osobně řízení Rudého teroru jen a pouze díky své paralýze a předčasnému úmrtí.
Poté, co jsem opustil muzeum, procházím pak ulicí Leninovou až k Muzeu balalajky a poté u staré hasičské zbrojnice – na rohu Leninovy a Engelsovy ulice – odbočuji doprava a pokračuji Engelsovou. Zde, v domě č. 1, v němž býval od roku 1904 místní fotoateliér, se nachází zajímavé muzeum Simbirskaja fotografija, jehož expozice obsahují bohatou sbírku dobových fotografií města z přelomu 19. a 20. století, jakož i vybavení tehdejších fotografických salonů a fotolaboratoří.
Z Engelsovy ulice následně odbočuji na Komsomolskou, kde v malém parčíku provozují místní babky jakýsi second-hand, či spíše blešák. Na šňůrách a větvích stromů visí všemožné oděvy, od podprsenek po součásti vojenských uniforem, o kousek dál má ošumělý penzista na chodníku rozložený stejně ošumělý antikvariát.
„Nové Rusko“ - Uljanovsk
Naproti přes ulici stojí rozlehlá budova, jež byla zřejmě kdysi významným objektem, jak je zřejmě ze zbytků štukové výzdoby, ozdobných říms a otlučených orlů nad průčelím.
Jelikož je pravé poledne, zaujme mne – kromě zbytků balustrády − nápis „Stolovaja“.
Zatímco pro místní obyvatele a většinu Rusů představuje Uljanovsk především rodiště „vůdce světového proletariátu“, jenž se nechvalně zapsal do světových dějin a tím někdejší Simbirsk proslavil, důvodem mé návštěvy města je především jeho těsně porevoluční historie, tj. historie úzce svázaná s působením našich legií, které zde, v Leninově rodišti, daly před 98 lety na frak jeho rudoarmějcům.
Koncem června 1918 rozdrtili totiž Čechoslováci v okolí Simbirsku (jak se město dříve nazývalo) početně silnější jednotky Rudé armády a během útoku na město se zmocnili i bolševického pancéřového vlaku se vznešeným názvem V. I. Lenin, který následně − přejmenovaný prostě na Orlík 2 – absolvoval pod československou zástavou celou řadu bitev od Povolží po Dálný východ.
Z výše uvedeného důvodu vedou mé kroky na starý městský hřbitov, abych se zde poklonil krajanům, kteří v těchto končinách položili život v naději, že se podaří rudý mor potlačit již v zárodku.
Vzhledem k nevalnému obecnému povědomí o této události krátce o ní pojednám v následující kapitole „Simbirská bitva aneb Leninovo rodiště v rukou čs. legií“.
Pohřebiště legionářů, skládající se ze šesti černých náhrobních kamenů, se naštěstí nachází nedaleko vchodu, zhruba 10 metrů vpravo od vstupní brány, takže je nacházím téměř okamžitě.
(P.s. Vzhledem k fašizaci ruské společnosti a gradující nenávisti Rusů vůči Západu, potažmo proti havlovskému Česku, mám obavy, zdali v okamžiku publikování tohoto článku uvedený památník ještě existuje, anebo již následoval osud většiny legionářských hřbitovů a pomníků srovnaných ruskou lůzou se zemí!?)
--------------------------------------
Kazaňské muzeum nostalgie
Dnešní Krasnojarsk
[1] Dzeržinského ulice, park či náměstí je pomalu v každém velkém městě RF. Existují zde i dvě desítky obcí pojmenovaných po této revoluční kreatuře. A jeho památníky se to v Rusku jen tak hemží. Ostatně i ulic nesoucích jméno masového vraha Stalina je dodnes v Rusku minimálně 56 (z toho 26 v Novosibirské oblasti, 15 v Severním Osetsku, 6 v Dagestánu, po 2 v Kabardino-Balkarsku a Sverdlovské oblasti, po 1 v Baškortostánu, Mordvinsku a v Samarské, Tambovské a Uljanovské oblasti).
[2] Marx byl syn zámožného advokáta; Engels syn továrníka; Dzeržinskij pocházel ze šlechtické rodiny; Trockij (Bronštejn) byl syn velkostatkáře.
[3] Týkající se jeho osoby a jeho manželky a dětí narozeným po datu seniorátu. V lednu 1882 mu byl však udělen Řád sv. Vladimíra 3. stupně, s nímž bylo spojeno dědičné šlechtictví pro všechny jeho děti bez ohledu na datum narození, tedy včetně jeho syna Vladimíra Iljiče.
[4] Viz třeba web https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rudy-teror-fanny-kaplanova-vladimir-iljic-lenin-dzerzinski.A180904_120122_zahranicni_aha
[5] Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002.
[6] Údajně zde byl nejprve na 4 dny nedopatřením uvězněn a poté obdržel od zdejšího oblastního sovětu pověřovací listiny k vládě nad Bugulmou. Bůh suď, jak to bylo doopravdy. (Hospoda se nachází v čp. 5.)
-------------------------------
A propos:
Pokud se někomu zdají má líčení ruské reality v mých cestopisech, článcích a rozhovorech „přitažená za vlasy“, než zase nevěřící Tomášové začnou fedrovat na internet další várku bajek na téma „V Americe je to ještě horší“, anebo „Na Kysuciach tiež nemajú v niektorých dedinách kanalizáciu a asfaltové chodníky“, resp. hloupoučké alegorie typu Chánova, Luníku 9 nebo narkomanských slumů v Bronxu a Detroitu - DOPORUČUJI zajít si třeba na Youtube (když už nevěří mým reportážím) a tam kliknout na link
anebo prostě zadat (vložit do vyhledavače myší) v Youtube klíčové slovo „Ветхое жильё“
.... a vyskočí jim stovky originálních ruských dokumentů o „skvělém životě“ východního Mordoru, který by chtěli vnutit celé Evropě 🙁 a soudnému člověku je hned jasné, že nedokážou nikdy napravit následky svého bombardování východní Ukrajiny a rekonstruovat ruiny „osvobozeného“ Donbasu , když se jim v Rusku rozpadají statisíce baráků a sami mnohdy žijí doma na úrovni našich vyloučených komunit 🙁
Viz
…. životní úroveň Ruska je zrcadlovým odrazem ruské mentality! Stačí vzít v potaz, že americká, kanadská, australská či jihoafrická divočina začala být kolonizována o dobrých 200 let později než Sibiř a hle jaký rozdíl momentálně mezi nimi. Ten rozdíl lze vidět „mikroprizmatem“ jakým je trasa z Murmansku na Nordkapp, kde - ve stejných přírodních podmínkách! - probíhá zároveň i hranice mezi 19. a 21. stoletím, na pouhých 15 km mezi poslední ruskou a první norskou vesnicí! A báchorky o „rozlehlosti území RF“ a „dopadu důsledků WWII“ jsou platnou mincí jenom pro důvěřivé neználky.
---------------------------
Komunistická či marxistická ideologie byly holt pouze nástrojem bandy gaunerů a choromyslných deprivantů k ovládnutí mas a posloužily jim k realizaci jejich vlastního mocenského plánu či chorobné fixní ideje. Drtivá většina řadových proletářů nikdy nepřečetla ani Kapitál ani Leninovy spisy, a pokud si v nich i zalistovali, pak vesměs pochopili pouze tolik, že nadchází zúčtování s bohatými a úspěšnými, jejichž majetek si rozdělí lůza (lumpenproletariát), a impulzem k jejich zapojení do bourání dosavadního společenského řádu nebylo nějaké revoluční uvědomění, nýbrž poblouznění mocí a pocitem přináležitosti k vyvolené kastě, resp. naděje na beztrestné rabování.
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
„Báječná léta pod psa“: https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054&type=3
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:
a tématická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Historie komunismu a fašismu v obrazech
Více viz: Čechoslováci a Gulag - Gulag Online
========================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural . ISBN 978-80-8236-012-0 (str. 245-248)
Podrobnosti:
nebo
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Morbidní neostalinistická nostalgie - nebezpečný ruský postsovětský satanismus Stalinových pohrobků: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-morbidni-neostalinisticka-nostalgie-nebezpecny-rusky-postsovetsky-satanismus-stalinovych-pohrobku-109262
Putin - bílý kůň pitěrské mafie, jenž přerostl svým patronům přes hlavu a míří k trůnu Ivana Hrozného: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-putin-bily-kun-piterske-mafie-jenz-prerostl-svym-patronum-pres-hlavu-a-zamiril-k-trunu-ivana-iv-134763
Mrtvá a vymírající města rozvojové velmoci mající nekonečný apetit na „osvobozování“ dalších území: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mrtva-a-vymirajici-mesta-rozvojove-velmoci-majici-nekonecny-apetit-na-osvobozovani-dalsich-uzemi-129852
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-moskva-jako-odveka-mekka-svetove-reakce-aneb-rusko-vzdy-v-protismeru-110269
Jak Američané poprvé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-jak-americane-poprve-zachranili-rusko-leninuv-hladomor-kanibalismus-v-sssr-a-cynicky-rusky-nevdek-112057
Muzeum GULAGu v Joškar-Ole, naléhavé memento a vzpomínka na Marijskou bestii: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-muzeum-gulagu-v-joskar-ole-nalehave-memento-a-vzpominka-na-marijskou-bestii-115069
Proč musel zemřít slavný profesor Bechtěrev, osobní lékař Lenina a Stalina ? https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-proc-musel-zemrit-slavny-profesor-bechterev-osobni-lekar-lenina-a-stalina-114168
Osvobození anebo okupace? Jak Západ skočil na špek Stalinovi a půl Evropy pak skončilo v jeho internacionálním lágru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-osvobozeni-anebo-okupace-jak-zapad-skocil-na-spek-stalinovi-a-pul-evropy-pak-skoncilo-v-jeho-lagru-118615
Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-volzsko-tatarska-legie-aneb-porobene-narody-sssr-v-boji-proti-sovetum-po-boku-wehrmachtu-129311
Ostrov Svijažsk − Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ostrov-svijazsk-tatarske-solovky-kde-se-zkrizily-cesty-trockeho-i-marsala-tita-108382
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
=================================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
Reagovat posměšky a zpochybňováním faktů je zbytečné, nemíním házet hrách na zeď a přesvědčovat jednoho truhlíka po druhém o kulatosti země, když jsem své názory, fakta a osobní poznatky z Ruska (i Ukrajiny, Iránu a Číny) shrnul v několikatisícistránkových knihách . A propos: Své názory a odpovědi na předpokládané notorické „argumenty“ jsem kromě řady svých knih, rozhovorů a článků dávno vyjádřil stručně např. v blogu POCHOD PODLÝCH "REVOLUCIONÁŘŮ": http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html
