Článek
„Rudá armáda nemá zajatce, má jenom zrádce,“ prohlásil kdysi komunistický masový vrah a jeden z nejhorších zločinců v dějinách lidstva Josif Stalin a podle toho také vypadalo zacházení se sovětskými válečnými zajatci, kteří se dostali zpátky ke svým.
Začalo to už po ukončení sovětsko-finské války. V roce 1940 předala finská strana sovětským úřadům 5500 válečných zajatců. Všichni se dostali do zvláštního tábora ve vsi Juža v Ivanovské oblasti. Tábor byl obehnán ostnatým drátem, střežily jej hlídky NKVD, zajatci nesměli psát ani svým nejbližším příbuzným, trpěli hladem a většina z nich byla odsouzena k vysokým trestům vězení.
V srpnu 1941 Stalin oznámil, že na sovětské válečné zajatce bude pohlíženo jako na dezertéry a jejich rodinní příslušníci budou uvězněni. Když Němci zajali jeho syna Jakova, poslal za mříže i vlastní snachu.
SSSR pohlížel na vlastní zajatce jako na zrádce vlasti a trestal i jejich rodinné příslušníky. Přitom lidé padli do německého zajetí často vinou neschopných a nezkušených velitelů a také nesmyslných Stalinových rozkazů. Tak sovětský vůdce dlouho bránil svým vojákům v ústupu z Kyjeva, až tam Němci zajali více než 600 tisíc rudoarmějců. Osud těchto lidí byl hrozný. Nacisté s nimi jednali brutálně, ale vlastní komunisté nebyli o moc lepší.
Krutý osud nadporučíka Děvjatajeva, utekl ze zajetí a skončil v sovětském lágru
Z celkového počtu sovětských válečných zajatců 2,4 milionů, kteří přežili nelidské podmínky německého zajetí, se asi půl milionu z nich podařilo uprchnout. Jenomže po návratu je nic dobrého nečekalo. Vypovídá o tom i osud nadporučíka Michaila Petroviče Děvjatajeva a jeho druhů, kteří utekli v ukořistěném letounu z německého zajateckého tábora na tajné raketové základně v Peenemünde. Nadporučík Děvjatajev byl pilotem stíhacího letectva na kontě měl devět sestřelů nepřátelských letadel. V červenci 1944 však byl jeho letoun zasažen, začal hořet a on sám byl raněn do nohy. Vyskočil s padákem nad nepřátelským územím a s těžkými popáleninami padl do zajetí. Choval se statečně, i přes kruté mučení z něj Němci žádné podstatné informace nedostali. Nakonec se skupině v únoru 1945 podařilo zmocnit německého bombardéru He -111 a přeletět s ním na sovětskou stranu fronty.
Radost navrátilců však netrvala dlouho. Byli podrobeni ponižujícím a krutým výslechům zvláštních jednotek sovětské kontrarozvědky Směrš. Přátelé Michaila Děvajatajeva byli posláni do trestních praporů a rot, což se rovnalo rozsudku smrti. Z devíti se jich konce války dočkali jen tři. Sám Děvjatajev skončil v sovětském koncentračním táboře na území Polska. Přitom jeho odvážný útěk přinesl spojencům velký užitek. Děvjatajev předal Rudé armádě přesné parametry základny v Peenemünde, která pak byla zničena sovětským letectvem. Přestalo tak ostřelování Londýna raketami V-2.
V listopadu 1945 byl nadporučík Michail Petrovič Děvajatajev propuštěn do zálohy. Nikdo ho však jako válečného zajatce nechtěl zaměstnat a s obtížemi získal dělnické místo překladače v kazaňském říčním přístavu. Psal dopisy Stalinovi, Malenkovi, Berijovi, ale neúspěšně. Teprve na konci padesátých let mu přední sovětský raketový konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov pomohl s rehabilitací a v srpnu 1957 ho prezidium Nejvyššího Sovětu SSSR ocenilo titulem Hrdiny Sovětského svazu.
V každém případě bylo takové zacházení se statečným člověkem, kterým nadporučík Děvjatajev bezpochyby byl, hodně surové, a odhalovalo zločinnou podstatu stalinistického komunistického režimu. V každé normální zemi by byl okamžitě po návratu považován za hrdinu a podle toho by se s ním zacházelo. I v carské ruské armádě nebylo zajetí považováno za zločin a s osvobozenými zajatci se zacházelo jako s mučedníky. Byly jim zachovány hodnosti, vyznamenání, peněžní zaopatření a zajetí se jim započítávalo do délky vojenské služby. Za aktivní účasti cara Mikuláše II. a ruských diplomatů vznikla v roce 1907 Haagská konvence vymezující práva válečných zajatců.
Oběťmi stalinistických represí vlastní vojáci i civilisté
Za války odsoudili sovětské vojenské tribunály na milion vojáků Rudé armády, 157 000 z nich pak k trestu smrti. Tvrdě trestáni byli též rodinní příslušníci údajných zrádců. Například manželka a matka generála Kačalova, který navíc ve skutečnosti padl v boji, dostaly osm let v gulagu.
Z osvobozených zajatců Rudé armády byly vytvářeny tzv. trestní útočné prapory Rudé armády, v nich i důstojníci byli nasazováni jako obyčejní vojíni, které byly v prvních liniích posílány proti dobře vyzbrojenému a bránícímu se nepříteli, což pro jejich příslušníky znamenalo jistou smrt.
K květnu 1945 pak byli v zámku ve Valticích umístěni osvobození sovětští váleční zajatci připraveni k návratu do vlasti. Těšili se marně. Jejich vlastní lidé – spolubojovníci je postříleli jako zrádce.
Netrpěli však jenom vojáci, ale i sovětští civilisté, které nacisté násilím odvlékli do Německa na nucené otrocké práce. Jenomže po osvobození hrůzy neskončily, ale pokračovaly. Tito ubozí lidé se totiž ocitli v sovětských filtračních lágrech. „Žijeme velice špatně, jídlo je úděsné. Dostáváme tři sta gramů na den, syrové těsto, teplé jídlo třikrát denně – půldruhého litru napolo s červy, sušenou brukví a červeným zelím. Abych pravdu řekla, za Němců jsme dostávali mnohem lepší a sytější. Hodně děvčat leží v nemocnici, umírají hladem….“uvedla 13. 8. 1945 repatriantka G. Gelachová. „Sebrali nás 20 000 v jednom táboře a drží nás tu. Je nám tu moc zle. Každý den umírá mnoho žen a dětí,“ uvedla 2. 8. 1945 další z nešťastných žen V. Ljašenková.
Ano, Stalin byl v tomto ohledu horší jak Hitler. Nacistická krutost vůči vůči nepřátelům byla hrozná, ale byli to nepřátelé. Jenomže Stalin postupoval s mimořádnou brutalitou vůči vlastním zbědovaným lidem, kteří zažili bezcitné zacházení od nacistů. Čekalo by se tedy, že po návratu do vlasti se jim do stane slušného ohleduplného přijetí, lékařské péče a všestranné pomoci. Místo toho byli tito nešťastníci umístěni do filtračních táborů a následně posláni do gulagů, kde je čekaly otřesné podmínky, těžká likvidační práce s minimem jídla. Proti německým lágrům to jaksi příliš velký rozdíl nebyl.
Teprve padesát let po válce rehabilitace nevinných
Stigma válečných zajatců pronásledovalo je a jejich rodinné příslušníky ještě desítky let po skončení války. O jejich rehabilitaci se snažil po Stalinově smrti v padesátých letech minulého století maršál Gerogij Žukov. Většina jeho návrhů však byla předsednictvem ÚV KSSS zamítnuta. Až v roce 1992 byla v kádrových dotaznících po zániku SSSR už v Ruské federaci zrušena otázka: „Byl jste vy nebo váš příbuzný v zajetí nebo na okupovaném území?“
Teprve 24. ledna 1995 byla výnosem prezidenta Ruské federace Borise Jelcina plně obnovena zákonná práva ruských občanů zajatých v boji s německými okupanty. K rehabilitaci nevinných tak došlo až 50 let po skončení války, Milion z nich se toho nedočkaly a zemřely v nespravedlivém opovržení jako zrádci vlasti.
Zdroje:
Alexandr Jakovlev, Rusko plné křížů, nakladatelství Doplněk, Brno 2008
Kolektiv autorů, Dějiny Ruska 20. století-díl II., nakladatelství Argo, Praha 2012
Timothy Snyder, Krvavé země, nakladatelství Paseka, Praha 2013
