Článek
Osudy československých legií v Rusku patří mezi nejvýraznější kapitoly našich moderních dějin. Jsou ale také jedny z nejméně pochopených. Vznikaly daleko od domova, v prostředí po pádu ruského impéria, kde se během krátké doby zhroutil stát, armáda i celá ekonomika. Zprávy byly jen strohé, často protichůdné a v nově vznikajícím Československu se z legií rychle stal politický symbol.
Mýty tak vznikaly přirozeně. Část jich přinesla meziválečná propaganda, část později převzali komunisté a něco doplnila i nostalgie samotných veteránů. Zjednodušený příběh byl vždy srozumitelnější než chaotická realita občanské války. A právě proto některé legendy přežily celé století.
Kolčakovo zlato
Snad nejznámějším mýtem je představa, že československé legie v Rusku „ukradly“ zlato admirála Alexandra Kolčaka. V populárních verzích příběhu jde o dramatickou zápletku, která přetrvala celé století, ale neodpovídá tomu, co říkají historické prameny.
Kolčak byl jednou z hlavních postav protibolševického „bílého“ hnutí. Po pádu carství převzal na Sibiři vedení odporu proti bolševikům a sídlil v Omsku. Pod jeho správu se tehdy dostala i část carského zlatého pokladu, určená k financování protibolševických operací v regionu. Když se Kolčakův režim začal hroutit, zlato se dostalo do pohybu a ohledně jeho zabezpečení panovala dost chaotická a nejednoznačná situace.
Alexandr Kolčak (1874–1920) byl významný ruský admirál a jeden z vůdců bělogvardějců v ruské občanské válce. Podle některých výpovědí nechal odsoudit k smrti více než 100 000 lidí.
Právě v této době s ním přišly do styku československé jednotky. Ne jako „zlatokopové“, ale jako síla, která měla zajistit bezpečný transport majetku. V náročných oblastech, kde se rozpadal stát, železnice i místní správa. Legie zlato nespravovaly nezávisle; postupovaly podle pokynů spojenců a část pokladu následně předaly oficiálním zástupcům Dohody.
Přesto legenda přežila. Má všechny ingredience atraktivního příběhu: poklad, chaos, vzdálenou Sibiř, dramatické zvraty. Mýtus funguje proto, že je jednoduchý a zapamatovatelný. Skutečnost byla naproti tomu složitá, plná improvizace a hledání odpovědnosti v chaosu ruské občanské války.
Ovládnutí Sibiře
Často se objevuje tvrzení, že československé legie „ovládly Sibiř“ nebo že kontrolovaly obrovská území mezi Volhou a Vladivostokem. Tato představa je jedním z nejrozšířenějších mýtů, protože vychází z obrázků obsazených měst a obrněných vlaků. Doopravdy to fungovalo v trochu omezenějším režimu.
Legie ve skutečnosti držely především klíčové úseky Transsibiřské magistrály, tedy dopravní tepnu, bez níž neměly šanci dostat se domů. Jejich kontrola byla logistická, ne územní: cílem bylo udržet provoz na trati, zajistit zásobování a chránit vlaky před útoky bolševických jednotek a místních ozbrojených skupin.
Došlo sice k situacím, kdy legionáři převzali správu některých měst, ale šlo o krátkodobé a vynucené kroky. V Rusku roku 1918 neexistoval stabilní partner, na kterého by se dalo spolehnout, a už vůbec ne na státní úrovni. Zkolabovala armáda, pošta, zásobování i místní samosprávy. Legie tak prakticky kontrolovaly jen to, co nikdo jiný nebyl schopen zajistit.
Ideologický obraz „Bílíme!!“ od Františka Parolka z května 1918 ukazuje legionáře natírajícího bílou barvou části Transsibiřské magistrály.
Pověst „vládců Sibiře“ vznikla až později, protože působila impozantně. Část bělogvardějských představitelů tento obraz podporovala, aby zakryla vlastní slabost, a podobně ho převzaly i některé meziválečné publikace. Legionáři neměli prostředky, ambice ani mandát ovládnout tisíce kilometrů čtverečních. To by nemělo v téhle oblasti žádný smysl. Logicky drželi jen to, co nezbytně potřebovali k cestě na východ.
Vítězná armáda
V meziválečném Československu se často opakovalo, že československé legie byly „nejvítěznější českou armádou“. Na plakátech, památnících i v učebnicích působil tento obraz impozantně: malý národ si v dalekých krajích „vybojoval stát“. Realita jejich nasazení byla ale mnohem všednější, a především o dost únavnější.
Legionáři zažili několik skutečně úspěšných bojových střetnutí. Bitvy u Zborova či u Bachmače ukázaly, že československé jednotky dokážou držet linii, improvizovat a obstát i v náročných situacích, kde se ruské armádě nedařilo. Tyto momenty se snadno převyprávěly v legendu. Ostatně nový stát potřeboval konkrétní příklady odvahy, které bylo možné učit děti ve škole i připomínat na výročí.
Příchod československých legií do Irkutsku 28. července 1918.
Většina jejich ruské anabáze však nevypadala jako nekonečná řada vítězných bitev. Šlo spíše o dlouhou a vyčerpávající cestu, plnou obranných střetů, zajišťování tratí, vyjednávání s místními veliteli a řešení zásobovacích problémů. Legionáři obvykle stáli před volbou, zda se do boje vůbec pouštět, nebo se mu naopak vyhnout, aby neohrozili celý přesun.
Mýtus „nejvítěznější armády“ se ujal, protože nabízel jednoduchý a hrdý příběh. Z komplikované mozaiky pochodů, bojů, čekání a improvizací vybral několik nejúspěšnějších chvil a povýšil je na obraz celé legie. Skutečné výsledky legionářů to nijak neumenšuje. Jen si musíme připomenout, že jejich největší síla nespočívala v počtu vyhraných bitev, ale v trpělivosti a schopnosti udržet dlouhodobě pohromadě jednotky, které se přes půl světa snažily dostat konečně domů.
Bez legií by nevzniklo Československo
Říká se, že nebýt československých legií, samostatný stát by vůbec nevznikl. Tento výrok se opakuje celé generace, protože působí úderně a nabízí jednoduchý obraz: legionáři „vybojovali“ republiku. Skutečnost je ale méně přímočará.
Legie měly nesporný význam, ale především symbolický. Byly důkazem, že Češi bojují po boku Dohody, což posilovalo mezinárodní pozici budoucího prezidenta Masaryka a zahraničního odboje. Jejich přítomnost na frontách francouzské i ruské války patřila k důležitým argumentům při vyjednávání o uznání Československa.
Rozhodující přitom nebyla vojenská síla legií. O vzniku republiky rozhodla geopolitická situace roku 1918, kolaps Rakouska-Uherska, a především diplomatická práce zahraničního odboje. Bez ní by samostatnost nepřinesly ani tisíce legionářů, ani jejich vítězné bitvy.
Šestý střelecký pluk československých legionářů v roce 1917.
Mýtus přetrval, protože nám dává hrdý a dobře vyprávěný příběh. Umožňuje vidět dějiny v jasných liniích odvahy a zásluh. V praxi se vojenské výsledky legií a politické okolnosti doplňovaly. Ani jeden z těchto pilířů cesty k samostatnému státu by sám o sobě nestačil.
Cesta vlakem nebyla kdovíjaké dobrodružství
V populárních vyprávěních se objevuje představa, že přesun československých legií po Transsibiřské magistrále byl sice náročný, ale vlastně dobrodružný. Vznik této romantizované verze je pochopitelný: nekonečné vlaky, zamrzlá krajina, exotické Rusko. Jenže každodenní realita legionářů měla k románu daleko.
Většinu času představovaly přesuny jedinou dlouhou rutinu. Mráz, který často znemožňoval i základní údržbu techniky. Koleje a mosty poničené sabotážemi, které si vojáci musely opravovat vlastními silami. Neustálý nedostatek jídla a dny strávené čekáním na povolení pokračovat v jízdě. K tomu nemoci, únava a psychické vyčerpání z nekonečné nejistoty.
Nebylo to dobrodružství, spíš logistický boj o přežití. Legionáři měli malé jednotky rozptýlené po stovkách kilometrů trati, a každá z nich musela být schopná rozhodovat sama za sebe, často bez informací a podpory. To vytvářelo napětí, které se do pozdějších vzpomínek promítlo spíše jako epický příběh než jako realita všedních problémů.
Romantizace vznikla až později, z fotografií vlaků, memoárů i z meziválečných filmů. Skutečná síla legií spočívala v trpělivosti a schopnosti udržet kázeň v situacích, které měly blíž k nekončící únavě než k majestátnímu dobrodružství. Z Vladivostoku to bylo domů ještě pořádně daleko…
Jedna z japonských lodí, které odvezly legionáře z Vladivostoku do Terstu. Cesta trvala i osm týdnů.
Proč mýty přežívají dodnes
Mýty o legiích nezmizely, protože uspokojivě vysvětlují složité dějiny v několika jednoduchých obrazech. Československo vzniklo v době, kdy bylo potřeba vyprávět silný příběh o vlastním původu, a legie se pro tento účel nabízely. Byly konkrétní, viditelné a jejich osudy měly dramatické rysy, které se dobře převáděly do vyučování i veřejného prostoru.
Svoji roli sehrála i propaganda. Meziválečné období mýty posilovalo, komunistický režim vytvářel jiné, často protichůdné, a po roce 1989 se objevila snaha některé staré legendy „očistit“ nebo reinterpretovat. Vznikl tak dost smíšený obraz, ve kterém se jednotlivé éry přetahují o vlastní výklad.
Ve 21. století pak šíření zjednodušených příběhů urychluje internet. Stručná, dramatická verze událostí – zlato, vlaky, hrdinství – se sdílí snadněji než pečlivě popsaná realita občanské války a logistické anabáze. Mýtus se drží; je zapamatovatelný a poskytuje rámec, v němž si dnešní čtenář rychle vytvoří názor.
A především: příběh legií máme spojený s národní identitou. A tam, kde je silná emoce, přetrvává i legenda. Přestože už dávno není historicky přesná.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Eduard Stehlík – Legionáři s lipovou ratolestí I.
František Emmert – Českoslovenští legionáři za první světové války
