Článek
Když se řekne Tycho Brahe, většina z nás si vybaví rudolfinskou Prahu a historku o tom, jak slavný astronom doplatil na přísnou dvorskou etiketu. Jenže slavný Dán byl vším, jen ne nudným učencem listujícím v zaprášených knihách.
Ve skutečnosti patřil k nejbohatším a nejexcentričtějším celebritám renesanční Evropy. Císař Rudolf II. ho v Praze hýčkal královským platem, který dalece přesahoval příjmy nejvyšších státních úředníků, a vynikající astronom si tak mohl dovolit opravdu luxusní životní styl.
Byl to muž neuvěřitelných kontrastů. Na jedné straně stál geniální mozek, který bez použití dalekohledu posunul lidské vědění o vesmíru o staletí dopředu. Na straně druhé to byl popudlivý rváč, milovník divokých večírků a muž, který se obklopoval bizarními domácími mazlíčky a údajnými věštci.
Kolem jeho života, a především kolem jeho náhlého skonu v říjnu 1601, se dodnes točí tolik mýtů, skandálů a spekulací o chladnokrevné vraždě, že by to vystačilo na celovečerní thriller. Pojďme se podívat pod nános staletých legend a odhalit, jaký byl skutečný příběh muže s kovovým nosem, jehož ostatky museli moderní vědci dvakrát exhumovat.
Tycho Brahe s císařem Rudolfem II.
Souboj za tmy a los alkoholik
Abychom pochopili okázalý život v Praze, musíme se vrátit na začátek Tychonovy kariéry. Brahe se narodil do vlivné dánské šlechtické rodiny a peníze pro něj nikdy nebyly problém. Byl nesmírně hrdý a vznětlivý. Když ve svých 20 letech studoval na univerzitě v Rostocku, dostal se na večírku do ostré hádky se svým bratrancem. Předmětem sporu bylo to, kdo z nich je lepší matematik.
Mladíci si domluvili souboj s meči. Protože se však střetli v naprosté tmě (souboje byly tehdy zakázané), soupeřův meč zasáhl Tychona přímo do obličeje a odsekl mu kořen nosu. Tycho situaci vyřešil s renesanční vynalézavostí: nechal si vyrobit speciální kovovou protézu.
Legendy dlouho tvrdily, že byla z čistého zlata a stříbra, ale moderní chemická analýza ukázala, že pro běžné nošení preferoval lehčí slitinu mosazi. Tuto umělou část obličeje si ke kůži každé ráno lepil speciálním tmelem a v kapse nosil malé zrcátko, aby mohl vizáž kdykoliv upravit.
Když později od dánského krále získal ostrov Hven, vybudoval zde slavné sídlo Uraniborg. Toto místo však nesloužilo jen vědě. Uraniborg fungoval jako luxusní výzkumné centrum kombinované s nonstop klubem pro evropskou smetánku. Tycho zde pořádal opulentní hostiny, kterým kralovaly dvě bizarní postavy.
Zámek Uraniborg fungoval jako špičková laboratoř i luxusní párty dům.
Prvním byl trpaslík Jepp, o němž byl Tycho přesvědčen, že má jasnovidné schopnosti. Během hostin musel Jepp sedět na zemi u astronomových nohou a Tycho mu osobně házel kousky jídla od stolu. Pokud trpaslík během hovoru něco zamumlal, všichni přítomní ztichli a věřili, že předpovídá budoucnost.
Ještě bizarnější osud měl Tychonův nejoblíbenější domácí mazlíček – ochočený los. Zvíře žilo přímo v paláci a mělo neobvyklou neřest: milovalo pivo. Los byl vyhlášenou atrakcí a astronom ho občas půjčoval na večírky spřátelených šlechticů. Na jedné takové oslavě se však los opil natolik, že při chůzi nezvládl schody, zřítil se dolů a na následky zranění zemřel.
Když tedy Tycho Brahe v roce 1599 dorazil do Prahy, pověst o excentrikovi s kovovým nosem a slabostí pro alkohol ho už dávno předcházela.
Prasklý močový měchýř kvůli etiketě?
Příběh, jak Tycho Brahe skonal, je pravděpodobně nejslavnější lékařskou legendou v dějinách vědy. Všechno to začalo 13. října 1601 na velkolepé hostině u Petra Voka z Rožmberka v Praze.
Tycho Brahe zde pil a hodoval po boku tehdejší smetánky. Podle dobových svědectví se však během večera dostal do nezáviděníhodné situace. Potřeboval nutně na toaletu, ale společenská etiketa té doby velela jasně: od stolu se neodchází dříve než hostitel.
Hrdý dánský šlechtic nechtěl urazit mocného Rožmberka a rozhodl se potřebu potlačit. Domů se vrátil v krutých bolestech, nebyl schopen močit a po jedenácti dnech v horečkách a blouznění zemřel. Tradovaná verze, kterou dodnes najdeme v mnoha populárně-naučných knihách, tvrdí, že se astronomovi prostě protrhl močový měchýř.
Jenže moderní medicína tuto romantickou a tragickou historku vidí úplně jinak. Lidský močový měchýř je elastický orgán, zdravému člověku jen tak nepraskne. Pokud by tlak tekutiny dosáhl kritické hranice, tělo by zareagovalo spuštěním obranného mechanismu: došlo by k samovolnému úniku moči, bez ohledu na to, jak silnou vůli by dotyčný měl.
K protržení měchýře dochází téměř výhradně při těžkých úrazech, například při autonehodách nebo pádech z výšky, kdy je břicho vystaveno obrovskému vnějšímu tlaku.
Co se tedy v těle pětapadesátiletého astronoma oné noci skutečně stalo? Lékaři se shodují, že Tycho už musel dlouhodobě trpět vážným urologickým problémem. Nejpravděpodobnějším viníkem byla těžce zbytnělá prostata, případně ledvinové kameny.
Alkohol a velké množství jídla na hostině pak zafungovaly jako spouštěč akutní retence moči. Blokované ledviny přestaly čistit krev, tělo se zaplavilo odpadními látkami a Tycho Brahe podlehl uremickému selhání a celkové sepsi organismu. Tím by mohl příběh skončit, kdyby se o tři století později neobjevilo podezření z vraždy.
Otrávil ho žárlivý Johannes Kepler?
Lékařské vysvětlení sice znělo logicky, ale milovníky záhad neuspokojilo. Skutečné pozdvižení nastalo v roce 1901, kdy byly astronomovy ostatky poprvé exhumovány. O sto let později, v roce 2001, prozkoumali dánští experti dochované vzorky Tychonových vousů a kostí. Výsledek šokoval vědecký svět: v těle slavného vědce se našla extrémně vysoká koncentrace rtuti, která se tam dostala těsně před jeho smrtí.
V tu chvíli se zrodila teorie o vraždě. Hlavním podezřelým se stal nikdo jiný než Johannes Kepler, geniální německý matematik a Tychonův tehdejší asistent. Kepler sice uznával Tychonovu genialitu, ale oba muži měli velmi napjatý vztah.
Socha slavné, ale rozhádané dvojice vědců v Praze. Skutečně mohla stát za astronomovou smrtí Keplerova žárlivost?
Tycho byl majetnický a odmítal Keplerovi zpřístupnit svá nejpřesnější data o pohybu planet, zejména Marsu. Kepler je zoufale potřeboval pro své vlastní výpočty. Po Tychonově smrti se Kepler k těmto zápiskům okamžitě dostal. Motiv byl na světě a dokonce vyšla kniha Nebeská intrika, která Keplera označovala za chladnokrevného vraha.
Definitivní tečku za touto detektivkou udělal až rok 2010. Tým českých a dánských vědců v čele s profesorem Jensem Vellevem znovu otevřel hrobku v pražském Týnském chrámu. Pomocí nejmodernějších technologií, jako je jaderná analýza nebo rentgenové záření, podrobili ostatky hloubkovému zkoumání.
Verdikt byl jednoznačný: teorie o vraždě padla. Množství rtuti v těle bylo zvýšené, ale zdaleka nedosahovalo smrtelné dávky. Zvýšená hladina tohoto kovu byla u renesančních učenců běžná. Tycho byl známý alchymista, sám vyráběl léky plné těžkých kovů a rtuť se tehdy běžně používala i k léčbě syfilidy nebo jiných neduhů. Tycho se tedy neúmyslně vystavoval působení rtuti sám.
Kéž nezdá se, že nadarmo jsem žil
Geniální astronom zemřel na selhání ledvin 24. října 1601. Jeho poslední slova prý zněla: „Kéž nezdá se, že nadarmo jsem žil.“
Tychonův náhrobek v kostele Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí.
Toto přání se mu rozhodně splnilo. Jeho nesmírně přesná pozorování umožnila Keplerovi formulovat slavné zákony o pohybu planet, které zásadně proměnily náš pohled na vesmír.
Pokud budete mít cestu přes Staroměstské náměstí v Praze, zajděte se podívat do kostela Panny Marie před Týnem. Hned u hlavního oltáře najdete Tychonův mramorový náhrobek. Když se na něj dobře podíváte, uvidíte, že je na něm slavný astronom vyobrazen v brnění, s rukou na glóbu a s detailem, který k němu neodmyslitelně patřil: s umělým, mosazným nosem.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
