Článek
Byla to scéna jako dělaná pro hollywoodský velkofilm. Španělský národní hrdina umírá těsně před rozhodující bitvou, ale jeho muži nechtějí padnout do malomyslnosti. Přivážou proto jeho mrtvé, ztuhlé tělo k sedlu věrného koně Babieky, do ruky mu vtisknou meč a pošlou ho do čela armády.
Pohled na posmrtného jezdce vyděsí maurské obléhatele natolik, že se v panice dávají na útěk.
Slavná legenda o skonu rytíře známého jako El Cid vzbuzuje úžas dodnes. Skutečný příběh muže, který se narodil jako Rodrigo Díaz de Vivar, je ovšem v učebnicích dějepisu často až příliš přikrášlený. Když totiž odhrneme závoj romantických eposů a církevní propagandy, objevíme fascinující drama plné politického pragmatismu, hluboké lidské zrady, osudové lásky a také zrodu moderního státu.
El Cid nebyl žádný fanatický křižák. Byl to zrazený psanec, který bez mrknutí oka bojoval za ty, kteří mu nabídli útočiště – bez ohledu na to, zda se modlili ke Kristu, nebo k Alláhovi.
Když vás král pošle přes palubu
Rodrigo Díaz de Vivar se narodil kolem roku 1043 v nekonečných rovinách Kastilie do rodiny nižší šlechty. Díky mimořádnému vojenskému talentu a strategickému myšlení rychle stoupal společenským žebříčkem. Stal se nejbližším chráněncem a vojevůdcem kastilského krále Sancha II. Když byl ale Sancho za záhadných okolností zavražděn, na trůn usedl jeho bratr Alfonso VI., muž, který s Rodrigem sdílel vzájemnou nedůvěru.
Legenda vypráví, že Rodrigo donutil nového krále Alfonse přísahat na bibli, že s bratrovou vraždou nemá nic společného. Historici sice tento dramatický moment zpochybňují, faktem však zůstává, že vztah panovníka a jeho nejlepšího generála byl dost nezdravý.
Slavný obraz Přísaha u Santa Gadea. Ponížený král Alfonso VI. (v červeném plášti) musí přísahat před El Cidem na bibli, že nezavraždil svého bratra. Tento moment stál u zrodu jejich celoživotní zášti.
Král Alfonso žárlil na Rodrigovu popularitu u vojska a jeho dvořané úspěšného bojovníka soustavně očerňovali.
Klíčový zlom nastal v roce 1081. Rodrigo bez králova svolení podnikl odvetný nájezd do maurského Toleda, které však bylo pod Alfonsovou ochranou. Pro krále to byla ideální záminka. Obvinil Rodriga ze zrady, zabavil mu veškerý majetek a uvrhl ho do vyhnanství.
Ve středověkém chápání světa to znamenalo politickou i společenskou smrt. Člověk bez lenního pána byl nikým, lovnou zvěří. Rodrigo byl ponížen a vyhnán z vlasti, které obětoval své nejlepší roky. Právě v tomto momentu zrady se však zrodila jeho největší síla. Rozhodl se králi dokázat, jak fatální chybu udělal.
Láska a věrnost v drsném středověku
V dobách nejhlubší krize nenašel El Cid věrnost u krále, ale u své rodiny. Jeho manželka Doña Jimena (v literatuře známá i jako Chiména) pocházela z vysokých aristokratických kruhů a byla královou příbuznou. Svatba s Rodrigem byla původně politickým tahem krále Alfonse, kterým chtěl ambiciózního válečníka připoutat k trůnu.
Když byl ale Rodrigo vyhnán, Jimena neváhala. Přestože riskovala hněv samotného krále i ztrátu vlastního postavení, odmítla se manžela zříct. Spolu se třemi dětmi našla dočasné útočiště v klášteře San Pedro de Cardeña, kde v odloučení a pod neustálým tlakem snášela hanbu vyhnanství. Pro tehdejší společnost byla symbolem absolutní věrnosti.
Láska a rodinná čest měly v Cidově životě zásadní roli i později. Slavný epos Píseň o Cidovi barvitě líčí takzvanou zradu u Corpesu. Cidovy dcery, Elvíra a Sol, se provdaly za pyšné infanty z Carriónu. Tito mladí, velmi vysoce postavení šlechtici však byli zbabělci, kterým se Cidovi muži vysmívali. V bitvách s Maury nevynikali odvahou, naopak.
Aby se infanti Cidovi za tento výsměch pomstili, požádali ho, aby s nimi mohl pustit dcery na jejich panství v Carriónu. Cid jim důvěřoval, a tak s nimi dcery poslal a bohatě je obdaroval.
Jakmile však výprava dorazila do dubového lesa u Corpesu, infanti poslali doprovod napřed. Své manželky, Cidovy dcery, tam svlékli donaha, surově zmlátili řemeny a zkrvavené je nechali napospas divoké zvěři a smrti. Vnímali to jako očištění své „cti“.
Dívky naštěstí zachránil Cidův bratranec, kterého Cid pro jistotu poslal tajně za nimi.
Rodrigo nenechal tuto potupu bez odezvy. Místo slepé krvavé msty však zvolil na svou dobu nevídaný moderní postup – pohnal kruté zetě před královský soudní dvůr v Toledu, kde je morálně i finančně zničil.
Mýtus o svaté válce
Když se dnes řekne reconquista, většina lidí si představí černobílý střet křesťanského kříže s muslimským půlměsícem. Pyrenejský poloostrov však v 11. století připomínal spíš slavný seriál Hra o trůny. Náboženství sice hrálo roli v politické rétorice, ale na bojišti ustupovalo pragmatismu.
A nikdo tomu nerozuměl lépe než vyhnaný Rodrigo Díaz de Vivar.
Poté, co ho král Alfonso VI. zbavil kastilské půdy, stál El Cid před otázkou, jak uživit sebe a své věrné muže. Odpověď nenašel u křesťanských vládců, nýbrž u Al Mutamana, muslimského emíra ze Zaragozy.
Politická mapa Pyrenejského poloostrova v 11. století ukazuje rozpadlý Córdobský chalífát na řadu drobných muslimských království (tzv. taifas). V tomto chaotickém prostředí dokázal El Cid obratně manévrovat a sloužit oběma stranám.
Pro fanatické křižáky by to byla nepředstavitelná zrada víry, pro Rodriga jednoduše práce. V maurských službách strávil téměř pět let, během nichž mistrně bránil zaragozské území, paradoxně i proti útokům jiných křesťanských vládců, například těch z Aragónu a Barcelony.
Právě v této době si vysloužil své nejslavnější jméno. Arabové ho s respektem začali nazývat as-Sajjid, což v překladu znamená „pán“ či „předák“. Ve španělštině z toho vzniklo ono nesmrtelné El Cid. Bylo to ocenění za jeho absolutní vojenskou genialitu, kterou uznávaly všechny strany.
Král Valencie
Životní triumf El Cida však nastal o něco jižněji, v bohaté a strategické Valencii. Město, o které dlouhodobě bojovali jak křesťané, tak radikální berberští Almorávidé, Rodrigo po dlouhém a krutém obléhání v roce 1094 dobyl.
Zde se ukázala jeho státnická velikost. Prohlásil se nezávislým vládcem Valencie a místo toho, aby muslimské obyvatelstvo zmasakroval nebo vyhnal, vytvořil z města unikátní multikulturní enklávu. V jeho Valencii vedle sebe v relativním klidu žili křesťané, muslimové i židé, chráněni spravedlivým, ač přísným právním řádem.
Mimochodem, slavný netopýr, kterého má dnes Valencie ve znaku i na dresech místního fotbalového klubu, se sem dostal až ve 13. století, za krále Jakuba I. Základy valencijské hrdosti a svébytnosti ovšem položil právě El Cid.
Spojením křesťanského rytířství a pochopení islámského světa valencijský vládce předběhl svou dobu. Ukázal, že budoucí španělský stát nemůže vzniknout vyhlazením nepřátel, ale spíše politickou integrací a respektováním rozmanitosti poloostrova. Z exulanta se stal panovník, kterého musel respektovat i samotný král Alfonso, jenž ho kdysi vyhnal.
Slavná posmrtná jízda
Rodrigo Díaz de Vivar zemřel v červenci roku 1099 ve své milované Valencii. Nezahynul v bitvě, ale víceméně přirozenou smrtí, patrně vyčerpáním z neustálého válčení.
Jeho odchodem však příběh neskončil. Právě naopak: tehdy se zrodila legenda, která překonala staletí. Když město po jeho smrti obklíčila obrovská maurská armáda, jeho vdova Doña Jimena se odhodlala k zoufalému psychologickému tahu. Jak vypráví tradice, nechala Cidovo mrtvé tělo obléct do zbroje a pevně ho připoutat do sedla jeho slavného koně Babieky.
Když se pak v čele křesťanských rytířů vyřítil z bran města jezdec, o kterém si nepřátelé mysleli, že už je po smrti, propukla v řadách útočníků panika. El Cid tak vyhrál svou poslední bitvu už jako mrtvý muž.
Ačkoliv Valencie nakonec po odchodu křesťanů padla zpět do rukou Almorávidů, Cidův odkaz přetrval. Stal se symbolem nezlomnosti.
Monumentální bronzová jezdecká socha El Cida (za jeho života) na koni Babieca v centru španělského Burgosu. Socha symbolicky ukazuje hrdinu s taseným mečem Tizona, jak míří vstříc svému životnímu triumfu ve Valencii.
Skutečný El Cid nebyl bezchybným hrdinou z učebnic, ale mužem z masa a kostí. Dokázal překonat krutou zradu vlastního panovníka, ochránil svou rodinu a v době náboženského fanatismu dokonce budovat mosty mezi křesťanským a islámským světem. Právě tenhle odkaz pragmatismu a propojování kultur nakonec v 15. století umožnil zrod jednotného španělského státu.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
(neznámý autor). Píseň o Cidovi, překlad Miloslav Uličný. Praha: Práce, 1994.
Simon Barton, Richard Fletcher. The world of El Cid, Chronicles of the Spanish reconquest. Manchester: University Press, 2000.
