Článek
Sedíme na sluncem zalité terase v centru Bolzana. Před námi voní dokonalé italské espresso v malém bílém šálku. Číšník, co nám ho přinesl, se usměje a popřeje nám srdečné „Guten Morgen“. U vedlejšího stolu si starší muž čte německé noviny, dole na ulici prochází rodinka vášnivě diskutující v melodické italštině.
Vítejte v Horní Adiži. Na mapě ji najdete na samém severu Itálie jako autonomní provincii Bolzano, většina světa ji však zná spíše pod názvem Jižní Tyrolsko (Südtirol).
Je to fascinující kout Evropy, jenž nezařadíte jen tak někam. Středomořská lehkost života se tu přirozeně prolíná s alpskou precizností, čistotou a respektem k tradicím. A příroda je tu nadpozemská.
Tenhle kraj má prostě v sobě to nejlepší. Dokáže překvapit i cestovatele, kteří mají pocit, že už v Evropě viděli všechno. Tedy nás.
Němčina, italština a ladinština
Abychom pochopili, proč tu na každém rozcestníku visí dvojjazyčné cedule a proč se v horských vesnicích mluví převážně německy, musíme se vrátit do roku 1919. Po rozpadu Rakouska-Uherska připadlo celé Jižní Tyrolsko na základě mírové smlouvy ze Saint-Germain vítězné Itálii.
Z téměř čtvrt milionu německy mluvících obyvatel se tak prakticky přes noc stali Italové, přestože se z rodných vesniček nehnuli ani na krok.
Následující desetiletí nebyla jednoduchá. Mussoliniho režim se snažil o tvrdou italizaci kraje, zakazoval němčinu ve školách a přejmenovával i staletá příjmení na náhrobcích.
Dnes je ale minulost vyřešena velkorysou autonomií, z níž region těží po ekonomické i kulturní stránce. Navíc se v odlehlejších dolomitských údolích udržel i třetí, prastarý románský jazyk ladinština. Mluví jí asi třicet tisíc lidí.
Osamělá zvonice ze 14. století vyčnívající z hladiny Lago di Resia připomíná zatopené vesnice z roku 1950.
Historie tu však sahá mnohem hlouběji. V Jihotyrolském archeologickém muzeu v Bolzanu totiž odpočívá nejslavnější místní rodák: ledový muž Ötzi. Tělo muže z doby měděné, které v roce 1991 vydal tající ledovec v Ötztalských Alpách, je staré více než pět tisíc let a dnes už o něm asi slyšel úplně každý.
Palmy a věčný led
Málokde v Evropě se na tak malém prostoru vystřídá tolik klimatických pásem a scenérií. Zatímco na severu u hranic s Rakouskem se zvedají třítisícovky pokryté ledovci, o pár desítek kilometrů jižněji, v údolí řeky Adiže, panuje takřka středomořské podnebí.
Skvělým důkazem je lázeňské město Merano, jehož eleganci prý kdysi propadla i císařovna Sisi. Není divu: podél řeky Passirio tu rostou palmy, cypřiše i olivovníky, a nad městem se tyčí zasněžené Alpy.
Procházka po zdejších botanických zahradách zámku Trauttmansdorff připomíná cestu kolem světa na ploše dvanácti hektarů.
Město se středomořskými cypřiši v popředí a zasněženými alpskými štíty v pozadí představuje fascinující kontrast.
Úplně jinou atmosféru nabízí jezero Lago di Resia nedaleko průsmyku Reschen. Z jeho hladiny trčí osamělá kamenná zvonice ze čtrnáctého století. Je to tichá připomínka roku 1950, kdy kvůli stavbě přehrady musely ustoupit vodě dvě vesnice i stovky hektarů úrodné půdy.
Za čistou horskou estetikou, míříme na Alpe di Siusi. Největší vysokohorská pastvina v Evropě se rozkládá v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů a z jejích zvlněných zelených luk se přímo před očima zvedají kolmé skalní stěny masivu Sciliar a skupiny Sassolungo.
Na jaře louky rozkvetou stovkami druhů horských bylin, v zimě se mění v dokonalý lyžařský ráj, úplně bez davů.
Sever proti Jihu na talíři
Nejvýživnějším důkazem zdejšího kulturního míšení je místní kuchyně. Na jednom jídelním lístku nacházíme poctivé alpské knedlíky hned vedle lehkých italských těstovin. Typickým příkladem jsou Schlutzkrapfen – půlměsíčkové taštičky z žitného a pšeničného těsta plněné špenátem a ricottou, přelité rozpuštěným máslem a posypané parmazánem.
Místní ikonou je také jihotyrolský špek, který má chráněné zeměpisné označení. Na rozdíl od silně uzených středoevropských variant se jen lehce vyudí bukovým dřevem a pak měsíce zraje na čerstvém horském vzduchu. Podává se na dřevěném prkénku spolu s křupavým žitným chlebem Schüttelbrot, nakládanými okurkami a alpským sýrem.
Tradiční tyrolský pokrm Gröstl z opečených brambor, masa a cibule je ukázkou poctivé alpské kuchyně.
K tomu patří i víno. To zdejší těží ze tří set slunečných dnů v roce a chladných horských nocí. Z jihotyrolské obce Termeno (Tramin) pochází aromatický Gewürztraminer, zatímco milovníci červeného ocení sametový Lagrein.
My tu jsme na podzim, takže nezapomeneme vyzkoušet tradici zvanou Törggelen. Jde o putování mezi horskými statky, kde se ochutnává mladé víno, pečené kaštany a domácí koblihy.
Ideál na poklidný výlet
Horní Adiže má tu výhodu, že má co nabídnout celoročně. Na jaře, tak od poloviny dubna, se údolí Vinschgau i okolí Merana promění v nekonečné bílorůžové moře rozkvetlých jabloňových sadů, nad nimiž až nepatřičně září zasněžené vrcholky hor.
Léto přeje vysokohorské turistice a cyklistice podél řeky Adiže, podzim zbarví alpské modříny do sytě zlaté a přinese vítaný klid, bez prázdninových davů.
Cesta z Česka sem zabere jen kolem šesti až sedmi hodin jízdy autem, ideálně přes Mnichov a Brennerský průsmyk. Místní doprava funguje dokonale a většina ubytování nabízí kartu výhod Südtirol Guest Pass, s níž můžete zdarma využívat regionální vlaky, autobusy i vybrané lanovky.
Malebné údolí Val di Funes (Villnöß) s ikonickým kostelíkem sv. Jana pod ostrými skalními stěnami masivu Odle.
Horní Adiže zkrátka není místo, které si jen rychle odškrtneme ze seznamu. Je to kraj, v němž si povinně (a pomalu) vychutnáváme spojení dvou nesmírně odlišných světů. Je to opravdová perla střední Evropy.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
