Článek
V polovině pátého století se Západořímská říše rozpadala zevnitř. Její osud na jaře roku 455 zpečetil palácový převrat, při němž byl 16. března zavražděn císař Valentinianus III.
Uvolněný trůn okamžitě obsadil bohatý a vlivný senátor Petronius Maximus. Aby svůj nárok pojistil, donutil císařovu vdovu Licinii Eudoxii k sňatku. Zároveň zrušil mírovou smlouvu z roku 442 s vandalským králem Geiserichem a jako snoubence císařovniny dcery Eudocie namísto Geiserichova syna Hunericha dosadil svého syna Palladia.
Podle dobových pramenů zoufalá císařovna tajně vyslala posly do severní Afriky a požádala Geisericha o pomoc proti uzurpátorovi.
Vandalský král tak získal vítanou záminku k zásahu. Koncem května zakotvila jeho flotila v přístavu Portus u ústí Tibery. Maximus v panice ztratil kontrolu nad městem, a když se 31. května pokusil o útěk, rozvášněný dav ho na ulici ukamenoval.
Rozsah Vandalského království v letech 455 až 477. Ze své základny v Kartágu a na středomořských ostrovech ovládali Vandalové námořní trasy a mohli kdykoliv udeřit na italské pobřeží.
Čtrnáct dní systematického rabování
Už o dva dny později stanul Geiserich s armádou před římskými branami. Město bez vládce i obrany zastupoval papež Lev I., který s králem vyjednal jedinou možnou dohodu: Vandalové Řím nevypálí, nebudou mučit zajatce a ušetří obyvatele, kteří nebudou klást odpor. Geiserich slib dodržel, výměnou však dostal volnou ruku k rabování.
Následujících čtrnáct dní tak probíhalo systematické vyklízení metropole. Dobyvatelé strhli polovinu pozlacených bronzových tašek ze střechy chrámu Jova Kapitolského, vyplenili císařský palác i chrámové pokladnice a na lodě naložili i posvátné předměty z jeruzalémského chrámu, které do Říma o čtyři staletí dříve přivezl císař Titus.
Nejžádanější kořistí ovšem nebyly drahé kovy, ale lidé. Kronikář Prosper z Akvitánie zaznamenal, že Vandalové odvedli mnoho tisíc zajatců, přičemž cíleně vybírali ty nejhodnotnější podle věku a řemesla.
Ženy do senátorských vil i ložnic dobyvatelů
Zatímco zdatné muže a řemeslníky čekala tvrdá práce na stavbách v severní Africe, mladé římské ženy představovaly pro dobyvatele zcela jiný typ kořisti. Únosci pročesávali paláce i měšťanské domy s jasným cílem. V pozdně antickém světě znamenalo válečné zajetí okamžitou ztrátu svobody i veškeré právní ochrany.
Osud zajatkyň závisel na jejich společenském původu.
Dívky z nižších a středních vrstev se stávaly běžným obchodním zbožím. Vandalští bojovníci a velitelé si je brali jako osobní služebné nebo konkubíny do svých domácností v nově dobyté Africe.
Mladé Římanky tak často končily v ložnicích svých únosců, rodily jim děti a postupně musely přijmout jazyk i zvyky vítězů. Možnost návratu domů prakticky neexistovala, postupně ztrácely svou původní identitu. Ve starověku šlo o zcela běžný postup.
Vyplenění Říma Vandaly v červnu 455 na historické ilustraci Heinricha Leutemanna z roku 1866. Dobyvatelé město nevypálili, jen z něj systematicky odváželi umělecká díla i zajatce.
Dcery bohatých římských senátorů měly oproti běžným obyvatelkám velkou výhodu. Pro vandalské velitele představovaly cenná rukojmí, jejichž cena při vyjednávání o výkupném závisela i na tom, v jakém stavu se vrátí domů. Přestože jim urozený původ ani peníze rodiny nedokázaly zaručit bezpečí v prvních hodinách chaosu, po zařazení mezi významné zajatce je chránil obchodní kalkul únosců.
Jejich příbuzní v Itálii platili astronomické sumy za to, aby se urozené dívky vrátily neposkvrněné a mohly v Římě uzavřít výhodný sňatek.
Zlatá klec a nucený sňatek
Nejcennější lidskou trofejí byla samotná císařovna Licinia Eudoxia a její dvě dcery, Eudocia a Placidia. Král Geiserich je nechal nalodit a odvezl je jako čestné zajatkyně do svého sídelního města Kartága.
V Kartágu se naplnil původní politický plán, který v Římě zhatil uzurpátor Maximus. Starší princezna Eudocia byla provdána za Geiserichova syna Hunericha. Vandalové tak získali přímé pokrevní propojení s římskou císařskou dynastií, což posilovalo jejich mocenské ambice ve Středomoří.
Eudocia strávila po boku vandalského prince šestnáct let a porodila mu syna Hildericha, který se později stal vandalským králem. Teprve kolem roku 471 využila příležitosti, z Kartága uprchla a uchýlila se do Jeruzaléma, kde dožila.
Její matka Licinia Eudoxia a mladší sestra Placidia strávily v zajetí podstatně kratší dobu. V Kartágu byly jen sedm let, než se východořímskému císaři Leonovi I. podařilo vyjednat jejich propuštění a převoz do Konstantinopole.
Nečekaný zachránce
Zatímco císařská rodina žila v kartáginských palácích, tisíce běžných Římanů čekaly kruté trhy s otroky. Očitý svědek, africký biskup Viktor z Vity, zaznamenal ve své kronice obraz vylodění zajatců. Vandalové a jejich spojenci si kořist rozdělovali přímo na pobřeží. Bezohledně přitom trhali rodiny od sebe, oddělovali manžele od manželek a matky od malých dětí podle toho, kdo měl o koho zájem.
V tuto chvíli zasáhl kartaginský biskup Deogratias. Aby zabránil zneužívání římských žen a prodeji dětí do otroctví v dalekém vnitrozemí, nechal roztavit zlaté a stříbrné bohoslužebné nádoby své diecéze. Za získané peníze zajatce hromadně vykupoval.
Dvě největší kartaginské baziliky proměnil v provizorní ubytovny a nemocnice, kde nechal pro vyčerpané a nemocné Římany postavit lůžka a zajistil jim pravidelnou stravu i lékařskou péči.
Mozaika z Kartága z přelomu 5. a 6. století zobrazuje vandalského jezdce odjíždějícího z luxusní venkovské vily. Do takových sídel v severní Africe byla zavlečena řada římských zajatkyň.
Nevhodná etymologie
Události z června 455 zanechaly v evropské historii hlubokou stopu, i když poněkud paradoxní. Slovo „vandalismus“ vzniklo až na konci osmnáctého století během Velké francouzské revoluce jako označení pro bezhlavé ničení uměleckých památek. Nic takového se ale v Římě nekonalo.
Geiserichovi muži město nevypálili a cenné sochy neodvezli proto, aby je zničili, ale aby jimi vyzdobili své africké paláce. Skutečná tragédie těch čtrnácti dnů nespočívala ve zničených uměleckých dílech, ale v tisících zajatých mužů a žen, pro které cesta přes moře znamenala konec svobodného života.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
FRASSETTO, Michael: Encyclopedia of Barbarian Europe: Society in Transformation. Londýn: Bloomsbury Academic, 2003.
GRANT, Michael: Dějiny antického Říma. Praha: BB Art, 2006.
