Článek
Uzavřením českých vysokých škol zamýšlel říšský protektor Konstantin von Neurath jasný cíl: udělat z české mládeže poslušnou pracovní sílu.
Ze dne na den zůstal před zavřenými dveřmi poslucháren i zástup budoucích lékařů, kterým do promoce chybělo jen pár měsíců. Část z nich se ovšem s rolí protektorátního dělníka nesmířila a vydala se přes Balkán a Blízký východ na západ.
Místo pitevny je sice nejdřív čekal vojenský výcvik v britských stanech, o čtyři roky později se ale dočkali zadostiučinění, s jakým Berlín rozhodně nepočítal. V únoru 1943 oblékli akademické taláry na univerzitě v Oxfordu.
Z poslucháren do vojenských táborů
Cesta z protektorátu na západ, to bylo dobrodružství s velmi nejistým koncem. Mladí muži se z okupované země dostávali individuálně nebo v malých skupinkách. Poměrně spolehlivá cesta vedla přes Slovensko a Maďarsko na Balkán a odtud po moři přes Bejrút do francouzského Marseille.
Ve Francii na ně místo univerzitních lavic čekal výcvikový tábor v Agde. Z budoucích lékařů, právníků a techniků se během pár týdnů stali obyčejní pěšáci a dělostřelci. Když ale Francie v červnu 1940 po 46 dnech od německé invaze kapitulovala, museli znovu utíkat. Tentokrát na britských lodích přes Lamanšský průliv.
Novým domovem se jim stal stanový tábor v parku u zámku Cholmondeley v hrabství Cheshire, později se přesunuli i do posádek ve Skotsku. Podmínky byly drsné. Místo pitevních protokolů řešili nekonečné deště, bláto a přísný vojenský dril.
Ani v britské uniformě ale na své původní poslání nezapomněli. Přesně na první výročí uzavření českých škol, 17. listopadu 1940, obnovili v Londýně činnost Ústředního svazu československého studentstva.
Tato organizace pak začala na exilovou vládu tlačit, aby dostala mediky z bláta vojenských cvičišť zpátky ke knihám.

Historické Karolinum v Praze, symbol českých vysokých škol uzavřených nacisty v listopadu 1939.
Mimořádná britská solidarita
Tlak studentského svazu i pragmatické potřeby spojeneckých armád brzy přinesly ovoce. Ve válce nebyli potřeba jen pěšáci, ale i stovky kvalifikovaných lékařů. Exilová vláda v čele s prezidentem Edvardem Benešem proto s Brity v květnu 1941 vyjednala unikátní dohodu.
Vojáci, kteří měli z domova hotové první rigorózum (tehdy jeden ze tří povinných stupňů k lékařskému titulu) a alespoň osm semestrů medicíny, dostali takzvanou studijní dovolenou. Vláda jim hradila školné a vyplácela skromný měsíční žold pět liber. Na skromný studentský život to stačilo.
Češi a Slováci se rozjeli na nejprestižnější britské školy – především do Oxfordu, ale také na skotské univerzity v Edinburghu, Glasgow nebo St Andrews. Tam nastoupili do klinické praxe a začali se připravovat na závěrečné zkoušky.
Nečekaly je ovšem žádné úlevy. Studenti museli během pár měsíců zvládnout anglickou odbornou terminologii a složit obávané britské zkoušky Finals. Podmínky byly neúprosné: kdo u zkoušek prováděných na jediný pokus neuspěl, tomu okamžitě skončila studijní dovolená a vracel se zpět do kasáren k bojové jednotce.
Promoce v Sheldonian Theatre
Kdo ale náročnými britskými zkouškami prošel, dočkal se zadostiučinění, jaké v moderních dějinách nemá obdoby. V sobotu 27. února 1943 se v historické budově Sheldonian Theatre v Oxfordu konala první slavnostní promoce československých mediků.
Oxfordská univerzita udělila diplomy v zastoupení uzavřené Univerzity Karlovy, brněnské Masarykovy univerzity i bratislavské Univerzity Komenského. Prvních 23 úspěšných absolventů obléklo tradiční akademické taláry a složilo lékařskou přísahu v angličtině i češtině.
Slavnostního aktu se zúčastnil i prezident Edvard Beneš, ministr zahraničí Jan Masaryk se dostavil na druhou promoci, 24. července téhož roku.
Pro exilovou reprezentaci to byl diplomatický i morální triumf. Na půdě jedné z nejstarších univerzit světa symbolicky dokázali, že československá státnost ani vzdělanost rozhodně nezanikly.
Pro samotné absolventy to ale byl hořkosladký okamžik. Zatímco přebírali diplomy za potlesku britských profesorů, jejich rodiče a sourozenci v protektorátu o jejich úspěchu neměli ani tušení. Kvůli bezpečnosti příbuzných doma se jména promovaných lékařů nesměla veřejně vysílat ani v londýnském rozhlase.
Z talárů rovnou na frontu
Na tradiční studentské oslavy však ve válečné době nebyl čas. Hned po skončení ceremoniálu svlékli čerství doktoři akademické taláry a vrátili se zpět do uniforem.
Celkem takto v Británii dostudovalo přes 80 československých mediků. Většina z nich okamžitě nastoupila ke zdravotnickým jednotkám Československé samostatné obrněné brigády, k perutím RAF nebo přímo do britského armádního zdravotnického sboru.

Originál doktorského diplomu uděleného v Oxfordu v červenci 1943 v zastoupení československých univerzit, tentokrát v osobní přítomnosti Jana Masaryka.
Místo klidné praxe v zázemí je čekaly náročné polní lazarety při vylodění v Normandii a během obléhání Dunkerku.
Příběh oxfordských promocí dodnes ukazuje, jak krátkozraké bylo rozhodnutí nacistů z listopadu 1939. Pokusili se jedním úředním výnosem zničit budoucí českou inteligenci, ale shodou okolností dosáhli přesného opaku. Vychovali generaci špičkových lékařů, kteří po válce pozvedli domácí zdravotnictví na nevídanou úroveň a na britskou solidaritu nikdy nezapomněli.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:





