Článek
Zavřete oči a představte si typický severočeský les. Vůně jehličí, zpěv ptáků, klid a stín vzrostlých dubů a bříz.
Teď oči otevřete. Přímo před vámi vede za křovím masivní ocelové potrubí potažené rzí a mechem. Kousek opodál mizí v zemi betonové základy neznámých staveb. Vítejte na Kopistské výsypce, na místě, kde příroda stále víc přebírá vládu, ale industriální minulost zanechala rozpadající se kostlivce.
Jestliže minulé díly série o Radovesické a Duchcovské výsypce nabídly pohled na monumentální novou krajinu, ta Kopistská ukazuje čistý postapokalyptický surrealismus. Člověk je tu jako objevitel v tajuplné džungli, v níž se ocel stala součástí ekosystému.
Začátek cesty. Po přeběhnutí hlavní silnice začíná hned za závorou prales.
Vzrostlý les nad zaniklou vesnicí
Kopistská výsypka nese jméno po starých Kopistech. Tato obec, podobně jako řada dalších míst na Mostecku, musela v minulém století ustoupit povrchové těžbě uhlí, konkrétně lomu Most (později Ležáky).
Krajina mezi Mostem a Litvínovem se kvůli tomu proměnila k nepoznání. Zjednodušeně řečeno, v místě vytěženého dolu se dnes rozkládá jezero Most. A hlušina, kterou bylo potřeba někam uložit, vytvořila Kopistskou výsypku.
Když přeběhnu tramvajovou trať a nepříjemně frekventovanou silnici I/27, ocitnu se v pralese. Přejdu po mostku přes zelenou Bílinu, která se tu líně proplétá mezi všudypřítomným rákosím, a chvíli se skrz tu džungli brodím.
Příroda si bere zpět, co jí člověk vzal. V místech, kde dřív jezdila těžká technika, jsou dnes tajemné tůně a vzrostlé stromy.
Pak naštěstí ustoupí napohled běžnému lesu. Klidně bych mohl být někde v předhůří Šumavy.
Rekultivace zde začala už v 70. letech minulého století. Dnes, po několika desetiletích, tak procházíte místy, která už na první pohled jako výsypka vůbec nevypadají. Vznikl tu plně funkční lesní ekosystém, kde dominují břízy, topoly a olše.
Člověk by snadno podlehl dojmu, že je v běžné přírodě. Kdyby ovšem pod nohama a kolem cest neustále nenarážel na technické připomínky minulé éry. Od starých mostů přes Bílinu přes kamenné bloky s vyraženými čísly až po zmíněné potrubí.
Snadno tu zapomenete, že procházíte uměle vytvořenou krajinou.
Živá infrastruktura v lese
Nejvýraznějším prvkem oblasti je právě tohle průmyslové potrubí, které lesem prochází. Na rozdíl od jiných míst, kde staré roury slouží už jen jako industriální památky, tady mluvíme o stále fungující infrastruktuře.
Hned vedle výsypky se totiž rozkládá obří chemický areál v Záluží u Litvínova, nedaleko pak teplárna a úpravna uhlí v Komořanech. Výsypka tak slouží také jako technický koridor.
Přímo napříč lesními porosty vede například masivní horkovod komořanské teplárny, který byl uveden do provozu koncem 70. let. Pro jeho stavbu musel být tehdy vykácen desítky metrů široký pruh, který dnes dělí les na dvě poloviny. Cestou podél něj nebo napříč výsypkou narazíte na další produktovody a menší přívody.
Dálkové horkovody protínající moře zeleně. Varovné cedule lemující trasu připomínají, že se pohybujete v ochranném pásmu.
Při procházce podél koridoru vám rychle dojde, že nejste v běžném chráněném území. Lemují ho řady varovných cedulí upozorňujících na ochranná pásma, dálkovou infrastrukturu nebo zákaz vstupu mimo vyznačené trasy.
Aby byl les pro lidi vůbec průchodný, muselo zde vzniknout několik speciálních přechodů. Jsou to v podstatě betonové mosty, které vás přenesou nad horkým potrubím a umožní vám pokračovat dál po lesní pěšině. Je to zvláštní kombinace – na jedné straně slyšíte šumění stromů, jódlování ptáků (a varovný křik sojky) a kvákání žab v tůních, na druhé straně kousek od vás hučí potrubí zásobující teplem a energiemi okolní města.
Dokud jsem tohle místo neviděl na vlastní oči, nevěřil jsem, jak hluboký dojem to může zanechat. Opravdu se nabízí slovo surrealismus.
Stavební řešení v terénu. Masivní roury procházející pod úrovní staré panelové cesty.
Architektonický sendvič na závěr
Jeden z vrcholů trasy čeká až na samotném výstupu z výsypky, kde cesta naráží na koryto řeky Bíliny. Tohle místo funguje jako dopravní a průmyslová křižovatka, kde se technické stavby vrství přímo nad sebou v několika patrech.
Úplně vespod teče samotná řeka, zde svedená do úzkého koryta, kterou překonává menší lávka pro pěší. Nejzajímavější pohled z lávky je přímo nahoru. Nad hlavou se vám klene několik masivních, kompletně uzavřených a zastřešených industriálních mostů. Většina z nich už zřejmě dávno dosloužila a dnes spíše jen tiše dotváří panorama minulé éry.
Působivý pohled na mohutný zastřešený industriální most, který se tyčí kousek nad korytem řeky Bíliny, a na spodní část mostu na silnici I/27.
Aby toho nebylo málo, nad celým komplexem, ve třetím, čtvrtém nebo snad pátém patře se tyčí moderní silniční most, po kterém proudí běžná automobilová doprava.
Stojíte v těsné blízkosti koryta řeky a nad vámi se kříží hned několik světů. Je to taková tečka za celou procházkou, která jako sonda ukazuje, jak hluboko industrializace do mostecké krajiny zasáhla.
Hlavně na to myslím, když mířím po stezce k přestěhovanému kostelu a pak na mostecké nádraží, po levici jezero Most, napravo majestátní Hněvín se stejnojmenným hradem. Jak se daří postupně maskovat stopy po těžbě, působí severočeská krajina čím dál tím příjemnějším dojmem.
Návrat do civilizace. Kopistská výsypka napravo, jezero Most se za chvíli ukáže nalevo, hrad Hněvín přímo vpředu.
Má obří potenciál.
Po úplném zavření dolů (zřejmě v roce 2033) vznikne v Ústeckém kraji jedna z největších rekreačních oblastí v zemi. Snad se to celé povede alespoň tak dobře jako v Mostě.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní návštěva Kopistské výsypky
