Článek
Severní Čechy mají v očích mnoha lidí, kteří tento kraj znají jen z oken rychlíku, stále neměnnou nálepku: měsíční krajina, jizvy po těžbě uhlí a všudypřítomný industriální chlad.
Jenže kdo žije přímo v srdci Duchcova, ví, že realita pod povrchem je mnohem vrstevnatější a fascinující. Krajina kolem nás totiž neustále dýchá a prochází proměnou, která nemá ve střední Evropě obdoby.
Místa, kde má minulost stále nečekaně silný magnetismus.
Rekultivace zjizvené krajiny
Duchcovská rekultivační oblast, kterou mám vyloženě za domem, je zářným příkladem tohoto kontrastu. Je to fascinující laboratoř pod širým nebem. Místo, kde lidská ruka a těžká technika krajinu kdysi drsně a nekompromisně přepsaly, ale kde si příroda teď bere slovo zpět. S nečekanou divokostí a hrdostí.
Vyrazil jsem tam s foťákem v ruce, abych zachytil ten prchavý moment, kdy ranní světlo teprve odkrývá surové kouzlo zdejší krajiny a mlha se líně zvedá nad nově vzniklými vodními plochami.
Otevřený prostor, který vás nutí neustále se dívat dopředu. A ano, místy se tu stále těží.
Procházet se těmi místy má specifické, až hypnotické kouzlo. Člověk tu kráčí po zemi, která byla ještě před několika desítkami let hlubokým dolem, a dnes kolem sebe vidí rašící břízy, hluboké tůně a zvěř, která se sem vrací.
Ponurost jako svébytný styl
Narazíte tu na zákoutí, která mají filmově ponurou, ale nesmírně magnetickou atmosféru. Na rozhraní, kde se divoká flóra potkává s pozůstatky industriální minulosti, na mě dýchl těžký, nostalgický vzduch.
Okamžitě mi to připomnělo ty staré, zakouřené severočeské podniky, kde se čas zastavil někde v divokých devadesátkách. Místa, kde vzduchem občas létaly věci s nečekanou dynamikou a člověk musel být neustále ve střehu, aby ho něco netrefilo přímo do hlavy.
Je až neuvěřitelné, jak drsné a na první pohled nehostinné prostředí v sobě dokáže mít tak hluboké, skryté propojení s minulostí. Je to přesně ten typ atmosféry, který vás prostě nutí vracet se zpět, i když víte, že to nebude zrovna pohodlné.
Tady se realita nežije přes tabulky, ale skrze čistou svobodu.
Rychlé osvojení nových krás
Fascinující je i to, jak rychle si lidé na tenhle nový prostor zvykli. Sleduji tuhle oblast už téměř rok a pro plno místních je to regulérní oáza klidu.
Zatímco zbytek republiky v té nejšedivější části roku seděl doma u topení, tady už v únorovém chladu křižovali krajinu běžci, pejskaři a lidé na kolech. Tenhle kontrast mezi surovým původem výsypky a živoucí přítomností dává celému místu neuvěřitelnou energii.
Fotografování v takovém terénu vyžaduje trpělivost. Krajina vám nedá nic zadarmo, musíte si ty správné úhly a momenty poctivě odchodit. Duchcovská oblast mě nakonec odměnila a nechala v mém archivu skvělou sérii snímků.
Mají v sobě přesně to syrové napětí, které ve sterilním pražském prostředí mrakodrapů a prosklených kanceláří plných umělého světla zkrátka nenajdete. Tam se realita žije přes tabulky a editory, tady skrze zeleň, vítr a světlo.
Tečka za úspěšným dnem. A zítra znovu, v trochu jiném revíru.
První kroky severem
Tímhle výletem ale moje objevování severočeských transformací teprve začíná. Už teď si v mapách značím další trasy a v nejbližších týdnech mám v plánu vyrazit směr Radovesická výsypka a následně prozkoumat Kopistskou rekultivaci u Mostu.
Ta drsná energie a svoboda mě zkrátka baví. Severní Čechy mají stále co vyprávět. Právě ty bolesti, ve kterých se jejich příběh psal, dodávají zdejší krajině jedinečnost a hloubku. A mě po čtrnácti letech v metropoli naplňují hrdostí, novou energií a chutí do života.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenosti, zážitky a názory autora
