Článek
Když se v hodinách dějepisu mluví o druhé polovině 15. století v českých zemích, většina z nás si představí jedinou dominantní postavu: Jiřího z Poděbrad. Učíme se o „králi dvojího lidu“, který obratnou diplomacií hroutící se království stabilizoval a nabízel Evropě mírovou unii.
Jenže učebnicový mýtus o jednotném státě pod vládou husitského krále má hluboké trhliny. Skutečná realita tehdejších dnů byla mnohem dramatičtější, krvavější a pro Prahu ponižující.
Na sklonku 60. let 15. století totiž české země neovládal jeden král, ale dva. Zatímco Jiří z Poděbrad držel pod kontrolou víceméně jen husitské Čechy, zbytek území Koruny české – Moravu, Slezsko a Lužici – pevně svíral v rukou mladý, dravý a nesmírně inteligentní muž. Uherský panovník Matyáš Korvín.
Jak se mohlo stát, že Moravané a Slezané dobrovolně otočili k Praze zády, vyhnali královské posádky a za svého vládce přijali ambiciózního Maďara?
Z vězení na trůn
Největší paradox je, že Jiří z Poděbrad si svého úhlavního nepřítele stvořil sám. Na podzim roku 1457 byl tehdy teprve čtrnáctiletý Matyáš politickým vězněm v Praze. Držel ho zde mladý král Ladislav Pohrobek poté, co nechal v Budíně popravit Matyášova staršího bratra. Matyášův osud tehdy visel na vlásku.
Vše ale změnil listopad 1457, kdy Ladislav Pohrobek v Praze nečekaně zemřel na tehdy neznámou chorobu (dnes víme, že šlo o leukémii). Český i uherský trůn byly rázem prázdné.
Jiří z Poděbrad, tehdejší zemský správce a budoucí český král, ucítil jedinečnou geopolitickou šanci. Mladého uherského vězně nepropustil hned, ale začal tvrdě vyjednávat s uherskou šlechtou, která si Matyáše v lednu 1458 zvolila za krále.
Jiří z Poděbrad propustil novopečeného uherského vládce z pražského zajetí až poté, co z něj vymámil slib doživotního přátelství a spojenectví. A co víc, pojistil si ho rodinným poutem. Matyáš Korvín se musel zavázat, že se ožení s Jiříkovou dcerou Kateřinou.
Slavná svatba se po dlouhých diplomatických průtazích konala v květnu 1461, kdy bylo Kateřině dvanáct a Matyášovi osmnáct let. Z úhlavních rivalů se stali tchán a zeť.
Středověká politika ovšem neznala vděk. Křehké rodinné spojenectví chladlo s každým dalším rokem. Definitivní zlom nastal v únoru 1464, kdy teprve patnáctiletá královna Kateřina zemřela v Budíně při porodu i s novorozeným dítětem.
Matyáše od té chvíle k českému králi nic nevázalo. Když o dva roky později papež Pavel II. prohlásil Jiřího za kacíře a vyhlásil proti němu křížovou výpravu, ambiciózní Korvín se chopil příležitosti. Touha po císařské koruně a ovládnutí střední Evropy byla silnější než staré sliby z pražského vězení.
Zapomenutý zeť se rozhodl vytáhnout do boje a svého zachránce zničit.
Past u Vilémova
Na jaře roku 1468 se nad českými zeměmi stahovala mračna. Matyáš Korvín se postavil do čela křížové výpravy. Uherská vojska, doplněná fanatickými křižáky z celé Evropy, vtrhla nejprve na Moravu.
Válka to byla krutá, plná vypálených vesnic a obléhání. Korvín slavil úspěchy, obsadil Třebíč i olomouckou diecézi, ale jeho hlavním cílem zůstávalo srdce kacířských Čech – Praha.
Na začátku roku 1469 se proto uherská jízda vydala na severozápad. Jenže zimní tažení v zasněžených a nepřístupných Železných horách se ukázalo jako strategická past.
Zimní past v Železných horách. Uherská jízda krále Matyáše byla v únoru 1469 u Vilémova zcela obklíčena a vydána na milost českému vojsku.
Jiří z Poděbrad, zkušený vojenský taktik odkojený husitským stylem boje, nechal v únoru 1469 zablokovat všechny ústupové cesty. Uherská armáda se ocitla v sevření v hlubokých lesích u vesnice Vilémov. Bez zásob, uprostřed mrazu a obklíčená českým vojskem, neměla Korvínova vojska šanci na úspěch. Ambiciózní maďarský král prohrál.
V tu chvíli došlo k jedné z nejvíce fascinujících scén našich dějin. Místo drtivého masakru navrhl Jiří svému bývalému zeti osobní schůzku. Oba králové se sešli bez svědků v naprostém soukromí v polorozpadlém srubu u Vilémova.
Matyáš Korvín věděl, že hraje o všechno. Využil veškeré své herecké a diplomatické nadání. Před Jiřím z Poděbrad, kterého stále oslovoval „otče“, projevil hlubokou lítost. Slíbil, že křížovou výpravu okamžitě ukončí, vyjedná v Římě smír mezi husitskými Čechami a papežskou kurií, a že oba panovníci budou nadále žít v naprostém míru.
Jiří z Poděbrad se zachoval velkoryse. Korvínovým slibům uvěřil, podal mu ruku a nechal celé uherské vojsko odejít z obklíčení.
Byla to však osudová chyba, kterou si český král vyčítal do konce života. Jakmile se totiž Matyáš Korvín dostal do bezpečí za hranice Čech, na všechny sliby ze srubu okamžitě zapomněl. Slovo dané kacíři pro něj v politické hře nemělo žádnou váhu.
Olomoucký triumf a vznik maďarské Moravy
Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Místo toho, aby Korvín odjel do Říma orodovat za mír, zamířil rovnou do Olomouce. Ta tehdy byla baštou katolického odporu proti husitské Praze. Korvín využil hlubokého odporu moravské šlechty a církve vůči Jiřímu z Poděbrad.
Dne 3. května 1469 zažila Olomouc historický zlom. V tamější katedrále svatého Václava se nechal Matyáš Korvín přítomnými katolickými pány, biskupy a vyslanci provolat českým králem. Přestože nikdy nebyl korunován v Praze svatováclavskou korunou a neměl v rukou hlavní město, fakticky tím rozerval Korunu českou na dvě poloviny.
Zrada dokonána. Jen pár měsíců po svém slibu se Matyáš Korvín nechal v Olomouci provolat katolickými pány za nového českého krále (malba na olomoucké radnici).
Následujících dvacet let tak české země žily v naprosto unikátním schizofrenním stavu. Vedle sebe existovaly dva státy a dva králové. Zatímco v Praze seděl Jiří z Poděbrad (a po jeho smrti v roce 1471 Vladislav Jagellonský), na Moravě, ve Slezsku a v Lužici vládl pevnou rukou Matyáš Korvín.
Z Olomouce a Brna se stala centra mezinárodní politiky, kde se mluvilo latinsky, německy a maďarsky. Korvín zde zřídil královskou kancelář, která fungovala zcela nezávisle na té pražské. Na Moravě se usadili uherští úředníci a šlechtici, kteří obsadili důležité hrady a úřady.
Pro český stát to byla obrovská rána – Morava se politicky, hospodářsky i kulturně odtrhla od Čech a stala se de facto přímým satelitem uherského Budína.
Renesanční tyran s lidskou tváří
Vláda Matyáše Korvína na Moravě a ve Slezsku nebyla jen obdobím permanentního válčení a politického rozkolu. Pro naše země znamenala také hluboký civilizační zlom.
Korvín byl totiž typický renesanční panovník. Na jedné straně to byl bezohledný pragmatik, na druhé vysoce vzdělaný humanista a milovník umění.
Zatímco husitské Čechy zůstávaly kvůli dlouholeté izolaci kulturně uzavřené a vyčerpané, na Moravu začal skrze Korvínův dvůr v Budíně proudit čerstvý vítr z italské renesance. Korvín, zakladatel slavné knihovny Bibliotheca Corviniana, na svá moravská sídla zval přední evropské stavitele, umělce a učence.
Právě za jeho éry se u nás začaly objevovat první čistě renesanční architektonické prvky, které dodnes můžeme obdivovat například na portálech moravských zámků v Tovačově nebo na radnici v Prostějově.
V domácí politice ale Korvín nekompromisně utahoval šrouby. Byl to tvrdý centralizátor, který se systematicky snažil omezit moc odbojné šlechty. Zavedl moderní a efektivní daňový systém a vybudoval síť profesionálních úředníků. Kdo se mu postavil, toho čekala tvrdá odplata, konfiskace majetku nebo vězení.
Proč ho tedy Moravané a Slezané tak dlouho a věrně podporovali? Odpověď je prostá: Korvín dokázal zajistit stabilitu. Katolické většině na Moravě garantoval bezpečí před husitskými výpady z Čech a chránil jejich náboženskou identitu.
Korvínovo vojsko, pověstný a obávaný Černý pluk, sice stálo obrovské peníze, ale v neklidné době dokázalo na ovládaných územích udržovat relativní pořádek a bezpečí. Praha byla daleko a její vliv slábl, zatímco Korvín byl blízko a nabízel prosperitu, ač vykoupenou tvrdou rukou a vysokými daněmi.
Smrt u stolu a návrat do českých rukou
Kolem roku 1485 dosáhl Matyáš Korvín vrcholu moci. Podařilo se mu dobýt Vídeň, ponížit Habsburky a zřídit zde své sídlo. Z Olomouce a Vídně vládl obrovskému středoevropskému impériu, které sahalo od Jaderského až k Baltskému moři.
Matyáš Korvín na vrcholu moci. Jako typický renesanční vládce miloval okázalost, umění a absolutní poslušnost svých poddaných.
Vladislav Jagellonský v Praze byl proti němu zcela bezvýznamný. Zdálo se, že trvalé odtržení Moravy a Slezska od Čech je hotovou věcí.
Jenže osud umí být ironický a velkolepé říše postavené na vůli jediného muže bývají křehké. Dne 6. dubna 1490 zasáhla Evropu šokující zpráva. Sedmačtyřicetiletý král Matyáš v Olomouci náhle zemřel. Podle dobových zvěstí ho poté, co mu sluhové k obědu přinesli plesnivé fíky a on se rozzuřil, ranila mrtvice.
Protože Korvín po sobě nezanechal legitimního dědice, jeho pracně budovaný stát se zhroutil během několika týdnů. Uherští magnáti i moravští páni se ocitli v politickém vakuu.
Řešení se ale našlo překvapivě rychle, a bez konfliktu. Morava, Slezsko i Lužice se pokorně vrátily pod vládu Vladislava Jagellonského, kterého si navíc Uhři zvolili i za vlastního panovníka.
Příběh Matyáše Korvína tak v našich dějinách zůstává fascinujícím „co kdyby“. Ukazuje, jak málo stačilo, aby se Morava natrvalo vydala jinou historickou cestou a stala se pevnou součástí uhersko-rakouského prostoru o celých šedesát let dříve, než se tak v roce 1526 skutečně stalo.
Pro širší veřejnost je to dodnes připomínka toho, že hranice na mapách a jednota státu nebyly v minulosti nikdy tak samozřejmé, jak se z učebnic dějepisu může zdát.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
