Článek
Hotelová místnost, kde není ani stopa po mřížích. Světlé dřevo, velká okna s výhledem do přírody, televize, vlastní koupelna a kuchyňský kout, kde najdete v držáku i ostré nože. Na chodbě potkáte člověka, jenž trochu připomíná dozorce. Místo obušku ale drží v ruce volejbalový míč a s obyvateli komplexu si tyká.
Tohle není popis skandinávského wellness hotelu. Přesně takhle vypadají norská vězení jako Halden nebo Bastøy.
Takový obraz přirozeně vyvolává otázky. Má tohle být skutečně trest za závažné zločiny? Kde je spravedlivá odplata za způsobené utrpení?
Norská justice se na vězeňství nedívá optikou odplaty. Jde o pragmatické řešení. A výsledná čísla ukazují, že tahle chladná kalkulace funguje velmi dobře.
Česká univerzita zločinu vs. norská nápravna lidí
Nalijme si čistého vína. Český vězeňský systém je v podstatě drahý stroj na výrobu lepších zločinců. Zavřeme člověka do cely, odstřihneme ho od normálního světa, zlomíme v něm zbytek lidskosti a po pár letech ho vyhodíme na ulici s dluhem na krku a nálepkou kriminálníka.
Výsledek? Přibližně 60 až 70 % propuštěných se v Česku do vězení dřív nebo později vrátí. Gratulujeme, právě jsme zaplatili miliony za to, že jsme z malého zlodějíčka vychovali profesionálního kriminálníka.
V Norsku na to jdou z druhé strany. Razí se tam takzvaný princip normality. Trestem je samotná ztráta svobody – to, že nemůžete jít večer na pivo, za rodinou nebo do kina. Všechno ostatní uvnitř věznice ale musí co nejvíc připomínat život na svobodě.
Proč? Protože ti lidé se jednou vrátí. A Norsko si klase zásadní otázku: „Chcete, aby vedle vás po propuštění bydlel zmlácený, izolovaný agresor plný nenávisti, nebo člověk, který se za mřížemi naučil ráno vstávat do práce, vařit, uklízet a držet emoce na uzdě?“
Norský přístup funguje tak dobře, že tamní míra recidivy se pohybuje kolem pouhých 20 %. To znamená, že čtyři z pěti vězňů už nikdy žádný zločin nespáchají.
Vězení jako tvrdá příprava na práci
Mýtus, že norští vězni celý den jen odpočívají, při pohledu na jejich denní režim mizí. Každý odsouzený musí buď pracovat, nebo studovat – lenošení na cele přes den je vysloveně zakázané. Stát uvnitř věznic vybudoval špičkově vybavené dílny, které simulují reálný trh práce.
Vězni v Haldenu, komplexu s maximální ostrahou jihovýchodně od Osla, běžně opravují auta v profesionálních autodílnách, pracují jako certifikovaní kuchaři v kuchyních, vyrábějí nábytek nebo dokonce obsluhují nahrávací studio.
Cílem není je zabavit, ale zajistit, aby v den propuštění drželi v ruce platný výuční list nebo diplom. Když má bývalý vězeň legální možnost se uživit, dramaticky klesá riziko, že opět vykrade večerku, aby měl na nájem.
Jak Halden funguje, si můžete prohlédnout na videu níže.
Proč se luxus státu vyplatí
Při pohledu na náklady norského systému se může člověku zatočit hlava. Pobyt jednoho vězně tam stojí v přepočtu trojnásobek toho co v Česku. Jenže dívat se pouze na cenu za jeden den v cele je obrovská ekonomická chyba. Podstatné je totiž až konečné vyúčtování.
Než se totiž v Česku propuštěný vězeň kvůli vysoké recidivě vrátí za mříže, stát znovu platí policejní vyšetřování, práci státních zástupců, soudní řízení a následně další roky jeho pobytu ve vězení. K tomu je nutné připočíst škody na majetku a zdravotní péči o nové oběti.
Tento koloběh stojí české daňové poplatníky miliardy korun ročně.
Norsko investuje obrovské prostředky na začátku – do vzdělání vězňů, psychoterapie a rekvalifikací. Výsledkem je, že většina propuštěných si po odchodu z vězení najde práci, začne žít normální život a místo odčerpávání peněz ze státní kasy do ní naopak odvádí daně.
Norský model nevyhrává proto, že by byl humanistický (to samo o sobě nestačí v žádné oblasti), ale protože je ekonomicky efektivní. Jednoduše státu šetří peníze.
Neviditelný psychologický tlak
Faktickou funkčnost systému nejlépe ilustruje vztah mezi vězni a personálem. V českých věznicích stavíme bezpečnost na tlustých zdech, mřížích a neustálé represi.
V Norsku sázejí na takzvanou dynamickou bezpečnost. Dozorci zde nenosí zbraně ani obušky. Jedí s vězni u jednoho stolu, sportují s nimi a denně s nimi mluví. Když s někým sdílíte celý den, poznáte sebemenší změnu nálady nebo rodící se napětí mnohem dřív, než stihne přerůst ve rvačku nebo vzpouru.
Nenechme se však zmást vizuálním komfortem. Život v norském vězení představuje obrovský psychologický tlak, který směřuje k jedinému bodu: k převzetí plné odpovědnosti za svůj život.
Na rozdíl od klasických věznic, kde za vězně rozhoduje systém a oni jen pasivně přežívají, jsou norští vězni nuceni neustále činit rozhodnutí. Musí sami hospodařit s přiděleným rozpočtem na jídlo, vařit, prát si a dodržovat termíny v práci.
Nejtěžší část vězení tak nepředstavuje pobyt za zdmi, ale vědomí, že po propuštění už nebudou mít žádnou výmluvu, proč selhali. Systém jim dal vše potřebné k nápravě a neúspěch bude čistě jejich vina.
Co vlastně od vězení chceme?
Debata o skandinávském vězeňství se často zasekává na morálním dilematu, zda si zločinec zaslouží lidské podmínky. Pokud ale odsuneme emoce stranou a zaměříme se čistě na výsledky, což je při řízení státu nezbytné, otázka by měla znít úplně jinak.
Chceme vězeňství, které sice pachatele potrestá drsnými podmínkami, ale zpět do společnosti ho vrátí jako ještě nebezpečnějšího recidivistu? Nebo chceme systém, který sice na první pohled vypadá příliš mírně, ale reálně čistí ulice od zločinu a dělá z bývalých vězňů bezpečné sousedy?
Data z praxe ukazují, že norská cesta funguje nesrovnatelně lépe.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
galerie fotografií z Haldenu: https://www.flickr.com/photos/kriminalomsorgen/albums/72177720299181778/
