Článek
Ráno se probudíte a kolem vás je absolutní ticho. Žádné bzučení ledničky, žádné vibrace telefonu na nočním stolku, dokonce ani vzdálený šum ranní dopravy z ulice. Místo toho ucítíte jen chlad, pach vlhké hlíny a štiplavý kouř z dohasínajícího popela.
Než stihnete otevřít oči, abyste zjistili, kde to vlastně jste, uvědomíte si, že pod sebou nemáte matraci, ale slaměnou rohož. A hned vedle vás oddychuje dalších pět lidí, které sice milujete, ale jejichž těsná blízkost vám nedává moc prostoru.
Právě jste se probudili v polovině 10. století. V době, kdy v české kotlině upevňují svou moc první Přemyslovci, křesťanství je pro většinu obyvatel stále ještě novou a poněkud cizí módou a slovo „stát“ nikdo nezná.
Vaše první ranní myšlenka směřuje k ohništi uprostřed místnosti. Pokud v něm přes noc zůstal aspoň jeden žhavý uhlík, máte vyhráno. Pokud ne, čeká vás křesání křemene o ocílku – zdlouhavá a otravná práce, kterou musíte zvládnout dřív, než v domě zavládne nepříjemný chlad.
Vítejte v raném středověku. V éře, již máme zafixovanou jako temnou a špinavou, ale která při bližším pohledu nabízí fascinující zrcadlo našemu vlastnímu 21. století.
Jedna místnost pro celou rodinu
Typické lidské obydlí v téhle době není kamenný dům ani roubená chalupu s okny. Standardem tehdejšího venkova i osad v podhradí byla takzvaná polozemnice. Její stavba byla prostá, ale důmyslná. Muži nejprve vykopali do země obdélníkovou jámu hlubokou zhruba jeden metr. Nad ní vztyčili jednoduchou dřevěnou konstrukci, stěny opletli proutím, omazali je izolační vrstvou hlíny a střechu pokryli slámou nebo rákosím.
Celý tento prostor měl rozměry asi čtyři krát čtyři metry. Skutečnost, že byl dům částečně zapuštěný do země, měla obrovskou výhodu: v zimě chránil před mrazem a v létě udržoval příjemný chládek. Kamenná pec v rohu dokázala takto malou místnost vyhřát velmi rychle.
Mělo to však jeden podstatný háček. Domky neměly komíny. Kouř z pece volně stoupal k trámech a odcházel jen drobnými otvory ve štítu střechy. Uvnitř bylo permanentně šero a vzduch byl nasycený dýmem, což odnášely hlavně oči a plíce.
V této jediné místnosti se odehrával veškerý rodinný život. Koncept soukromí nebo vlastního pokoje neexistoval. Žilo zde několik generací pohromadě: rodiče, děti, prarodiče, nezřídka i osm nebo deset lidí.
Typická slovanská polozemnice. Celý život rodiny se musel vejít do prostoru o rozměrech zhruba 4×4 metry. Kamenná pec v rohu sice dům rychle vytopila, ale kvůli absenci komína byl vzduch v místnosti neustále nasycený štiplavým kouřem.
Těsné soužití znamenalo, že lidé museli být vůči sobě nebývale ohleduplní, ale také to, že o sobě věděli naprosto všechno. Pláč dítěte, nemoci i partnerské hádky byly veřejnou záležitostí.
Na druhou stranu, naši předkové byli v jedné věci čistotnější než lidé v západní Evropě. Zatímco tam bylo běžné sdílet místnost s kravami a prasaty kvůli jejich teplu, ve střední Evropě drželi domácí zvířata striktně odděleně ve vlastních chlívcích. Doma s nimi nanejvýš přezimovala čerstvě narozená jehňata nebo drůbež.
Kaše, kvašení a zuby bez kazů
Vepřovou pečeni s knedlíkem byste na stole nenašli. Brambory nikdo neznal a pěstování pšenice bylo drahé. Základem každodenního jídelníčku byly prosné, ovesné nebo pohankové kaše. Maso bylo vzácností vyhrazenou pro sváteční dny nebo úspěšný lov. Běžný člověk jedl hlavně to, co si sám vypěstoval či našel: hrách, čočku, boby, kořenovou zeleninu a divoké byliny.
Přesto měla tehdejší strava jednu obrovskou výhodu, kterou potvrzují i novodobé archeologické nálezy. Lidé té doby téměř netrpěli zubním kazem. Důvod byl jednoduchý: neznali rafinovaný cukr.
Jediným sladidlem byl lesní med, a ten představoval luxusní zboží. Zuby našich předků byly sice často obroušené až ke kořenům, což způsoboval jemný písek z mlýnských kamenů přimíchaný v mouce, ale byly zdravé.
Největší zkouškou pro rodinu byla zima. Bez chladniček a mrazáků záviselo přežití na schopnosti uchovat potraviny po dlouhé měsíce. Lidé proto mistrovsky ovládali techniky sušení, uzení a především kvašení.
Obilí se skladovalo ve speciálních, v zemi vykopaných obilných silech, která se hermeticky uzavřela hliněnou zátkou. Bez přístupu vzduchu obilí vydrželo čerstvé i několik let. Zelenina se nakládala do soli a nechávala zkvasit, což lidem zajišťovalo přísun vitaminů.
Skutečná „paleo strava“ raného středověku. Základem každodenního jídelníčku byl kvašený chléb, husté obilné kaše a luštěniny (ilustrační snímek).
A co se pilo?
Voda z potoka v blízkosti osady byla často zdrojem nákazy, protože hygiena měla své limity. Proto se jako běžný nápoj k jídlu podávalo slabě alkoholické, podomácku vařené pivo nebo kvašený ovocný mošt. Alkohol v nich obsažený fungoval jako přirozená dezinfekce. Pivo z 10. století však nepřipomínalo dnešní ležák – bylo husté, výživné, plné kvasnic a spíše než nápoj plnilo funkci tekutého chleba.
Placení šátky a trh s otroky
Pokud si představujete raný středověk v Čechách jako izolovaný venkov, zápisky jednoho z nejvýznamnějších návštěvníků vás vyvedou z omylu. Kolem roku 965 navštívil Prahu Ibráhím ibn Jákúb, vzdělaný židovský kupec a diplomat ze španělské Córdoby.
To, co v české kotlině uviděl, ho ohromilo. Popsal Prahu jako město vystavěné z kamene a vápna, které je největším obchodním centrem v celé slovanské zemi.
Na pražském tržišti, které se pravděpodobně rozkládalo v místech dnešního Malostranského náměstí, panoval skutečně mezinárodní ruch. Běžně jste zde mohli potkat kupce z dnešního Ruska, z Porýní, Byzance i arabského světa.
Čím se ale platilo? Stříbrné mince, takzvané denáry, sice začal razit kníže Boleslav I. kolem roku 970, ale mezi obyčejnými lidmi fungovalo úplně jiné platidlo: jemně tkané plátěné šátky. Odtud pochází sloveso „platit“, tedy vyjádřit cenu v plátně.
Podle Jákúba se za jeden takový šátek dalo koupit tolik pšenice, že to stačilo jednomu člověku na měsíc, nebo třeba deset slepic. Kromě toho samozřejmě fungoval i směnný obchod.
Co si ještě takovém trhu mohl pořídit běžný člověk? Pokud měl dostatek šátků, přebytky obilí nebo kožešiny, mohl si domů odnést kvalitní železnou sekeru, nůž, hliněné nádoby od hrnčířských mistrů, sůl nebo i drahé látky na sváteční šaty.
Existovaly však věci, o kterých si řadový obyvatel mohl nechat jen zdát. Luxusní zboží z dovozu, jako bylo koření (především pepř), hedvábí z Orientu, jemné skleněné poháry z Porýní nebo meče z franských dílen, bylo vyhrazeno výhradně pro knížete a jeho družinu.
Živý ruch na mezinárodním tržišti v tehdejší Praze. V 10. století byla Praha kosmopolitní křižovatkou, kde se běžně potkávali evropští, arabští i židovští kupci. Platilo se jemnými plátěnými šátky a vedle vzácného koření či kožešin zde kvetl i obchod s otroky (ilustrační snímek).
Naprosto nedostupné byly mořské ryby nebo jižní ovoce. Kvůli pomalé dopravě na koních a vozech by se do vnitrozemí dovezly dávno zkažené.
Hlavním motorem tehdejší ekonomiky a zdrojem bohatství přemyslovských knížat ovšem nebylo řemeslo, ale obchod s lidmi. Praha byla jedno z největších center obchodu s otroky v Evropě.
Váleční zajatci z pohanských území na severu a východě se zde prodávali arabským a židovským kupcům, kteří je přes Francii vozili na luxusní trhy v muslimském Španělsku. Z peněz za otroky financovaly Čechy nákup zbraní, drahého zboží a věrnost knížecí armády.
Svět končící za hranicí lesa
Jak lidé 10. století vlastně přemýšleli? Jejich vnímání světa bylo diametrálně odlišné od toho našeho. Neexistovaly hodinky ani kalendáře. Čas plynul podle slunce a střídání ročních období.
Život byl lokální: většina lidí za celý život nebyla dál než pár kilometrů od rodné vesnice. Svět za obzorem byl neznámý, nebezpečný a plný hlubokých, neprostupných lesů, v nichž žili vlci, medvědi a v myslích lidí také bájní tvorové.
Myšlení tehdejšího člověka určovala víra a strach. Ačkoli přemyslovští vládci prosazovali křesťanství, běžný člověk měl v hlavě zajímavou směsici nové víry a starých pohanských zvyků. Když přišlo sucho nebo neúroda, pomodlil se v novém dřevěném kostele, ale pro jistotu šel v noci ještě obětovat chléb k posvátnému prameni nebo stromu.
Často se uvádí, že průměrný věk byl tehdy pouhých třicet až pětatřicet let. To je sice pravda, ale mohla za to hlavně obrovská dětská úmrtnost. Pokud měl člověk štěstí, přežil dětské nemoci, hladomory a vyhnul se válečným konfliktům, mohl se dožít šedesáti i více let v relativně dobré kondici.
Každý vrásčitý pamětník byl navíc v komunitě nesmírně vážený; byl totiž chodící knihovnou plnou zkušeností, jak v drsném světě přežít.
Buďme trochu vděční
Až zítra ráno vstanete, otočíte kohoutkem s teplou vodou a do ruky vezmete šálek kávy, možná si na polozemnice z 10. století vzpomene. Naši předkové nežili v žádné romantické pohádce o hrdých slovanských bojovnících, ale v realitě. Banální infekce, zkažený zub nebo jedno delší sucho v ní znamenaly rozsudek smrti.
Právě proto jim nelze upřít neuvěřitelnou houževnatost a vynalézavost. Dokázali vybudovat základy země, ve které dnes žijeme, s minimem prostředků. Neměli pohodlí, bez kterého si my nedokážeme představit ani jeden den, ale měli kolektivní schopnost přežít téměř cokoli.
A to je vlastnost, kterou jim z našeho světa plného moderních vymožeností můžeme jenom závidět.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
