Autem do Transylvánie: 4 dny na nejkrásnější silnici světa

Naše podzimní putování začínáme před maďarskými hranicemi. Půjčíme si auto v Segedínu; v půjčovně nezapomeneme nahlásit tranzit do Rumunska kvůli potřebnému povolení.

Na hraničním přechodu Nadlac kupujeme elektronickou známku Rovinieta, která je v Rumunsku povinná pro všechny typy silnic. A pak už vjíždíme do Transylvánie. Když sjedeme z dálnice A1, přizpůsobujeme se klidnějšímu tempu kolem 50–60 km/h.

Silnice jsou ve skvělém stavu, ale nikam nespěcháme a užíváme si výhledy na karpatské hřebeny a nejdelší rumunskou řeku Olt.

První velkou zastávkou je Brašov, město založené německými řemeslníky, které se tiskne k divokým horským svahům. Auto necháváme na placeném stání, které snadno hradíme přes staženou aplikaci TPARK, a noříme se do labyrintu uliček.

Naše kroky vedou k monumentálnímu Černému kostelu. Uvnitř se nachází naprostý světový unikát: desítky anatolských koberců. Ty sem v minulých staletích přiváželi saští obchodníci jako děkovné dary za to, že přežili nebezpečné obchodní cesty do Orientu.

O kousek dál zkoušíme, zda projdeme vedle sebe v Provazové uličce (Strada Sforii), která s šířkou jen něco málo přes metr patří k nejužším v Evropě.

Před setměním nasedáme na kabinovou lanovku a vyjíždíme na horu Tâmpa. Stojíme přímo pod obřím bílým nápisem BRASOV a pod námi se otevírá úchvatné moře cihlových střech. Večer zakončujeme v restauraci La Ceaun, kde si objednáváme hustou fazolačku s uzeným masem podávanou v celém vydlabaném bochníku chleba.

Ubytujeme se v útulném butikovém hotelu v samém srdci starého města.

Ráno vstáváme brzy. Chceme být u hradu Bran hned na otvíračku v devět hodin, abychom předběhli davy turistů. Tento fotogenický gotický hrad na skále sice s krutým Vladem Napichovačem nemá historicky moc společného, ale jeho tajuplná atmosféra člověka zcela pohlcuje.

Ve 20. století si ho zamilovala i rumunská královna Marie, jejíž osobní věci a elegantní vkus prostupují celým interiérem.

Odpoledne sjíždíme z hlavní trasy a po trochu hrbolaté silnici míříme do vesnice Viscri. Rázem máme pocit, jako bychom se vrátili o stovky let zpět. Prašné cesty, pasoucí se husy a zářivě modré saské statky vytvářejí dokonale živý skanzen.

Nad vesnicí se tyčí mohutný opevněný kostel zapsaný v UNESCO, který sloužil jako útočiště před nájezdy. Není divu, že kouzlu tohoto místa propadl i současný britský král Karel III., který zde vlastní dům zrenovovaný v tradičním vesnickém stylu.

K večeru přijíždíme do Sighișoary, jediného kompletně obydleného středověkého pevnostního města v Evropě. Vystoupáme po 175 dřevěných schodech Krytého schodiště k tichému kostelu na kopci, prohlížíme si rodný dům Vlada Drákuly a ubytováváme se v historickém penzionu přímo uvnitř hradeb.

Když po osmé večerní uličky ztichnou, rozhostí se tu až strašidelný klid.

Cestou na západ se zastavujeme v Biertanu, kde stojí největší opevněný kostel v regionu chráněný třemi liniemi hradeb. Nejvíc nás baví návštěva „manželské věznice“ v jedné z věží. Rozvádějící se páry tu musely strávit společně dva týdny s jedinou postelí, stolkem, talířem a lžící. Za tři sta let prý tato intenzivní terapie selhala jen jednou – všichni ostatní se usmířili.

Odpoledne vjíždíme do elegantního města Sibiu. Na jeho hlavním náměstí Piața Mare máme zvláštní pocit, že nás někdo pozoruje. Není divu. Domy zde totiž mají na střechách úzká, napůl přivřená okna, která vypadají s trochou fantazie jako lidské oči. Původně sloužila pro větrání u uskladněných potravin, dnes jsou symbolem města.

Pokračujeme ke slavnému Mostu lhářů. Opatrně na něj našlapujeme a doufáme, že nezačne skřípat – legenda totiž tvrdí, že se zřítí pod každým, kdo na něm zalže. Tentokrát jsme to zvládli bez ztráty kytičky.

Večer scházíme do sklepní restaurace Crama Sibiul Vechi, kde za doprovodu živé lidové hudby ochutnáváme kořeněné masové válečky mici a jako dezert si dáváme famózní teplé koblížky papanași s borůvkami a zakysanou smetanou.

Poslední den přichází zlatý hřeb celého výletu. Horská silnice DN7C, známá jako Transfăgărășan. Vybudoval ji diktátor Ceaușescu v 70. letech jako strategickou vojenskou cestu přes pohoří Fagaraš.

Aplikace Waze nás spolehlivě naviguje skrze úchvatné zatáčky stoupající až do výšky 2 042 metrů nad mořem. Na vrcholu u ledovcového jezera Bâlea parkujeme, kupujeme si u stánků uzený ovčí sýr cașcaval a kocháme se pohledem na serpentiny padající hluboko do údolí.

Při sjezdu po jižním svahu zažíváme to, o čem jsme dosud jen četli. Přímo u svodidel sedí několik medvědů a zvědavě si nás prohlíží. Držíme se zásadního bezpečnostního pravidla: nikdy nevystupujeme z auta, nestahujeme okénka a zvířata nekrmíme.

Huňaté stopaře si jen vyfotíme z bezpečí zavřeného vozu a s hlavou plnou zážitků pomalu míříme na dálnici směr Maďarsko. Určitě to není nadsázka, když řekneme, že nás Transylvánie okouzlila svou bezpečností, šarmem, skvělými službami a divokou přírodou.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

https://romaniatourism.com/brasov.html

https://whc.unesco.org/en/list/596/

https://romaniatourism.com/sighisoara.html

https://www.transfagarasan.travel/

vlastní zkušenost autora