Článek
Představte si krajinu, nad kterou teploměr atakuje třicítku, slunce se vám nekompromisně opírá do zad a před vámi se rozprostírá nekonečná, nepřirozeně zvlněná pláň.
Jdete z kopce od severočeských Kostomlat směrem na Bílinu. Nohy se boří do hrubého štěrku a jemného prachu a marně očima hledáte přístřešek, lavičku nebo kousek civilizovaného stínu. Nikde nic.
Radovesická výsypka je v téhle letní výhni naprosto nekompromisní. Zatímco ta Duchcovská je pro turistu o hodně příjemnější, civilizovanější, tady vás uměle vytvořená krajina nechá dojít až na pokraj sil. Jedinou záchranou na dlouhých kilometrech stepi jsou divoce rostoucí stromy u cest, pod jejichž koruny musíte doslova vlézt po čtyřech, abyste se uchránili před úžehem.
Nekonečné horizonty nové krajiny. Na obzoru se ostře rýsuje nezaměnitelná silueta znělcové hory Bořeň.
Člověk tu stojí sám, vystavený živlům, s horkým větrem ve tváři. V té spalující samotě mě napadá, jak je propastný rozdíl mezi touhle syrovou, absolutní svobodou severu a sterilním, klimatizovaným bezpečím pražských mrakodrapů. Nechybělo moc, a taky bych trávil tyhle horké dny schovaný ve zlaté kleci ze skla a betonu, vysoko nad metropolí, s dokonalým, ale odtažitým výhledem na svět.
Faktem ale je, že skutečný život začíná až tam, kde končí pohodlí. Tady dole, v prachu a horku, kde člověk cítí každé nadechnutí a silou vůle se přinutí vyšplhat do dalšího kopce.
A pak, uprostřed té vyprahlé pustiny, udělá monumentální, mrazivý objev.
Stín nad pomníkem zmizelé obce
Na jednom místě nové krajiny narazíte na památník: věrnou maketu vstupních dveří už neexistujícího kostela. Tedy neexistujícího: on existuje, pod vašima nohama stále stojí, jen je zasypaný neuvěřitelným množstvím hlušiny. Je to jediné místo, které vám v té obrovské výhni poskytne opravdový stín.
Jediné místo, které poutníkovi v třicetistupňovém žáru poskytne skutečný stín, je paradoxně vzpomínka na pohřbený kostel.
Když se do těch studených dveří opřete, abyste se napili teplé vody z lahve, dojde vám ta děsivá paralela. Stojíte na milionech tun hlušiny. Přímo pod vašima nohama, desítky metrů hluboko v temnotě, leží pohřbená celá zaniklá obec Radovesice.
Těžba uhlí v lomu Bílina zde v 70. a 80. letech 20. století smazala z mapy nejen Radovesice, ale i sousední Hetov, Lyskovice, Dřínek a Chotovenku. Definitivní zkáza Radovesic byla dokonána v roce 1983 právě zasypáním kostela (bez demolice), zbytek obce byl srovnán se zemí už o deset let dříve.
Ulice, staleté domy, obchody a původní barokní kostel tak byly zasypány gigantickou masou země. Chlad, který z makety dveří vnímáte, jako by nezpůsoboval jen samotný stín. Člověka tu trochu mrazí.
Zelený plán pro budoucnost
Dnes je Radovesická výsypka se svou rozlohou přes 1200 hektarů jednou z největších výsypek ve střední Evropě. Pojala neuvěřitelných 1,2 miliardy metrů krychlových materiálu z těžby. Ta skončila už před 23 lety.
Technická rekultivace je sice hotová, ale ta biologická stále probíhá a mění tohle postapokalyptické údolí v novou přírodu. Plán rekultivace je ambiciózní:
- Zemědělské plochy: Rozsáhlé pastviny pro dobytek na severních svazích.
- Lesnická rekultivace: Výsadba statisíců sazenic dubů, jasanů a javorů, které jednou vytvoří souvislé lesy.
- Vodní prvky: Uměle vytvořené tůně, rybníky a mokřady sloužící jako útočiště pro chráněné obojživelníky.
Rekultivace v praxi. Nově vybudované tůně a vodní plochy dnes slouží jako útočiště pro chráněné druhy živočichů.
Zatímco lesní školky na hřebenech výsypky jsou pečlivě oplocené, v jižní části, kam lidská noha téměř nevkročí, si příroda bere vše zpět podle svých vlastních, divokých pravidel. Vznikají tu nepřístupné vodní plochy, které v horku působí jako nečekaná oáza uprostřed pustiny.
Cedule na konci světa
Nejsilnější moment celé cesty vás ale teprve čeká. Když se ke konci putování otočíte a pohlédnete zpět na bílou dopravní značku s nápisem Radovesice, sevře se vám žaludek. Je to běžná značka začátku obce, za kterou čekáte domy, ulice, smích dětí a běžný život. Jenže za ní není vůbec nic.
Když tedy nepočítáme ohrádky plné mladých stromků a nekonečné prázdné travnaté pláně. Je to zvlněná krajina bez lidí. Pohled na ni je lehce strašidelný. Je to taková tichá apokalypsa, která se odehrála tak nenápadně, že jste si jí pomalu ani nevšimli.
Značka, která lže. Podle dopravního značení zde začíná obec Radovesice, ve skutečnosti vás ale čeká jen prázdnota a zlověstné ticho.
Příroda tu léčí rány, které dostala krajina během těžby, a dává místu novou, svobodnou tvář. Staré Radovesice však už navždycky zůstávají uvězněné a pohřbené hluboko pod povrchem. Jako jedna z mnoha zaniklých obcí severních Čech.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
