Článek
Historie zná mnoho zpackaných poprav, ale jen málokterá dosahuje tak mrazivých rozměrů jako ta z 15. července 1685. Na popravčím špalku na londýnském Tower Hill tehdy skončil James Scott, 1. vévoda z Monmouthu.
Charismatický levoboček krále, který se pokusil svrhnout svého strýce, si odpykal nejvyšší trest způsobem, ze kterého přihlížejícímu davu tuhla krev v žilách. Za dramatickým koncem jednoho ambiciózního muže se však skrýval hluboký náboženský rozkol, který tehdejší Anglii trhal na kusy.
Náboženské problémy a královská krev
James Scott byl nemanželským synem anglického krále Karla II. V tehdejší Evropě měli uznaní královští levobočci vysoké společenské postavení a získávali vévodské tituly, ale automaticky byli vyloučeni z nástupnictví na trůn.
Monmouth byl však mimořádně pohledný, udatný a hlavně – byl to zapálený protestant. A právě jeho víra se stala klíčem k vysoké politické hře.
V té době Anglie žila v neustálém strachu z návratu katolicismu, který si lidé spojovali s tyranií a vlivem nepřátelské Francie. Když král Karel II. v únoru 1685 zemřel bez manželského dědice, situace eskalovala. Na trůn totiž usedl jeho bratr Jakub II., což byl otevřený a neústupný katolík.
Pro protestantskou většinu v zemi to byla noční můra. Atmosféra v Londýně i na venkově připomínala sud s prachem. Ambiciózní vévoda z Monmouthu ucítil šanci a rozhodl se jednat jako ochránce protestantské víry.
Zpackané povstání naivních sedláků
V červnu 1685 se vévoda vylodil v jihozápadní Anglii a prohlásil se legitimním králem. Místní protestantští rolníci, tkalci a řemeslníci ho vítali jako spasitele. Jenže nadšení nevyvážilo vojenskou nezkušenost.
Monmouthova armáda byla složená převážně ze špatně vyzbrojených dobrovolníků s kosami a vidlemi. Proti nim stála profesionální, skvěle vycvičená královská armáda. Očekával se jednoznačný průběh, a také to tak dopadlo.
K rozhodujícímu střetu došlo 6. července 1685 v bitvě u Sedgemooru. Byl to chaos a pro povstalce naprostý masakr. Monmouth v noci riskoval překvapivý útok, ale jeho muži se ztratili v mlze a bažinách. Královské jezdectvo povstalce doslova rozmetalo.
Sám vévoda z bojiště uprchl, ale o dva dny později ho našli v příkopu, hladového, vyčerpaného a maskovaného v šatech chudého pastýře. Jakub II. svému synovci milost neudělil. Za velezradu mohl následovat jediný trest.
Pár dní po drtivé porážce povstání našli vévodu v přestrojení za prostého člověka.
Kat, kterému se třásly ruce
Když Monmouth 15. července stanul na popravčím lešení, byl si dobře vědom toho, kdo drží sekeru. Katem nebyl nikdo jiný než Jack Ketch: muž tak nechvalně proslulý svou nešikovností a brutalitou, že se jeho jméno v angličtině stalo synonymem pro samotnou smrt a špatné katy.
Vévoda se snažil zachovat chladnou hlavu. Dal Ketchovi do ruky pár zlatých mincí a řekl mu: „Tady máš šest guinejí. Prosím tě, neodváděj tak špatnou práci jako u lorda Russella. Sice jsi ho tehdy zasáhl třikrát, ale i tak musel hrozně trpět.“
Monmouth si před popravou dokonce osahal ostří sekery a vyjádřil obavu, zda je dostatečně ostré. Tím však kata, který byl pravděpodobně pod vlivem alkoholu nebo ochromen nervozitou před obrovským davem, jen více znervóznil.
Jatka na Tower Hill
Monmouth položil hlavu na špalek. Ketch se napřáhl a zasadil první ránu. Minul krk a zasáhl vévodu do zad a ramene. K šoku všech přítomných Monmouth neupadl do bezvědomí. S hlubokou ranou v těle zvedl hlavu a vyčítavě se na kata podíval.
Vyděšený Ketch rychle zasadil druhou a třetí ránu. Ani ty však život urozeného vězně neukončily. Dav začal divoce křičet a proklínat kata. Ketch v naprosté panice odhodil sekeru a vykřikl: „Moje srdce to nedokáže, vzdávám se toho!“
Rozzuřený londýnský šerif však kata pod hrozbou okamžitého lynče donutil sekeru znovu zvednout. Následoval čtvrtý a pátý zásek. Teprve tehdy tělo vévody z Monmouthu ztichlo, ale hlava stále držela na zbytcích kůže a šlach. Hororové divadlo musel Ketch definitivně ukončit až kapesním nožem, kterým hlavu od trupu odřízl.
Poprava vévody z Monmouthu nesplňovala naprosto žádné parametry. Kat si uřízl pořádnou ostudu.
Král, který neznal slitování
Touhle brutální popravou vévody však utrpení Anglie neskončilo. Král Jakub II. se rozhodl povstání utopit v krvi, aby jednou provždy zastrašil jakoukoliv další opozici. Do jihozápadní Anglie vyslal obávaného a krutého soudce George Jeffreyse.
Následovaly události známé jako „krvavé soudy“. Během série procesů bylo k trestu smrti odsouzeno a následně oběšeno, rozčtvrceno či zaživa upáleno přes 300 lidí. Dalších více než 800 stoupenců Monmoutha bylo deportováno do karibských kolonií na otrockou práci.
Tyto brutální represe však králi štěstí nepřinesly. O pouhé tři roky později, v roce 1688, byl Jakub II. během takzvané Slavné revoluce svržen a protestantská Anglie si oddychla.
Jack Ketch musel v den Monmouthovy popravy z popraviště odejít pod silnou vojenskou ochranou, protože rozzuřený dav ho chtěl na místě ukamenovat. Monmouthovo povstání sice skončilo katastrofou, ale až šílený způsob vévodovy smrti zajistil, že se na tento moment anglických dějin už nikdy nezapomnělo.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
