Článek
Závěrečná siréna v curyšské Swiss Life Areně utnula veškeré české naděje. Porážka 1:4 s Finskem ve čtvrtfinále letošního mistrovství světa bolí a ještě nějakou dobu bolet bude.
První hodiny po vyřazení z klíčového zápasu turnaje bývají u hokejových fanoušků tradičně plné emocí, zklamání a občas i hněvu. Když však opadne prvotní vlna smutku, nezbývá než se podívat pravdě do očí.
Turnaj pro národní tým sice končí neúspěchem, ale hokejový bůh tentokrát nebyl nespravedlivý. V Curychu jsme dostali přesně to, co jsme si zasloužili. Sportovní realita bývá krutá, ale v tomto případě nastavila českému hokeji naprosto přesné zrcadlo současného stavu.
Finové nás prostě přehráli
Samotný zápas ukázal, jak moc je finský hokejový systém efektivní, pokud se precizně dodrží. Seveřané vsadili na skvěle organizovanou defenzívu, která našim reprezentantům dělala obrovské problémy už ve středním pásmu.
Český útok narážel na neprostupný val a puku se zbavoval jen za cenu nahození, u kterých byli finští obránci v drtivé většině případů jako první. V naší útočné fázi fatálně chyběl moment překvapení a kreativita, která by soupeře vyvedla z rovnováhy. Když už se nám podařilo vypracovat slibnější příležitost, narazili jsme na skvěle chytajícího brankáře Annunena.
Finové nám udělili tvrdou lekci z produktivity a chladnokrevnosti. Zatímco my jsme se na jediný gól strašně nadřeli, a dali ho až v přesilovce 5 na 3, soupeř v úvodu využil každé naše zaváhání a v klidu kontroloval vývoj utkání.
Specifický olympijský rok
Abychom výsledek plně pochopili, musíme se podívat na širší kontext. Letošní turnaj je specifický. V únoru proběhl absolutní vrchol pod pěti kruhy v Miláně. Jarní mistrovství světa v olympijských letech bývají z hlediska soupisek obrovskou loterií. Někdy týmy po emočně vyčerpávajících hrách vsadí na totální omlazení, jindy dorazí hladoví hráči, kteří se chtějí ukázat.
A právě Finsku se podařilo do Švýcarska přivézt nesmírně kvalitní a silný výběr, který výrazně posílila zvučná jména z NHL. Do Evropy dorazily zámořské hvězdy jako Mikael Granlund, Aleksander Barkov nebo Anton Lundell, což dalo finské hře obrovskou individuální kvalitu i klid na hokejkách.
V kontrastu s tím stál náš výběr, který se z různých důvodů – ať už kvůli zraněním, únavě nebo absenci smluv v NHL – musel obejít bez větších posil ze zámoří a kostru tvořili převážně hráči z evropských lig. Tento rozdíl v individuální síle i psychické odolnosti se ve čtvrtfinále zkrátka musel projevit.
Na rozhodčí si stěžovat nemůžeme
To nejdůležitější a zároveň nejvíc osvěžující zjištění z celého čtvrtfinále však leží mimo samotné statistiky. Prohráli jsme, ale prohráli jsme naprosto férově. Pokud v naší hokejové povaze něco nemám rád, je to neustálá tendence hledat viníky všude kolem, jen ne u sebe.
Alibistické svalování viny na nepřízeň sudích, smůlu nebo špatný led je oblíbený národní sport.
Včera jsme ale nic takového neviděli. Rozhodčí zvládli duel s přehledem, nechali hře volný průběh, nevymýšleli si žádné kontroverzní fauly a zápas nijak neovlivnili. Finové zkrátka vyhráli čistě svými hokejovými dovednostmi a taktickou vyspělostí, nikoliv díky přízni mužů v pruhovaném. Tuto porážku musíme přijmout dospěle, sportovně a bez výmluv.
Naděje do budoucna
I přes brzký konec by však byla chyba celý uplynulý šampionát kompletně shodit ze stolu. Český tým ukázal v základní skupině několik skvělých momentů. Tím nejzářivějším byla bezpochyby fantastická týmová výhra 4:3 nad silným Švédskem, v níž naši hráči předvedli obrovskou vnitřní sílu a skvělý hokej. Po první třetině mohli vést klidně 5:0.
Turnaj také ukázal, že se v reprezentaci nebojíme dávat šanci novým tvářím. Mladí hráči jako Tomáš Cibulka a Jaroslav Chmelař si připsali první body na dospělém mistrovství a ukázali mezinárodní potenciál.
Týmu trenéra Radima Rulíka nešla upřít bojovnost ani soudržnost. Hráči na ledě nechali všechno, jen to tentokrát na skvěle připraveného soupeře nestačilo. Připouštím, že k trenérovi mít výhrady můžeme. Holt ke zlaté Praze 2024 to mělo tentokrát daleko.
Čtvrtfinálové zrcadlo jako odrazový můstek
Letošní hokejová kapitola je u konce. Čtvrtfinále na mistrovství světa bývá kruté v tom, že rozhoduje jediný zápas, který smaže všechny předchozí úspěchy. Lidé, kteří začnou MS sledovat až ve čtvrtfinále, pak lehce nabydou dojmu, že se nám nedaří. Letos bylo nešťastné, že jsme končili třemi porážkami.
Prohra s Finskem nám nastavila zrcadlo, které ukazuje, že světová špička nám dokáže odskočit, pokud do turnaje nevstoupíme v té absolutně nejsilnější možné sestavě a plně soustředění.
Berme to však jako cennou lekci a odrazový můstek pro další práci s mládeží a systémem. Nezbývá než týmu poděkovat za reprezentaci a bojovnost. Turnaj skončil, hokejový život jde dál a my se můžeme začít těšit na další sezónu.
A hlavně buďme realisté. Jak uvedl trenér Rulík, že kdybychom měli dvě lajny z NHL jako Finové (a jako jsme měli v Praze), mohli jsme s Finy držet krok. Takhle to opravdu nešlo.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
sledování čtvrtfinálového zápasu Finsko – Česko
