Naděžda Durova – ruská Johanka z Arku aneb setkání s legendou v Tatarstánu

Ráno jsem započal logicky své seznámení s Jelabugou výstupem na kopec nad soutokem Tojmy a Kamy, kde se tyčí hlavní zdejší pamětihodnost a symbol Jelabugy – tzv. Ďáblova věž či Čertova bašta. Jde o středověkou stavbu, kterou nechal v 11. století na tomto vrcholně strategickém místě postavit bulharský [1] emír Ibrahim I. (Ibrahim ben Muhammad). Kdysi byla součástí rozlehlého hradiště, pevnosti, jež byla důležitým opěrným bodem říše Povolžských Bulharů, turkického národa, ovládajícího toto území v 10.-14. století.

Poté, se vracím do města, kde se před vchodem do Alexandrovského parku setkávám s Arturovou kamarádkou Olgou, která se stává mou dnešní průvodkyní. Nedaleko odtud se zároveň seznamuji i s nejpopulárnější místní obyvatelkou, Naděždou Durovovou, ruskou Johankou z Arku, jejíž jezdecká socha v husarské uniformě se tyčí před branou starého Trojického hřbitova [2].

Následně procházíme parkem, založeným v r. 1856, a přicházíme na Naběrežnou ulici, kde se nachází muzeum slavného jelabužského rodáka – malíře Ivana Šiškina, pocházejícího ze zdejšího starého kupeckého rodu − který v tomto domě (č. p. 12) žil do r. 1852.

Pak již vedou naše kroky do muzea Naděždy Durovové, místní Jany z Arku, jejíž osoba a životní dráha stojí za samostatnou kapitolu (ne-li celou knihu [3]).

Naděžda Andrejevna Durova (1783–1866), dcera husarského důstojníka, majora Andreje Vasiljeviče Durova z Ufské gubernie, se totiž stala první ženou v ruské historii, která získala důstojnické epolety. Po Napoleonově vpádu do Ruska r. 1812 vstoupila tato odvážná dívčina v mužském přestrojení do armády a v husarské uniformě se zúčastnila řady bitev. Po odhalení její skutečné identity se stala pobočnicí maršála Kutuzova, po jehož boku se zúčastnila i německého tažení v r. 1813.

Narodila se roku 1783 ve vojenském táboře v Kyjevě a armáda se následně stala její rodinou. Ke své vojenské kariéře byla předurčena již výchovou v raném dětství, kdy ji otec raději svěřil do péče svých vojáků poté, co ji málem zabila její psychicky labilní a surová matka, která ji za jízdy vyhodila z kočáru. Od malička tak vyrůstala v mužském světě, v prostředí kasáren, polních táborů a pevností.

Není tedy divu, že se nenašla v roli domácí paní a matky, do níž se dostala zničehonic ve svých 18 letech, kdy ji v r. 1801 provdali za soudce V. S. Černova ze Sarapulu. Zdá se, že samotnou existenci v ženském těle vnímala jako omyl, šalebnou hříčku přírody.

Zrovna tak není divu, že 6 let po svatbě, ve věku 24 let, bez váhání opustila muže i čtyřletého synka a v mužském převleku vstoupila pod jménem Alexandr Durov do pluku donských kozáků. Následně ji na jaře 1807 pod jménem Alexander Vasiljevič Sokolov přijali do polského jízdního hulánského pluku, s nímž absolvovala válečné tažení do Evropy během takzvané války čtvrté koalice (Anglie, Pruska a Ruska) proti Napoleonově Francii.

Nejen, že se opakovaně srdnatě bila, ale navíc se jí během významné bitvy u Friedlandu 14. června 1807 podařilo zachránit životy dvou spolubojovníků. Jednomu poskytla první pomoc a pod těžkou palbou jej na svém koni vyvezla z boje, druhého zraněného důstojníka během ústupu ruských jednotek vysekala z obklíčení francouzskými dragouny.

V té době již vyšlo najevo její pohlaví, ale s ohledem na její statečnost a válečné zásluhy se velení armády s touto skutečností smířilo. Zprávy o neohrožené amazonce se ovšem donesly až k carskému dvoru, načež ji sám car Alexandr I. pozval na osobní audienci. Během ní ji panovník jako první ženu v historii dekoroval Křížem sv. Jiří a povolil jí další službu v armádě pod jménem Alexandr Andrejevič Alexandrov. Zároveň ji povýšil do hodnosti poručíka a přidělil jí k Mariupolskému husarskému pluku, aby byla blíže k domovu.

Po třech letech však Naděžda požádala o přeložení k Litevskému hulánskému pluku, se kterým se následně zúčastnila bojových operací rusko-francouzské války v roce 1812. V bitvě u Borodina utrpěla zranění nohy. Po uzdravení sloužila krátce jako ordonance u maršála M. I. Kutuzova, který věděl o tom, že je žena. Po jeho smrti se vrátila k hulánům, se kterými se zúčastnila závěrečného tažení proti Napoleonovi v letech 1813–14.

Za hrdinství v bojích u Modlinu a Hamburku obdržela řadu vyznamenání.

Poté, co byla v roce 1816 propuštěna z armády v hodnosti kapitána, začala se věnovat psaní. Ani odchod z armády pro ni neznamenal návrat k ženské roli, až do konce svého života nosila mužský oděv.

Její literární díla, popisující válečné události, ocenili i takoví spisovatelé, jako byli A. S. Puškin či V. G. Bělinskij. Právě osobní setkání s Alexandrem Puškinem, který ji přiměl k tomu, aby sepsala své paměti, bylo podnětem k vydání jejích memoárů pod názvem Kavalerist-děvica v roce 1836.

V roce 1840 však svoji literární činnost ukončila a zbytek života pak strávila v malém domku v tomto tatarském městě na břehu řeky Kamy, v kruhu svých oblíbených psů a koček. Zde zemřela 21. března 1866 ve věku 83 let.

Od Muzea Naděždy Durovové pokračujeme ulicí okolo budovy, kde prý v r. 1918 sídlil štáb čs. legií, abychom posléze na Kazaňské ulici navštívili muzeum slavného místního rodáka, světoznámého lékaře, neurofyziologa a psychiatra, profesora Vladimira Michajloviče Bechtěreva (1857-1927).

Přesněji jde o Muzeum regionální medicíny V. M. Bechtěreva a jeho expozice názorně dokumentují stav zdravotnictví a lékařství v době Bechtěrevova života.

Bechtěrev, jenž se sice narodil v nedaleké vsi Sarali (nesoucí dnes jeho jméno – Bechtěrevo), ale přesto je považován de facto za zdejšího rodáka, se zapsal do povědomí lékařské veřejnosti svými objevy v oblasti diagnostiky nervových chorob, konkrétně role hipokampu na paměť člověka a příčin nemocí pohybového aparátu a kostnatění páteře (tato choroba dostala po něm název Bechtěrevova nemoc).

Jeho osobě však věnuji již další, samostatnou kapitolu:

Proč musel zemřít slavný profesor Bechtěrev, osobní lékař Lenina a Stalina ?

-------------------

[1] Tj. pochopitelně představitel říše volžských Bulharů; neplést si s černomořským Bulharskem.

[2] Мемориальное Троицкое кладбище (Елабуга, ул. Разведчиков)

[3] Však její memoáry i knižně vyšly. Česky pod názvem Slečna kavaleristka (Mladá fronta, Praha 2005).

=======================================

Zdroj:

F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural. (str. 200-204)

Podrobnosti:

http://www.cadpress.sk/povolzi2016obsah.pdf

http://www.cadpress.sk/fidzi1vynatky.htm

nebo https://info.dingir.cz/2023/10/cesta-regionem-idel-ural-historie-politika-nabozenstvi/

DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:

Krutý paradox ruské historie aneb GULAG jako místo setkání nepřátel a obětí s vrahy

Okultisté z Lubjanky a bájná Šambhala a Hyperborea v hledáčku sovětských špionů

Panslavismus jako Trojský kůň ruského imperialismu aneb Falešné mýty o slovanském bratrství

Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety

Balkarské Lidice aneb Čerekský masakr (genocida národů severního Kavkazu)

Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru

Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu

Pochybný „Čínský zázrak“ neboli Schizofrenní Říše středu jako nebezpečný vetřelčí kokon v lůně naší civilizace

Beslanský masakr, jeho podivné pozadí a utajení aktéři

Takřka všechny ruské války během posledních 200 let skončily ruskou prohrou anebo tragickým Pyrrhovým vítězstvím

Rusko jako žalář národů aneb Poslední koloniální mocnost, kterou stmeluje jen „čečenské memento“

Polozapomenutý atentát na Jozefa Tisa v Kyjevě v listopadu 1941a výlet Gustáva Husáka na okupovaná území (OstGebiete) pod patronátem Šaňo Macha a Wehrmachtu

JEN vygumovaní gladiátoři a dezoláti táhnou na východ aneb „Raska federaska“ vítá každého đêβ¡la s „ruskou duší“

Joker PiTomio a Cruella Šichtařová - personifikace cynického oportunismu aneb IQ versus morálka

Írán je klerofašistický nádor Středního východu, teroristická metastáze a protagonista globální Osy zla

Dezolátské bajky o „amerických základnách obkličujících Rusko“ a hrozbě ze strany NATO

Je tato civilizace na křižovatce anebo ve slepé uličce? Resp. mezi Orwellem a Apokalypsou sv. Jana?

Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk

Skutečným symbolem Ruska není dobromyslný Méďa, nýbrž zákeřný a krvelačný rosomák

Gazanské peklo - genocida anebo obětování vlastního národa Šajtanovi palestinskými satanisty?

„Ruský mír“ je vždy jen předehrou války, zákeřnou a lstivou habaďůrou na útlocitnou demokracii

Zamyšlení nad historickou rolí USA během mé návštěvy amerického válečného hřbitova v Manile

Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita

„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu

Putin - bílý kůň pitěrské mafie, jenž přerostl svým patronům přes hlavu a zatoužil po trůnu Ivana Hrozného

Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi

„Symboly Ruska jsou i nadále kalašnikov, láhev vodky a pokálená latrína“

Jak mě osud zavál do kavkazského náborového střediska Vagnerovy armády

Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita

***********************************************************

Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm

Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal

YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK

https://www.youtube.com/results?search_query=hrabal_krondak

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem je F.R. HRABAL-KRONDAK / Databáze Národní knihovny ČR

Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:

https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9×3QSYZthlE1bfmYelNolEi

https://www.google.com/search?q=hrabal-krondak+rozhovory

http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm