Článek
Být popravčím v socialismu mohl jen uvědomělý soudruh. Lákavá byla odměna za každého popraveného
Své budoucí povolání si mladý člověk obvykle vybírá po poradě s rodiči. Ve škole se pedagogové vyptávají už malých školáků, čím by chtěli být. Vysněné profese se samozřejmě mění podle režimu a společenské prestiže. Kdysi chtěli být chlapci kosmonauty, dnes nejspíš influencery. Dlouhodobý zájem je také o herce nebo zpěváky.
V dávných dobách však byly děti, které o své profesi rozhodovat nemohly. Děti kata neměly jinou šanci než zdědit řemeslo po otci. Děvčata se provdala do jiné katovské rodiny a bylo vystaráno. Pravda je, že s takovými lidmi se druzí moc nepřátelili.
pixabay.com/photos/hangman-noose-execution-knot-rope-2347543/
Děti kata nemohly chodit do školy. Ve společných prostorách jako byl kostel nebo hospoda musely rodiny katů sedět zvlášť. Dokonce záznamy o křtu, sňatku a úmrtí byly ve farních matrikách zaznamenávány na poslední stránce. Po smrti byli popravčí pohřbeni do neposvěcené půdy stejně jako jejich oběti.
Finančně nestrádali a byli na tom lépe než většina obyvatelstva. Jen příprava mučících nástrojů v 18. století stála jeden zlatý a dvanáct krejcarů. Za popravu si kat účtoval sedm zlatých, což byla cena krávy.
Navíc si mohli přivydělat prodejem popravčích smyček, třísek ze šibenice, částí těl popravených nebo jejich oděvů.
Obecně známou a populární katovskou rodinou se pro české země stali Mydlářovi. V moderní době se o jejich popularitu zasloužil romanopisec Josef Svátek, který sepsal kdysi velice populární knihu „Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze“. Nebo Karel Štorkán v románu „Kat Jan Mydlář ve službách císařů“.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Po nástupu komunistů k moci a rozpoutání třídního boje bylo kata a jeho pomocníků i nadále třeba. Nejprve byli popraveni nacističtí zločinci, které věšel pologramotný notorický alkoholik František Nenáhlo. Po svém propuštění kvůli prodeji oprátek mu soudruzi dali do správcovství hospodu. Udělali kozla zahradníkem a Nenáhlo se ve svých sedmačtyřiceti letech uchlastal.
Soudruzi usoudili, že profese profesionálního kata by mohla pošpinit lidově demokratické zřízení, protože společnost buduje nový společenský řád a šťastné zítřky i s novým člověkem. Ale své odpůrce popravovat musela. Komunistická strana ve své moudrosti rozhodla, že katem by mohl být dobrovolník, který by věšel jako „vedlejšák“ vedle svého hlavního povolání.
Samozřejmě to musel být soudruh oddaný myšlenkám Marx-leninismu, který byl na věšení řádně proškolen. V roce 1950 byl vybrán za kata Josef Trojan, zaměstnanec holešovických jatek.
Školení stran věšení poskytl prof. MUDr. František Hájek, přednosta Ústavu pro soudní lékařství Karlovy univerzity v Praze. Nejenže porušil Hippokratovu přísahu, ale byl to poskok jak nacistů, tak komunistů. Podle jejich zadání vypisoval nepravdivé úmrtní listy a falšoval pitevní zprávy.
Josef Trojan popravoval zhruba tři roky a vykonal několik desítek exekucí obětí komunistické zvůle. Za každého oběšeného inkasoval čtyři tisíce korun.
Nejvytíženějším komunistickým popravčím byl Vladimír Trunda, dělník v Automobilových závodech v Mladé Boleslavi.
Na zadním dvoře pankrácké věznice popravil 27. června 1950 Miladu Horákovou, Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandru. I přes poučení o humánním věšení z úst doktora Hájka nezlomila oprátka odsouzenému krk, ale škrtila ho dlouhé minuty. Komunističtí sadisté si umírání svých politických oponentů dovedli užívat. Za čtyři popravy dostal Trunda tehdy neuvěřitelných šestnáct tisíc.
Za další čtyři popravené vězně, kteří se pokusili uprchnout z uranových dolů v Jáchymově, to bylo dalších šestnáct tisíc korun. Že na oprátce nechal uškrtit i osmnáctiletého kluka Trundovi vrásky nedělalo.
Jenže přivýdělkům byl brzy konec. Trunda se pochlubil kolegům v práci, kam a proč jezdí na noc do Prahy. Samozřejmě se to zavčas doneslo k uším StB a byl konec.
Dalším katem z lidu byl František Skořepa. Ten měl na kontě Slánského a jeho bolševické kumpány. Celkem jedenáct osob v prosinci 1952.
Pověst o slušném přivýdělku se zřejmě roznesla a na Ministerstvo spravedlnosti chodily žádosti uvědomělých soudruhů o místo kata.
Juraj Ličko se dopisem dotazuje„kdo v naší socialistické vlasti vykonává popravy, zda takový člověk je a jak bych se s ním mohl dostat do styku, později být jeho spolupracovníkem a nástupcem. Též bych potřeboval vědět, jaké vzdělání je potřebné k těmto úkonům a kde je možné ho získat.“
V jiném dopise žádá níže podepsaný J.T. o místo popravčího. Vzdělání i praxi má. „Vychodil jsem pět tříd obecné školy a tři třídy měšťanské školy. Vyučil jsem se řemeslu řeznickému a uzenářskému“.
Jiný člen KSČ ujišťuje, „že budu-li touto funkcí pověřen, slibuji, že ji budu zastávat s vědomím, že přispívám naší vlasti v jejím budovatelském úsilí, tím, že budu vykonávat spravedlivé rozsudky nad zrádci naší vlasti.“
Pětadvacetiletý vojín F.K. by chtěl „být vykonavatel rozsudků smrti proti všem, kteří chtějí narušovat klidný život v naší vlasti.“ A má dva roky večerní průmyslovky, intelektuál jeden.
Když 1. července 1990 v trestním zákoníku trest smrti zmizel, zmizela i možnost vedlejšího výdělku ve funkci kata.
Zdroj:
