Článek
OPĚT NA JAMALU
Mapa lokalizace JAMAL
Shodou okolností právě v den mých 65. narozenin (který ovšem bolševici slaví jako výročí vyvraždění Romanovců a nastolení „diktatury proletariátu“) se vydávám, společně s partou zvěrolékařů (vedenou opět Jurijem Čabanovem), ze Salechardu znovu vrtulníkem na sever. Tentokrát letím do Sejachy, jedné z nejsevernějších osad Jamalského poloostrova.
Mapa Jamalu / JANAO
Ještě když jsem ráno viděl, jak s labytnangským trajektem cloumají metrové, takřka mořské vlny, měl jsem obavy, aby ostrý severní vítr nenarušil i náš plánovaný odlet.
Nakonec se však start opožďuje jen kvůli vzájemnému dohadování několika úředních činitelů, zdali vezmeme na palubu ještě 300 kg instantní kaše pro sejachský dětský domov, které na poslední chvíli přivezla dodávka na základě ústní domluvy mezi šéfy. Nákladový prostor je totiž už skoro plný krabic, obsahujících tisíce plastikových evidenčních štítků, které se přicvakávají sobům do uší, přičemž v Jar-Sale máme nakládat nějaké sítě.
Pohled na tundru z ptačí perspektivy je fascinující:
Tundra / Jamal
Jamal
Jamal
Kvůli přeplněnému nákladovému prostoru následně vynecháváme plánovanou zastávku na Kamenném mysu a letíme podél mořského pobřeží přímo na sever.
Ve 13:30 se pod námi objevuje konečná, vesnice Sejacha (Sjojacha), tvořená několika desítkami domů okolo ústí stejnojmenné řeky na pobřeží Obského zálivu. Právě jsem tak dosáhl sedmdesátého stupně severní šířky, přesněji souřadnic 70°10′00″ s.š., 72°30′30″ v.d.
Po přistání mne zde – kromě zdejšího starosty Ravšana Okotettoa – čeká rozkvetlá tundra a milion komárů. Dva chlapci, Vitalij a Kyrill, průvodci (a nosiči), které mi poslal naproti starostův bratr Michail, se ujímají mých zavazadel a vyrážíme na údajně desetikilometrový pěší pochod tundrou k Michailovu sídlu.
Slovíčko „údajně“ má důležitý, do jisté míry i dvojsmyslný význam. Jednak se kvůli obcházení jezer a mokřin motáme tundrou sem a tam, jednak kilometr v tundře odpovídá až dvojnásobku téže míry po našich lesních pěšinách.
Jak jsem již kdysi popisoval, to, co se na první pohled jeví jako procházka horskými loukami, je ve skutečnosti strastiplné plahočení. Ony louky jsou totiž tvořeny tlustou vrstvou mechu, do něhož se nohy boří až po kotníky jako do molitanu, takže každý krok si vyžaduje námahu. Navíc jsou mnohdy podmáčené, takže místy je nutno poskakovat z drnu na drn, abych si úplně nerozmočil boty.
Když k tomu připočteme těžké batohy a ony miliony agresivních komárů, kvůli nimž jsme nuceni tundrou pochodovat, navzdory úmornému vedru komplet zahaleni, a tudíž skrz naskrz propoceni, má náš pochod k procházce hodně daleko.
Zpočátku se ještě rozhlížím po pestré květeně, po hodině klopýtání a čvachtání mokřinami už koukám jen pod nohy a proklínám Michailův nápad na tuto vycházku.
Nakonec nám trvá cesta na Michailovu faktorii celé čtyři hodiny. Zde se pak dozvídám, že má kalvárie byla důsledkem jakéhosi nedorozumění. Michail totiž posílal na palubu vrtulníku své souřadnice, aby mne mohl vysadit přímo u jeho domu, jenže Jurij, šéf týmu, si zprávu zřejmě přečetl až poté, co mě vysadil na heliportu.
Když už sedím u hrnku čaje, v čistém tričku s logem místní domorodé komunity Ilebc, jímž mne hned obdaroval Mišo, mohu nad uvedenou epizodou mávnout rukou. Poté, co jsem ledovou vodou smyl pot, popil čaj a pojedl obligátní najbad [1] neboli syrovou rybu se solí a cibulí, se konečně rozhlížím, kde to vlastně jsem.
Najbad / Sugudaj neboli Salamur
Mišova faktorie, což je vlastně montovaný, kontejnerový dům, se nachází na vyvýšenině mezi dvěma jezery, přímo nad zákrutou řeky Sejacha, jejíž strmé břehy jsou dosud pokryty sněhovými závějemi. V těchto místech prý kdysi bývalo světiliště, tj. kultovní místo, kde se odehrávaly magické obřady.
Není tudíž náhodou, že právě zde se usadil Michail, který je mj. i hlavou zdejšího etno-kulturního sdružení Ilebc.
Sejacha / Jamal
Na pohled je to krásné místo. Jen kdyby nebylo těch strašných komárů. Přímo se rojí, díky čemuž je zde v této době problém udělat i jedinou fotku, na níž by aspoň jeden nefiguroval. Když se podívám z okna, komáří rej mi evokuje vzpomínku na letní stáčení medu u nás na chalupě. Na dědu pobíhajícího po dvoře s včelími plásty v rukou a hejnem včel za zády, zatímco celá rodina seděla ukryta v kuchyni.
Pokud se někomu zdá, že kolem Lužnice či Berounky je „strašně moc komárů“, pak vůbec netuší co tato slova opravdu znamenají. Na Jamalu stačí v létě postát pár minut na místě a už není pod vrstvou komárů pomalu poznat jakou barvu má vaše větrovka.
Tudíž nelze z domku vyjít ani na krok bez moskytiéry a na latrínu musí člověk chodit i se sprejem. A jelikož, samozřejmě, pronikají s každým otevřením dveří i do baráku, máme o zábavu postaráno. Mám obavy, zda nebudu muset v moskytiéře i spát. Že by se nám úplně všechny krvežíznivé bestie podařilo před spaním vybít, je nereálné.
Soužití s komáry je prostě daní za návštěvu Arktidy. Bez moskytiéry se může v létě do tundry vydat jen šílenec. Řadu takových jedinců – ignorantských turistů – jsem ovšem na Sibiři již potkal.
Nutno poznamenat, že ještě strašnější havěť jsou zdejší mušky, ne nadarmo nazývané gnus. Tyto mrňavé bestie dokážou člověku řádně znepříjemnit život. Každý, kdo byl někdy v létě na Sibiři, moc dobře ví, o čem mluvím. Na rozdíl od komárů, těmto potvorám nevadí ani prudké slunce a vyskytují se i v centrech měst, kde je moskytiéra poněkud nepraktická, vrhajíc se na lidi v hejnech, lezouc jim do nosu, do uší, do očí. Ostatně ani moskytiéra před nimi nechrání stoprocentně, neboť dokážou nenápadně proklouznout sebemenším škvírou v oblečení; pod ponožky, do rukávů, za krk. Jako klíště. Posléze člověk nachází po těle jen drobné krvácející ranky, které navíc pořádně svědí i následující dva týdny, zanítí-li se.
Kvůli nim nosím s sebou olej z australského čajovníku (teatree) nebo podobný přípravek, vhodný k aplikaci na kousnutí hmyzem, jakož i Dithiaden, který pomáhá aspoň dodatečně mírnit právě nepříjemné svědění při kožních problémech.
Michail Okotetto, Sejacha / Jamal
Michail Okotetto jakožto něnecký Ferda Mravenec
Michailova faktorie je takřka pupek světa a Michail takový místní Ferda Mravenec. Jeho živnost, založená na tom, že – jako onen legendární Macháček − zná každého důležitého či užitečného člověka po celém poloostrově, spočívá de facto ve shánění a zprostředkovávání nákupu a přepravy různého zboží – od akumulátorů, solárních panelů a benzínu po rybářské sítě, brambory a další potraviny.
Od rána od večera, aspoň 16 hodin denně sedí na své základně s dvěma mobily u ucha, jak burzovní makléř, a organizuje dodávky zboží mezi Salechardem a severními osadami, jakož i mezi jednotlivými faktoriemi a pasteveckými brigádami v tundře.
Celý jeho byznys je víceméně na hranici šmeliny, neboť využívá k přepravě zboží služeb vrtulníků Jamal Avie, pronajatých k jednotlivým letům administrací, veterinární správou či dalšími organizacemi, v nichž má všude známé. Těm pak šoupne za přimhouření oka flašku koňaku či nějakou tu stovku, aby následně od adresáta za zprostředkování vyinkasoval podstatně vyšší sumu.
Kromě toho se věnuje pátráním po mamutích klech a kostech, jakož i sběru a výkupu sobích parohů. Jelikož díky globálnímu oteplování a ústupu hranice permafrostu dochází v celé Arktidě často k sesuvům svahů a říčních břehů, jež odhalují po tisíciletí skryté mamutí kostry (nezřídka i zachovalé části těl pravěkých zvířat), mnozí zdejší domorodci (stejně jako Jakuti a Čukčové) se stávají prospektory a pátrají v tundře po mamutovině.
To souvisí s boomem obchodu s mamutími kly, které jsou nejen materiálem pro zdejší řezbáře, ale i lukrativním obchodním artiklem, byť na Jamalu nikoliv do takové míry, jako na Čukotce či Jakutsku, kde je tato živnost – s ohledem na blízkost čínských hranic – doslova zlatým dolem. Jednak je čínský trh hlavním odběratelem mamutoviny, jednak je rusko-čínská hranice podstatně hůře střežena, než ruské hranice se západní Evropou.
Nález mamutí kostry
Nález mamutí kostry na Gydském poloostrově (Jamal)
Nález mamuta na Gydském poloostrově: mamutí zuby - stoličky
Dalším zdrojem Michailových příjmů jsou pak honoráře za průvodcovské služby po tundře poskytované vědeckým týmům, novinářům a turistům, jakož i přespolním rybářům a lovcům. Na rozšiřování jeho klientely se, samozřejmě, kromě přirozené řetězové reakce podílí i jeho bratr Igor, který je starostou Sejachy.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je Michailova faktorie i pro mne vynikající základnou a on sám skvělým zdrojem praktických informací o zdejších pozoruhodnostech a dění v regionu.
Právě díky jeho konexím mám možnost seznámit se na vlastní oči i s jedním z nejpozoruhodnějších jamalských fenoménů, jímž jsou obrovské tajemné krátery objevující se v posledních pěti letech uprostřed tundry po celém Jamalu, tzv. „voronky“.
Tzv. „voronka“
Záhadné „voronky“ aneb Jamalské krátery tajemství zbavené
Ve středu dopoledne přiváží Ravšan na svém terénním Trekonu ze Sejachy čtveřici vědeckých pracovníků z moskevského Ústavu zemské kryosféry, kteří mají namířeno k „Voronce“, nacházející se na břehu řeky Mjudri-Jacha, zhruba 35 km severozápadně odtud. Průvodcem jim bude Michail, který šťastnou shodou okolností vznik kráteru před 4 týdny, přesně 28. června, bezprostředně zaznamenal a pečlivě zadokumentoval na video.
Pochopitelně rád využívám příležitost se k nim přidat. Vzhledem ke všeobecnému zájmu, který výše uvedený fenomén vzbuzuje u odborné i laické veřejnosti, vítám samozřejmě možnost jeden z těchto kráterů – „Mišovu voronku“ − osobně navštívit.
Zhruba po dvou hodinách krkolomné jízdy tundrou mám možnost stanout na okraji „Mišovy voronky“.
Tento kráter má průměr zhruba 40 metrů, hluboký je přibližně 50 metrů. Jelikož k explozi došlo v těsné blízkosti řeky (jejíž tok se díky tomu změnil), kráter se vzápětí začal plnit vodou. Před očima nám hladina nadále stoupá. Bubliny na hladině jezírka však prozrazují, že z hlubin nadále uniká plyn.
Za pozornost stojí téměř hladké, lesklé stěny těchto kráterů. Jakoby vysoustružené v oceli. Tvoří je totiž pravěký led. Stěny tohoto kráteru není již sice kvůli jeho zatopení skoro vidět, tutéž strukturu můžeme však zblízka pozorovat na lomu několika obrovských úlomků rozsetých kolem dokola.
Sejacha / Jamal - Voronka zaplavená vodou
Sejacha / Jamal - Voronka zaplavená vodou
Sejacha / Jamal - Voronka zaplavená vodou z řeky
Sejacha / Jamal - Voronka
Poté, co výzkumníci pořídili fotodokumentaci, spouští do kráteru na laně sondu, aby provedli chemickou analýzu nejspodnější vrstvy vody. Jak vyplývá z aktuálně provedeného měření, ještě nyní přesahuje koncentrace metanu poblíž dna několikanásobně přirozenou úroveň.
Voronka / Sejacha
Voronka / Sejacha
Sejacha / Jamal - Voronka (měření koncentrace metanu)
Přestože autoři většiny článků na toto téma skloňují v nadpisech svých výtvorů všemožně slova „záhada“ a „tajemství“, podstata jamalských kráterů není nijak záhadná. Nejedná se o stopy dopadu meteoritů ani zbloudilých raket.
Jsou prostě důsledkem explozí metanu, jenž je nahromaděný v dutinách pod příkrovem permafrostu a v důsledku jeho částečného roztávání během posledních horkých let proniká skulinami v podloží na povrch, načež v důsledku kontaktu s kyslíkem exploduje (obdobně, jako tomu bývá v uhelných dolech). Explozí je pak do okolí vymrštěno i obrovské množství zeminy. Po vyhoření podstatné části plynného obsahu podzemní dutiny se do ní potom propadá půda v okruhu i desítek metrů, čímž vzniká na povrchu kuželovitý kráter.
I když se metan dostane na povrch rozpuštěný ve vodě, jakmile se molekuly plynu uvolní a smísí se vzduchem, dojde k jeho samovznícení.
Druhou hypotézou, prosazovanou odborníky z Výzkumného ústavu ropy a zemního plynu Ruské akademie věd (OGRI RAS) v čele s Vasilijem Bogojavlenským, je, že ke vzniku „metanových kapslí“ dochází v důsledku roztápění permafrostu působením geotermální energie, tedy odspodu. Důsledkem tohoto procesu je akumulace plynu v obří dutině v ledu, nárůst tlaku a vývoj plynodynamických procesů (nárůst PHM[2]) v termokrasovém taliku[3] a následná exploze a tvorba kráteru – viz připojený obrázek:
Podle mě ovšem teorii o působení tepelné energie zemského jádra (která má původ ve zbytkovém teplu planety, resp. vzniká rozpadem radioaktivních látek nebo působením slapových sil), resp. rozmrazování zespodu, jakožto primární příčině vzniku „metanových kapslí“, poněkud zpochybňuje skutečnost, že k jejich vzniku (resp. registraci tohoto jevu) dochází teprve v posledním desetiletí, souběžně s razantním oteplováním klimatu.
Po několika masivních explozích metanu, vytvořivších během poslední dekády obrovské krátery na Jamalu a Tajmyru, začali vědci věnovat více pozornosti průvodním jevům a znakům naznačujícím existenci „metanových kapslí“. Konkrétně se jedná o pahorky s ledovým jádrem, vesměs zaobleného tvaru a nejčastěji 3-5 metrů vysoké[4], vystupující tu a tam z jinak ploché tundry. Díky leteckému mapování vědci napočítali jenom na Jamalu už tisíce takových výdutí neboli ping[5], domorodci nazývaných tebeler (Jakuty zvaných bulgunnjach), pod nimiž se může skrývat výbušný plyn.
A těch neobjevených je zřejmě mnohonásobně víc, již proto, že většinu Arktidy a subarktického regionu představují neobydlené oblasti, takže pozornosti unikají.
Jeden z nejznámějších kráterů (kuželovitá jáma o průměru zhruba 30 m a hloubce přibližně 70 m) se nachází od r. 2014 právě nedaleko bovaněnkovské základny Gazpromu, kde leží hlavní ložiska plynu.[6] K explozi tehdy došlo zhruba tři a půl kilometru od hlavního plynovodu a k další poblíž gazpromovské železnice. Již předtím, 27. září 2013, vznikl první obrovský kráter, jehož vznik byl zadokumentován, u vesnice Antipajuta na poloostrově Gyda, na druhé straně Obského zálivu.
Tehdy se také ruští vědci vlastně začali teprve systematicky zabývat problematikou voronek. Takže podezřelé hrboly jsou dnes sledovány i z vesmíru.
Obrovská ložiska metanu, který tvoří takzvané hydráty (zmrznutá směs vody s plynným metanem) se ovšem nachází všude v sibiřském permafrostu. Vzhledem k nestejnoměrnosti tloušťky permafrostu, mohou se některé metanové „kapsle“ vyskytovat i poměrně nedaleko povrchu. Tento plyn je sice za nízkých teplot stabilní, avšak oteplováním permafrostu dochází k jeho uvolňování a erupci. A protože poslední arktická léta jsou enormně teplá[7], dochází ke vzniku kráterů v důsledku uvolňování metanu stále častěji. Přičemž, vzhledem k sporadickému osídlení, lze předpokládat, že většina z těchto jam pozornosti odborníků uniká, neboť je zaplaví voda a na jejich místě vznikne nové jezírko dříve, než si jich někdo všimne.
Díky řídkosti osídlení není tento jev také nějak zvlášť nebezpečným pro obyvatelstvo, může se ovšem stát zásadním problémem pro zdejší těžební průmysl. Konkrétně, pokud by došlo k explozi metanové kapsle poblíž vrtu, z něhož je čerpán zemní plyn, pod plynovodem anebo blízko přečerpávací stanice.
Podle vědeckých předpovědí ne všechny automaticky explodují. Většina z nich bude „žít“ po celá desetiletí a dokonce staletí a postupně vypouštět plyn do ovzduší. Geologové se domnívají, že ve většině případů dochází k pozvolnému úniku a vyhoření, aniž by k explozi došlo, ale tento fakt nijak nesnižuje riziko, které tyto „časované plynové bomby“ představují. Jejich zákeřnost spočívá právě v jejich nevypočitatelnosti.
Příkladem je právě výše zmíněná voronka u Sejachy. Zatímco u většiny pingů, skrývajících metanovou kapsli, trvá etapa mezi vznikem výdutě a explozí i desetiletí, v jejím případě trval celý proces zhruba 4 roky, jak se zjistilo zpětnou analýzou leteckých a družicových snímků oblasti.
Když se večer vracíme na faktorii, v patách máme temná bouřková mračna, z nichž se následně spouští déšť, sotva za sebou zavřeme dveře.
Dešti jsme sice unikli, musím ovšem přiznat, že v plechové boudě bez hromosvodu uprostřed pusté pláně nemám z bouřky zrovna dvakrát dobrý pocit. Ulevuje se mi teprve, když se po půlhodině její epicentrum přesouvá dál do vnitrozemí.
I když pomyšlení na výlet do vzdálené kadibudky uprostřed následného lijáku není též moc příjemné.
...
p.s. Po třech dnech strávených v Sejaše mne na faktorii vyzvedává náš vrtulník a pokračuji s veterináři ještě dál na sever do okolí Sabetty a Tambeje. Ale o tom až příště …
------------------------------------------
[1] Nebo ajbat
[2] PHM = Perennial heave mounds neboli soustavné zvedání výdutě / kopce.
[3] Termokras je geologické označení pro formu vznikající v nezpevněných zvětralinách či sedimentech subpolárních oblastí vlivem střídavého sezónního mrznutí vody a tání podzemního ledu v permafrostu.
[4] Jsou však vysoké i 30-50 m, a jeden v údolí Viljuj dokonce až 90 m.
[5] Odborně hydrolakolit. Termín pingo je převzat z jazyka Inuitů, v němž znamená „malý kopec“.
[6] Ještě několik dní po explozi zde dosahovala koncentrace metanu poblíž dna téměř 10%.
[7] Léto v r. 2012 bylo zhruba o 5 °C teplejší než je dlouhodobý naměřený průměr, v r. 2017 byly na Jamalu zaznamenány teploty až 38° C.
======================================================
Zdroj: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT.
Výňatek z 1. dílu (ISBN 978-80-8236-001-4; str. 244–257)
Více na webu:
rozhovor_tema_xii
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi
a moje video-kanály:
AUTENTICKÉ RUSKO - Život ve východním Mordoru: https://www.youtube.com/playlist?list=PL01QgMMH96-CgQjPF4DfxwKG32PyjnPTi
VÝCHODNÍ MORDOR - Reálný život v Rusku: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9yUbS-NNX9cGq93d_25d_FS
RUSOVÉ - MANKURTI A ZOMBIES 21. STOLETÍ: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9wZhz6ZHNWvr_7bGYQHKUda
Historie RUSKA / SSSR: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9yF1R_kzl9fmG-a6icItDwE
=================================================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
