Článek
V české veřejné debatě dnes prakticky neexistuje politické téma, které by bylo skloňováno častěji než obrana. Vláda hovoří o dvou procentech HDP, o třech procentech HDP, o nových letounech, tancích, raketových systémech či miliardových armádních zakázkách. Občané jsou vyzýváni k větší odolnosti a politici zdůrazňují, že bezpečnost něco stojí.
Jenže při pohledu na jednu základní otázku se ukazuje zarážející rozpor: koho vlastně stát brání?
Pokud je cílem obrany chránit obyvatelstvo České republiky, pak je obtížné vysvětlit, proč stát dlouhodobě investuje stovky miliard do vojenských schopností, zatímco ochrana civilního obyvatelstva zůstává na úrovni improvizace, sklepů a doporučení na internetových stránkách hasičů.
Země s deseti miliony obyvatel a kryty pro několik procent
Podle aktuálních údajů Hasičského záchranného sboru se na území České republiky nachází necelých 1 600 stálých úkrytů s kapacitou přibližně 310 tisíc osob. Ochranný systém pražského metra nabízí dalších asi 332 tisíc míst a Strahovský tunel přibližně 15 tisíc míst. Celkově tedy existuje kapacita pro zhruba 657 tisíc lidí.
V zemi s více než 10,8 milionu obyvatel to znamená, že by se do stálých krytů a speciálních ochranných systémů vešlo přibližně šest procent populace. Pokud budeme počítat pouze klasické stálé úkryty, dostáváme se ke třem procentům obyvatel.
Jinými slovy: v případě skutečného vojenského ohrožení by více než devadesát procent obyvatel nemělo k dispozici žádný specializovaný ochranný prostor.
To není opoziční kritika ani aktivistický odhad. To jsou oficiální údaje státu.
Finsko ukazuje, že to jde
Zastánci současného stavu často tvrdí, že budování rozsáhlé sítě krytů je nereálné a že podobné systémy nikde neexistují.
Jenže existují.
Finsko disponuje ochrannými kryty pro přibližně 85 % obyvatel. Švédsko pro zhruba 70 % obyvatel. Litva se v posledních letech dostala přibližně na polovinu populace a další pobaltské státy své systémy rychle rozšiřují.
Tyto země přitom nejsou bohatší o řád ani nežijí v jiné realitě. Pouze vycházejí z jednoduché logiky: pokud stát hovoří o bezpečnostní hrozbě, musí být schopen chránit nejen vojáky, ale také civilisty.
V Česku se však bezpečnost redukuje téměř výhradně na armádní techniku.
Bezpečnost pouze pro profesionály
Český přístup vytváří zvláštní paradox.
Stát je připraven utratit stovky miliard korun za vyspělé zbraňové systémy. Je ochoten vést debaty o navýšení obranných výdajů. Je ochoten požadovat po občanech vyšší daně či vyšší zadlužení.
Zároveň však občanům fakticky sděluje:
„V případě krize si najděte sklep.“
To není přehánění. Oficiální koncepce ochrany obyvatelstva stojí především na improvizovaném ukrytí v budovách, sklepních prostorách a jiných vhodných objektech. Stálé kryty jsou chápány jen jako doplňkový prvek systému.
Takový přístup by mohl dávat smysl v době, kdy stát tvrdí, že žádné významné bezpečnostní riziko neexistuje.
Jenže současně posloucháme varování před největší bezpečnostní hrozbou od konce studené války.
Obě tvrzení nemohou být pravdivá současně.
Chybějící článek obrany
Moderní obrana není jen armáda.
Je to také civilní ochrana, krizové zásoby, zdravotnictví, energetická odolnost, evakuační plány a schopnost chránit obyvatelstvo při mimořádných událostech.
Právě proto se ve Finsku a Švédsku používá koncept „celospolečenské obrany“. V případě krize není cílem pouze vést boj, ale zachovat fungování společnosti.
Česká republika naopak působí dojmem, že obrana končí u kasáren.
Politici rádi hovoří o nových stíhačkách. Mnohem méně už mluví o tom, kde by se ukrývali obyvatelé Ostravy, Brna, Plzně nebo Českých Budějovic.
Důsledek třiceti let zanedbávání
Po roce 1989 bylo možné chápat útlum systému civilní ochrany. Studená válka skončila, hrozba velkého konfliktu se zdála vzdálená a mnoho krytů bylo považováno za relikt minulosti.
Problém však spočívá v tom, že stát neprovedl náhradu tohoto systému ničím jiným.
Výsledkem je situace, kdy počet stálých úkrytů dlouhodobě klesal a dnes je jejich kapacita nižší než v devadesátých letech. Samotný HZS uvádí, že v roce 1995 bylo zajištěno ukrytí přibližně pro deset procent obyvatel, zatímco dnes je kapacita výrazně nižší.
Jinými slovy: bezpečnostní situace podle politiků patří k nejhorším za poslední desetiletí, ale schopnost chránit obyvatelstvo je nižší než před třiceti lety.
Nejde o návrat do socialismu
Kritika současného stavu neznamená požadavek na výstavbu tisíců betonových bunkrů podle vzoru padesátých let.
Jde o otázku priorit.
Je skutečně racionální investovat stovky miliard do vojenské techniky a současně prakticky rezignovat na budování ochranné infrastruktury pro civilisty?
Je normální, že země deklarující vysokou míru ohrožení disponuje kryty pro několik procent obyvatel?
A je správné, že stát od občanů očekává podporu rostoucích výdajů na obranu, aniž by jim nabídl elementární pocit, že v případě krize budou chráněni i oni sami?
Bezpečnost nesmí být jen slogan
Obrana státu není samoúčelná disciplína. Jejím smyslem není vlastnit co nejmodernější techniku ani plnit rozpočtové tabulky NATO. Smyslem obrany je ochrana lidí.
Pokud stát investuje do armády, ale současně ponechává více než devadesát procent obyvatel bez reálné možnosti ukrytí, vzniká oprávněná otázka, zda se nezaměňuje prostředek za cíl.
Česká republika dnes vede debatu o tom, kolik miliard vydat na obranu. Mnohem důležitější otázka však zní:
Kolik stojí život vlastního občana – a proč se o jeho ochranu zajímáme až na posledním místě?
