Muž z nejslavnější sovětské válečné fotografie. Kdo byl Alexej Gordějevič Jeremenko a jak zemřel?

Dne 12. července 1942 stiskl sovětský fotograf Max Alpert spoušť svého fotoaparátu. V jediném okamžiku zachytil muže s pistolí v ruce, který se vztyčil nad zákopem a vedl své spolubojovníky do protiútoku. Fotografie později dostala název „Kombat“ a stala se jedním z nejslavnějších válečných snímků 20. století.

Muž na fotografii však dlouhá léta neměl jméno. Sovětská propaganda z něj vytvořila symbol všech padlých obránců vlasti. Teprve po desetiletích pátrání se začalo prosazovat přesvědčení, že zachyceným vojákem byl Alexej Gordějevič Jeremenko (1906–1942) – politruk Rudé armády, předseda kolchozu, manžel, otec a muž, který podle všeho zemřel několik okamžiků po pořízení slavného snímku. Přesto ani dnes nepanuje úplná shoda, zda je identifikace stoprocentně správná.

Alexej Gordějevič Jeremenko se narodil 31. března 1906 ve vesnici Tersjanka v tehdejší Jekatěrinoslavské gubernii Ruského impéria, na území dnešní Záporožské oblasti.

Ruské regionální archivy a vzpomínky pamětníků ho popisují jako člověka pocházejícího z chudé rolnické rodiny. Od mládí pracoval, nejprve na železnici a později v zemědělství. Patřil ke generaci, která prožila revoluci, občanskou válku i násilnou kolektivizaci sovětského venkova.

Podle dochovaných údajů se brzy zapojil do činnosti Komsomolu. V meziválečných letech zastával různé organizační funkce a nakonec se stal předsedou kolchozu. Některé ruské zdroje jej líčí jako přesvědčeného komunistu a aktivního organizátora hospodářského života. Jiné naopak zdůrazňují jeho osobní skromnost a tvrdí, že se více zajímal o běžný život vesnice než o ideologii.

Právě zde vzniká první problém historiků. Sovětské dokumenty často představují Jeremenka jako vzorového stranického funkcionáře. Vzpomínky některých současníků však naznačují mnohem složitější osobnost, která se neredukovala pouze na roli politického pracovníka. O těchto rozporech se dodnes diskutuje i v ruské historiografii.

Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 dostal Jeremenko takzvanou „bronju“ – výjimku z vojenské služby.

Pro sovětský stát byli předsedové kolchozů klíčoví. Zemědělská výroba měla zásadní význam pro zásobování armády a státu. Jeremenko tedy teoreticky nemusel narukovat.

Podle několika ruských regionálních zdrojů a vzpomínek rodiny se však rozhodl dobrovolně odejít na frontu. Nejprve sloužil v domobraně a později vstoupil do pravidelné Rudé armády. Tento motiv se opakuje i v řadě poválečných publikací: muž, který mohl zůstat doma, se dobrovolně rozhodl bojovat.

Jeremenko byl zařazen k 220. střeleckému pluku 4. střelecké divize 18. armády Jižního frontu.

Jeho funkce byla specifická. Nebyl klasickým velitelem, ale mladším politrukem. Politruci představovali zvláštní kategorii důstojníků Rudé armády. Měli pečovat o morálku vojáků, vysvětlovat politické cíle války a zároveň působit jako spojovací článek mezi armádou a komunistickou stranou.

V západní literatuře bývají politruci často vykreslováni jako ideologičtí dohlížitelé. Skutečnost však byla složitější. V bojových podmínkách roku 1941–1942 často přebírali přímé velení jednotek, zejména když byli zabiti nebo zraněni běžní důstojníci.

Právě to se mělo stát i Jeremenkovi.

V létě 1942 zahájil Wehrmacht rozsáhlou operaci Fall Blau. Německé jednotky postupovaly směrem ke Kavkazu a Volze. Jižní front Rudé armády ustupoval pod obrovským tlakem.

Dne 12. července 1942 probíhaly tvrdé boje u vesnice Chorošeje v tehdejší Vorošilovgradské oblasti (dnes Luhanská oblast). Právě zde se nacházel 220. střelecký pluk.

Na frontu tehdy dorazil i fotograf TASSu Max Alpert, aby zdokumentoval připravovaný sovětský protiútok. Ve svých vzpomínkách později uvedl, že se v předních liniích setkal s nenápadným politrukem, který na něj zapůsobil svou klidnou povahou. V té době údajně ještě netušil, že za několik minut pořídí fotografii, která ho proslaví po celém světě.

Podle Alpertovy verze událostí zasáhla sovětské pozice mohutná německá palba.

Velitel praporu byl zraněn a mezi vojáky začal vznikat chaos. V kritickém okamžiku převzal iniciativu politruk. Vylezl ze zákopu, vytáhl pistoli Tokarev a začal vojáky svolávat do protiútoku.

Alpert později vzpomínal, že právě v tomto okamžiku zmáčkl spoušť.

Na snímku vidíme muže v pohybu. Ústa má otevřená, pravděpodobně právě křičí povel k útoku. Levá ruka je sevřená v pěst. Pravá drží pistoli zdviženou nad hlavou.

Fotografie působí neobyčejně dynamicky i po více než osmdesáti letech. Stala se symbolem sovětského odporu proti nacistickému Německu.

Právě okolnosti Jeremenkovy smrti představují nejzajímavější a zároveň nejproblematičtější část jeho příběhu.

Sovětská propaganda později vytvořila téměř legendární verzi:

Jenže samotný Alpert později tvrdil něco jiného.

Podle jeho vzpomínek nebyl Jeremenko zabit okamžitě. Po pořízení fotografie pokračoval útok ještě několik desítek sekund. Fotograf následně zaslechl výkřik, že velitel padl. Sám Alpert uváděl, že smrt nastala krátce po vyfocení, nikoliv ve stejném okamžiku.

Historikové dnes považují tuto verzi za pravděpodobnější.

Nejspíše tedy došlo k následujícímu sledu událostí:

Přesný způsob smrti však není doložen. Některé zdroje hovoří o zásahu kulkou, jiné o střepině granátu. Jisté je pouze datum a místo: 12. července 1942, okolí vesnice Chorošeje.

To je otázka, která dodnes vyvolává spory.

Po válce obdržel Max Alpert tisíce dopisů. Lidé z celého Sovětského svazu tvrdili, že muž na fotografii je jejich příbuzný.

Rozhodující roli sehrála Jeremenkova manželka Jevdokija. Když fotografii uviděla v novinách, okamžitě poznala svého muže. Obrátila se na úřady i na samotného Alperta. Narazila však na nečekaný problém.

Sovětské archivy totiž uváděly, že Alexej Jeremenko zmizel už v lednu 1942. To bylo zjevně nemožné, protože slavná fotografie vznikla až v červenci téhož roku. Pozdější šetření ukázalo, že ve stejné jednotce sloužil ještě jiný voják stejného jména a došlo k administrativní záměně.

Následné porovnávání fotografií, dopisů a svědectví vedlo většinu badatelů k závěru, že mužem na snímku byl skutečně Alexej Gordějevič Jeremenko. Přesto se dodnes objevují skeptici, kteří upozorňují na některé rozdíly v obličejových rysech.

S každou slavnou fotografií přichází i pochybnosti.

U snímku Kombat jsou mimořádně silné. Kritici upozorňují, že kompozice působí až příliš dokonale. Voják je zachycen v heroické póze, světlo dopadá ideálně a na fotografii není patrný chaos typický pro skutečné bojiště. Někteří proto tvrdí, že šlo o inscenaci vytvořenou pro potřeby sovětské propagandy.

Přímý důkaz pro tuto teorii však neexistuje.

Naopak existují svědectví Maxe Alperta o poškození fotoaparátu během ostřelování a o následném zmatku na bojišti. Historici fotografie dnes většinou zastávají názor, že snímek byl pořízen během skutečné bojové situace, i když nelze vyloučit, že některé detaily byly později propagandisticky interpretovány.

Jeremenko se po válce stal symbolem.

Jeho silueta se objevila na poštovních známkách, mincích, plakátech i pomnících. V Rusku, na Ukrajině i v dalších zemích bývalého Sovětského svazu vznikly desítky památníků inspirovaných právě fotografií Kombat. Jeho postava přestala být pouze konkrétním člověkem a proměnila se v obraz kolektivní oběti milionů sovětských vojáků.

Možná právě proto trvalo tak dlouho, než získal zpět své jméno.

Za ikonickou fotografií totiž nestál abstraktní hrdina propagandy, ale konkrétní člověk: venkovský hospodář z Tersjanky, manžel Jevdokije Jeremenkové, otec rodiny a politruk Rudé armády, který v létě roku 1942 dobrovolně vedl své spolubojovníky do útoku a už se nikdy nevrátil.