Článek
Každý rok se v České republice rozjíždí stejná debata. Kdo dostane státní vyznamenání? Kdo bude stát na Pražském hradě? Které jméno zazní v televizním přenosu? A pokaždé se objevují známé kategorie – herci, zpěváci, sportovci, populární moderátoři, politici, veřejně známí aktivisté.
Letos mezi navrhovanými jmény najdeme například Marek Eben, Jiří Hromada, Jiří Markovič, Patrik Schick nebo ruského učitele a dokumentaristu Pavel Talankin.
Nechci nikomu z nich upírat zásluhy. Každý z nich má za sebou práci, která si zaslouží respekt. Přesto se nabízí otázka, která je rok od roku naléhavější:
Jak je možné, že země, která dokáže ocenit celebrity, sportovní hvězdy, televizní osobnosti i politiky, stále nedokáže vytvořit skutečný celonárodní kult jednoho z největších humanistů svých dějin – Antonína Kaliny?
Muž, který zachránil více než 900 židovských dětí
Antonín Kalina nebyl aristokrat. Nebyl generál. Nebyl slavný politik.
Byl to chudý obuvník z Třebíče.
Po okupaci byl nacisty zatčen a skončil v koncentračních táborech Dachau a následně Buchenwald. Právě tam se odehrál příběh, který by v jiné zemi znal každý školák. Kalina se stal vedoucím takzvaného dětského bloku číslo 66. Pod jeho ochranou byly stovky židovských chlapců z celé Evropy. Falešnými evidencemi, ukrýváním jejich identity, obstaráváním jídla a ochranou před transporty smrti zachránil více než 900 dětí, podle některých odhadů dokonce kolem tisícovky.
Když se na konci války SS snažily dohledat poslední židovské vězně, Kalina dokázal přesvědčit nacisty, že v jeho bloku žádní Židé nejsou. Chlapcům nechal odstranit žluté hvězdy a falšoval jejich dokumentaci. Riskoval okamžitou popravu. Každý den. Po mnoho měsíců.
Zachránění chlapci se po válce rozutekli do celého světa. Mezi nimi byli budoucí vědci, lékaři, podnikatelé, učitelé i otcové a dědové dalších generací.
Kolik životů vlastně Antonín Kalina zachránil?
Devět set?
Nebo desetitisíce potomků těch, kteří díky němu přežili?
Winton je legenda. Kalina poznámka pod čarou.
Není náhodou, že jméno Nicholas Winton zná téměř každý Čech.
A je to správně.
Winton zachránil 669 převážně židovských dětí a právem se stal symbolem lidskosti. Natáčely se o něm filmy, vznikaly knihy, dokumenty, televizní pořady. Jeho příběh obletěl svět.
Jenže Antonín Kalina zachránil ještě více dětí – přímo uvnitř jednoho z nejhorších nacistických táborů smrti. Neorganizoval transporty z bezpečného Londýna. Jednal pod dohledem SS, obklopen hladem, nemocemi a permanentní hrozbou popravy.
Přesto se jeho jméno v českém veřejném prostoru objevuje jen sporadicky.
Kolik filmů o Antonínu Kalinovi vzniklo?
Kolik povinných školních hodin je věnováno jeho odkazu?
Kolik náměstí nese jeho jméno?
Kolik lidí by dnes dokázalo bez nápovědy vysvětlit, kdo Antonín Kalina byl?
Jak by s ním naložili jinde?
Představme si na chvíli, že by se Antonín Kalina narodil v Izraeli.
Byl by národním symbolem.
Kdyby byl Američanem, vznikly by hollywoodské filmy.
Kdyby byl Britem, školáci by se o něm učili vedle Churchilla.
Kdyby byl Francouzem, nesly by jeho jméno školy a bulváry.
V České republice máme naopak zvláštní talent své skutečné velikány přehlížet.
Dokážeme vést nekonečné debaty o politicích. Dokážeme týdny řešit výroky celebrit. Dokážeme zbožšťovat sportovní úspěchy. Ale když přijde řeč na člověka, který v pekle Buchenwaldu zachránil stovky dětí před plynovými komorami, nastává ticho.
Nepohodlný hrdina
Možná je problém v tom, že Antonín Kalina nezapadá do jednoduchých šablon.
Sám o svých činech nemluvil. Byl členem komunistické strany. Právě kvůli této skutečnosti je zřejmě po roce 1989 přehlížen.
Výsledkem je paradox.
Člověk, kterého izraelský památník Yad Vashem ocenil titulem Spravedlivý mezi národy, se skutečného uznání dočkal až dvaadvacet let po své smrti.
Jakoby se česká společnost stále nemohla rozhodnout, co s ním vlastně udělá.
Opravdu víme, koho oslavujeme?
Znovu si připomeňme letošní návrhy na státní vyznamenání.
Marek Eben.
Jiří Hromada.
Jiří Markovič.
Patrik Schick.
Pavel Talankin.
Všechno legitimní návrhy.
Ale pokud se v každoročních debatách znovu a znovu objevují mediálně známé osobnosti a zároveň se jméno Antonína Kaliny vytrácí z veřejné diskuse, vypovídá to něco o našem systému hodnot.
Ne o nich.
O nás.
O tom, že jsme si zvykli měřit význam člověka podle televizní sledovanosti, mediální viditelnosti nebo popularity.
Antonín Kalina po sobě nezanechal televizní show.
Nevyhrál mistrovství Evropy.
Nevystupoval v zábavných pořadech.
Pouze zachránil více než 900 dětí před jistou smrtí.
Národ se pozná podle svých hrdinů
Každá země si vybírá, koho postaví na piedestal.
Někde jsou to vojevůdci.
Jinde politici.
Někde umělci.
Ale nejvyspělejší společnosti si váží lidí, kteří v rozhodující chvíli dokázali riskovat vlastní život pro druhé.
Antonín Kalina přesně takovým člověkem byl.
Možná bychom si proto při příští debatě o státních vyznamenáních měli položit jednoduchou otázku:
Jestliže muž, který v Buchenwaldu zachránil více než 900 židovských chlapců, stále nepatří mezi nejznámější české hrdiny, není problém v Antonínu Kalinovi.
Není problém ani v historii.
Problém je v tom, na koho jsme se rozhodli dívat – a na koho jsme se rozhodli zapomenout.
