Článek
Fialový trikot z léta 1985 se loni na podzim objevil na brněnské výstavě Fenomén Spartakiáda 1955–1990. Dana Hanáková, která na něj při výstavě vzpomínala, v takovém úboru před jednačtyřiceti lety cvičila na Strahově. Školní nácviky jí tehdy připadaly trochu směšné, na samotné vystoupení a pobyt v Praze ale vzpomíná ráda. Podobné zážitky si odvezly i další účastnice, přestože cesta na stadion pro ně začínala dlouhými měsíci příprav.
Rok, kdy se v tělocviku hlavně nacvičovalo
Pro dorostenky začala spartakiáda 1985 už v září 1984. Přípravy měly zavedený postup. Nejprve se cvičenci učili skladby určené jednotlivým věkovým skupinám, v únoru přicházela místní kola. Nejlepší celky postupovaly do okresních a krajských přehlídek, odkud vedla cesta na Strahov. Každá škola si přitom určovala, zda bude nacvičovat v hodinách tělesné výchovy, nebo až po vyučování.
Renatě Bukáčkové, jedné z tehdejších cvičenek, zabrala příprava téměř všechen školní tělocvik. „V tělocviku jsme ten rok nedělali nic jiného než nácviky. Bylo to povinné, ale zároveň to pro mě byla odměna – dostala jsem se do Prahy.“
Historik Petr Roubal z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, autor knihy Československé spartakiády, připomíná, že na rozdíl od sokolských sletů tvořili významnou část spartakiádních cvičenců žáci, učni, studenti a vojáci, pro které byla účast víceméně povinná. Odmítnout nácvik bez vážnějšího postihu bylo možné až od roku 1965. Ani o dvacet let později se však všude nedalo svobodně rozhodnout, zvlášť když škola potřebovala naplnit stanovený počet cvičenců. Slovenského karikaturistu Shootyho, tehdejšího studenta grafické průmyslovky, za odmítnutí nácviku ve volném čase podmínečně vyloučili ze školy. Hrozili mu také, že se nedostane na vysokou.
Museum komunismu
Jinou zkušenost měla Klára Farkašovská, která jako cvičitelka připravovala studentky zvolenského gymnázia na tři spartakiády. Na jejím gymnáziu děvčata cvičila ráda, melodie byly líbivé a nábor nebyl problém. Nácviku věnovala dvě hodiny týdně po vyučování, za neúčast podle ní nikomu nic nehrozilo. Ani ochota cvičit ovšem nezaručovala cestu do Prahy. Z celého gymnázia se šesti sty žáky se na Strahov dostalo jen 36 dívek a stejný počet chlapců.
Do okrskových a okresních kol se v roce 1985 zapojilo 2,19 milionu cvičenců, na Strahov z nich postoupil jen výběr. Řadu středoškolaček čekala vůbec první návštěva Prahy.
Spaní na lehátkách a večery pod dohledem
Praha se ve spartakiádních letech proměňovala v obrovskou noclehárnu. Vyučování v pražských školách končilo o čtrnáct dní dříve, aby se do uvolněných tříd a tělocvičen mohli nastěhovat cvičenci s doprovodem. Desetitisíce účastníků odjinud tam spaly na rozkládacích lehátkách, další našli ubytování na internátech. Vojáci základní služby bydleli odděleně, organizátoři jim postavili vlastní stanové město.
Do Prahy dívky přijížděly v doprovodu učitelek a cvičitelek. Se spolužačkami sdílely ubytování i večerní kulturní program, který pro ně organizátoři připravili. Během týdenního či desetidenního pobytu mohly navštívit také koncerty socialistických hvězd, největším lákadlem ale bylo nakupování. V Praze se dalo sehnat i zboží, které v obchodech doma běžně nebývalo.
Spartakiáda jako masová akce zajímala i Státní bezpečnost. Historik Peter Jašek z Ústavu paměti národa našel v jejích archivech zprávu ukládající tajné policii, aby od 30. března do 30. června 1985 zajistila nerušený nácvik i průběh místních a okresních spartakiád. K tomu měla získat potřebný počet důvěrníků, tedy informátorů. Ke zvolenské výpravě Kláry Farkašovské přidělili v Praze příslušníka Státní bezpečnosti, který gymnazistky všude doprovázel a svou přítomnost nijak neskrýval.
Podle historika Libora Svobody z Ústavu pro studium totalitních režimů měla tajná i uniformovaná policie při spartakiádách především udržovat pořádek. Režim se obával velkého shromáždění lidí, nad nímž by ztratil kontrolu. Policisté proto hlídali opilství, výtržnosti i případné vykřikování protistátních hesel. Krádežím ovšem při takovém množství návštěvníků zabránit nedokázali.
Na to, jak odlišný mohl být pobyt v Praze podle věku, vzpomínala pamětnice, která se zúčastnila spartakiád v letech 1975 a 1980. Její jméno rozhovor neuvádí. Poprvé přijela jako čtrnáctiletá s celou třídou. Spaly v tělocvičně základní školy na Malé Straně, nejspíš v Josefské ulici. „Byly to sice takové polní podmínky, ale nám to připadalo jako velké dobrodružství, protože jsme v takové partě nikdy v Praze nebyly.“ O pět let později už byla vysokoškolačkou a bydlela na kolejích v Suchdole. Na rozdíl od školaček se vysokoškoláci společného večerního programu účastnit nemuseli a mohli si volný čas zařídit po svém.
Obdiv z tribun a pokřik o dorostenkách
Jednotlivé skupiny vystupovaly s vlastními skladbami, největší divácký zájem však patřil vojákům základní služby, dorostenkám a ženám. Celou spartakiádu sledovalo v roce 1985 z tribun podle Českého rozhlasu 1,25 milionu diváků. Při jednom programu se na strahovský stadion vešlo 280 tisíc lidí, v nejpočetnějších skladbách se na ploše pohybovalo současně 13 824 cvičenců.
Spartakiáda, Praha, 1980
Podle Roubala začaly mezi účastníky postupně převažovat ženy. Skladby připomínaly oblíbenou jazzgymnastiku či pozdější aerobic, kterým se ženy s chutí věnovaly, a diváci jejich vystoupení oceňovali. Muže ochotné cvičit sestavy s kuželi naopak organizátoři sháněli stále obtížněji. Sportovním vzorem už byl spíš hokejista nebo fotbalista. Dostatek cvičenců zůstával u vojenské skladby, účast vojáků základní služby byla ovšem povinná.
Obdiv k dorostenkám se dostal i do pokřiku, který se se spartakiádami pojí dodnes: „Ať jsou tlustý nebo tenký, nejlepší jsou dorostenky!“
„Nás štvalo, že všichni obdivujou dorostenky a my jsme se tam dřeli úplně stejně,“ vzpomínala pamětnice, která v roce 1980 přijela jako vysokoškolačka a bydlela na kolejích v Suchdole.
Praha plná vojáků a studentek
Pro řadu mladých lidí byla cesta na spartakiádu první příležitostí strávit několik dní v Praze bez rodičů. Vedle nácviků zbýval čas na výlety, nákupy i seznamování. Historik sportu Ján Grexa, který sám v roce 1960 na spartakiádě cvičil, vzpomíná také na erotiku: „Byly tam různé akce, sportovní, turistické a samozřejmě i erotické, kdy počet dětí po spartakiádách údajně vždy vzrostl.“ Podle Libora Svobody se na pobyt těšili i vojáci. Týden v hlavním městě plném studentek a mladých žen představoval pro mnohé z nich zážitek roku.
Bývalý voják Zdeněk Brezar vzpomínal, že kvůli podezření na infekční onemocnění u jednoho z kamarádů skončila jejich skupina v karanténě na letišti ve Kbelích. Hlídali je tam ale tak málo, že utíkali do Prahy na pivo a za děvčaty.
Někteří muži hledali způsob, jak se dostat za cvičenkami přímo do ubytoven. Jeden z návštěvníků dokonce pronikl dovnitř tím, že se vydával za funkcionáře ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Kvůli podobným pokusům žádala tajná policie přísnější kontroly u vchodů. Cvičenky měly zároveň dostat upozornění, že mužské návštěvy na ubytovnách nejsou vhodné.
Státní bezpečnosti vadilo zejména seznamování cvičenek se zahraničními studenty. Ti na koleji Sázava pořádali taneční večírky, na které přicházely i dívky ubytované na kolejích Volha a Vltava. Jak dokládá hlášení z 24. června 1985, tajná policie nechala přijmout opatření, která měla cvičenkám v účasti na těchto večírcích zabránit.
Některé známosti přetrvaly i po návratu domů a ze setkání při nácvicích nebo během vystoupení v Praze vzešla i manželství. Zmiňovaný nárůst počtu narozených dětí však statistiky nepotvrzují.
Proč na spartakiádu 1985 ženy vzpomínají rády
Dostat se na Strahov představovalo pro mnohé cvičence skutečnou čest a samotného cvičení se účastnili rádi. Na pobyt v Praze si nestěžovala ani Dana Hanáková. „Ani fialový trikot mi nevadil, ani spaní ve velké tělocvičně na rozkládacích lehátkách. Byl to prostě zážitek a jsem za tu zkušenost ráda,“ říká.
Komunistické vedení chtělo prostřednictvím společného cvičení předvádět jednotu společnosti. Roubal jeho záměr popsal slovy: „Představa komunity, která kráčí určitým historickým směrem, který určí komunistická strana. Tento pohyb za nějakým daným cílem se dá právě vyjádřit tím masovým pohybem cvičenců.“ Ideologické pasáže obsahovaly i nácvikové manuály o 60 až 200 stranách, v nichž cvičitelé vedle textu nacházeli nákresy jednotlivých cviků. Podle Kláry Farkašovské ale cvičitelky politickou část při nácviku vynechávaly a nikdo to nekontroloval.
Hanákové zůstaly v paměti především dojmy z města a stadionu. „Bylo to pro nás něco výjimečného – velké město, stadion, wow. Celé to bylo krásné a líbilo se mi to,“ říká o Strahově.
Na konci června 1985 se na Strahově konala poslední celostátní spartakiáda. Tehdejším dorostenkám je dnes kolem šedesáti. Fialový trikot, ve kterém kdysi vystupovaly před zaplněnými tribunami, si loni mohly prohlédnout mezi exponáty brněnské výstavy.
