Kurtý osud japonských musume: Ve 14 je prodávali námořníkům, jako sexuální otrokyně vydržely roky

Polovina devatenáctého století znamenala pro Japonsko zásadní obrat. Po více než dvou stech letech izolace musela země otevřít své přístavy cizincům. Cizinci přinesli jiné zvyky, jiné pojetí obchodu i jiné nároky na místní společnost. Právě v tomto prostředí se zrodil fenomén musume.

Nagasaki se po roce 1859 radikálně změnilo. Do přístavu začaly připlouvat desítky cizích lodí měsíčně a s nimi proudily stovky námořníků. Ulice, které dříve působily poklidně, se zaplnily cizími jazyky, novými obchody a čajovnami. Objevily se celé čtvrti sloužící výhradně cizincům, bary s dováženým alkoholem, hostince s cizokrajným jídlem i obchody se zbožím, které místní dosud neznali.

Jokohama se proměnila ještě dramatičtěji, z malé rybářské osady vzniklo během několika let moderní město. Do nových čtvrtí se nastěhovali Britové, Američané i Číňané. Japonci, kteří přišli za prací, se střetávali s kulturou, kterou neznali. V těchto přístavních čtvrtích se musume staly běžnou součástí života.

„Přístavy byly prostory, kde se setkávala japonská společnost s novými formami moci a obchodu. Prostitutky byly v samém centru tohoto setkání,“ poznamenává historik Bill Mihalopoulos.

Námořník si najal musume na dobu, kdy loď kotvila v přístavu. Společně bydleli v hostinci, dívka vařila, prala a doprovázela muže na vycházkách. Nebyl to vztah založený na citech, ale nebyl ani čistě anonymní.

„Prostituce byla vnímána nejen jako ekonomická transakce, ale i jako forma sociálního kontaktu, který měl námořníkům poskytnout iluzi domova,“ vysvětluje britský historik medicíny Michael Harrison.

Život po boku námořníka se řídil zavedenými zvyklostmi. Když se loď vypravila do přístavu, majitelé hostinců a zprostředkovatelé okamžitě sháněli dívky, které mohly „uzavřít dočasné manželství“. Musume se tak stávaly nejen společnicemi, ale i hospodyněmi. Ráno vstávaly dříve než jejich společníci, aby připravily jídlo, postaraly se o prádlo a uklidily pokoj. Odpoledne pak muže doprovázely do čajoven nebo na procházky rušnými uličkami cizineckých čtvrtí. Námořníci, kteří byli měsíce odloučeni od rodin, hledali nejen tělesnou blízkost, ale i pocit, že se vracejí do prostředí připomínajícího domácnost.

Rozdíly mezi námořníky různých národností byly zřetelné. Britové bývali přísní, vyžadovali pořádek v pokoji a očekávali, že jim bude jídlo naservírováno přesně včas. Američané utráceli více peněz nejen za dívky samotné, ale i za společné návštěvy hospod a barů, kde se musume objevovaly po jejich boku. Rusové byli hluční, často pili víc než ostatní, někdy se chovali hrubě, ale zároveň dokázali zaplatit částky, které převyšovaly běžnou odměnu.

Po několika týdnech si mezi sebou vytvořili každodenní návyky. Dívka s ním sedávala u jídla, starala se o jeho uniformu a poslouchala jeho vyprávění o plavbách. Ne všemu rozuměla, ale z tónu hlasu a gest dokázala vycítit, co je důležité, a tím se snažila udržet pocit blízkosti.

Pro musume představovalo toto uspořádání jistou výhodu. Měly na určitou dobu jediného muže, což snižovalo riziko nakažení pohlavními nemocemi. Zároveň mohly očekávat vyšší odměnu než ženy v klasických nevěstincích, které musely denně uspokojit řadu zákazníků. Přesto byla situace křehká, s odplutím lodě skončilo i „manželství“ a musume zůstala opět sama, často bez prostředků a s pověstí ženy, která už neměla šanci na tradiční sňatek.

Hlavním důvodem, proč se dívky stávaly musume, byla bída. Prefektury jako Amakusa nebo Šimabara byly známé svou neúrodou a vysokými daněmi. Pro mnoho rodin představovalo rozhodnutí poslat dceru do přístavu zoufalý způsob, jak získat peníze na přežití. Dívky byly často velmi mladé, některým bylo teprve čtrnáct nebo patnáct let. Neměly věno, a proto měly malou šanci na dobré manželství.

S-san pocházela z rodiny, kde byl otec duševně nemocný a věnoval se pouze uctívání. Ve svých šestnácti letech, po smrti matky, nebyla schopna uživit sebe, otce a tři mladší sourozence z platu služky.

„Náš dům byl spíše otevřená bouda než dům, sotva nás chránil před živly,“ vzpomínala S-san. Přemožené každodenní nouzí S-san a její sestra přijaly nabídku cizího muže v černém kabátě, jehož vzhled i chování působily neobvykle a vyvolávaly dojem, že nabízí cestu k lepšímu živobytí.

Následující noc byly propašovány na různé lodě zakotvené v přístavu Kučinocu. Po týdnu, kdy se musela ukrývat v nákladovém prostoru, S-san připlula do Singapuru, kde byla okamžitě prodána japonskému nevěstinci na Malay Street.

Po dvou letech práce v nevěstinci ji z dluhu vykoupil mladý Angličan pracující pro kaučukovou plantážní společnost. Strávila následujících osm let jako jeho konkubína a domácí hospodyně. Její cesta ale nebyla výjimkou. Mnohé ženy z Amakusy a Šimabary putovaly podobnou trasou, ať už z vlastní vůle, nebo přinuceny okolnostmi.

Možnost dostat se do zahraničí byla úzce spojena s rozvojem uhelného průmyslu na Kjúšú. Lodě převážející uhlí do Hongkongu či Singapuru se staly jednou z nejčastějších cest, jak dívky odcházely. Některé se skrývaly v nákladových prostorech, jiné měly dohodu s posádkou, která je za úplatek nechala na palubě.

Z Kučinocu se dokonce tradovalo, že lidé zapalovali ohně v kopcích nad přístavem, aby odlákali pozornost hlídek a ženy se mohly nenápadně nalodit na uhelné lodě. V těchto drobných místních praktikách se odrážela bezmoc i zoufalství vesničanů, kteří věděli, že jediná šance na obživu může vést přes moře a cizí přístavy. Stejnou cestou se vydala i S-san, jejíž život se od té chvíle navždy odvíjel daleko od Šimabary.

Na přelomu století se začalo více ukazovat, jak rozsáhlá a propracovaná byla síť obchodníků s lidmi. Vyšetřování z roku 1900 ukázalo, že do Hongkongu přijíždělo sedm z deseti žen bez platných cestovních dokladů. Přesto většina z nich cestovala se souhlasem rodičů, protože rodiny doufaly v okamžitou finanční pomoc.

Cesta ale nebyla zdarma. Zprostředkovatelé zaplatili přístavní policii přibližně dvacet jenů za každou ženu, aby se vyhnuli kontrolám. Po připlutí byly dívky prodány majitelům nevěstinců za částky mezi dvěma sty a třemi sty jeny. Rodiče z toho obdrželi jen zlomek – obvykle třicet až padesát jenů – zatímco zprostředkovatel si ponechal až stovku jako provizi.

Pro samotné ženy se tato „cesta za prací“ změnila v dluh, který je připoutal k nevěstinci. Dokud nezaplatily všechny náklady, byly považovány za majetek svého nového pána.

Musume byly typické pro japonské přístavy, kde působily jako dočasné společnice zahraničních námořníků. Část z nich ale odešla i za hranice Japonska a právě tam dostaly označení karayuki-san. Tyto ženy pracovaly v zahraničních přístavech, nejčastěji v Šanghaji, Singapuru, Manile nebo Vladivostoku, a živily se v místních nevěstincích.

Na rozdíl od musume, jejichž život byl spojen s krátkodobým pobytem lodí v japonských městech, karayuki-san představovaly formu emigrace. Název doslova znamená „jít do Číny“ a označoval ženy z chudých oblastí Amakusy a Šimabary, které se vydávaly do jihovýchodní Asie, aby zajistily rodinám příjem. Podle průzkumu z roku 1910 jich v zahraničí pracovalo téměř dvacet tisíc.

„Nemyslela jsem na budoucnost. Jen jsem věděla, že moje rodina potřebuje peníze,“ řekla jedna z bývalých karayuki-san.

Na ostrovech Amakusa a na poloostrově Šimabara se dívky často posílaly do zahraničí s očekáváním, že část vydělaných peněz přinesou zpět jako příspěvek na věno. Sexuální práce se tak vnímala spíše jako dočasná povinnost před vstupem do manželství než jako hanba. Studie z roku 1920 uvádí, že z Amakusy odešlo hledat práci do zahraničí více než 5 400 lidí, z nichž většinu tvořily ženy zabývající se sexuální prací.

„Zlým zvykem této vesnice je, že nepovažují prostituci za hanebnou. I v okolních vesnicích je prostituce považována za povolání,“ napsal jeden z mladých učitelů.

Rozdílné pohledy na život se ukázaly při setkání bývalého samuraje Sasaki Šigetoši s japonskými prostitutkami na Thursday Island. Sasaki se snažil přesvědčit ženy, aby přestaly pracovat v prostituci, ale marně.

Ženy mu odpověděly: „Děkujeme za vaši laskavou starost. Vaše slova jsou vhodná pro nevinné dívky žijící doma, které neznají svět. Ale pro nevědomé ženy, jako jsme my, které překročily otevřená moře a přišly do cizí země tisíce mil daleko, jsou vaše kázání k ničemu… V Japonsku chudí lidé jako my se potí noc a den, pracují jako soumaři. Nyní, když žijeme v zahraničí a zabýváme se takovým povoláním, nebereme do ruky nic těžšího než nůž a vidličku. Navíc nosíme nádherné šaty a najíme se dobře.“

„Ženy byly často neviditelné v politických narativech, ale jejich těla byla klíčová pro fungování smluvních přístavů,“ konstatuje historik Mihalopoulos.

Dnes víme o těchto ženách jen díky několika archivním zmínkám a vzpomínkám těch, které se dožily stáří. Bez jejich osudů ale nelze porozumět tomu, jak Japonsko vstupovalo do moderního světa.