Článek
Lidé v Irsku jméno Magdaleniných prádelen donedávna raději ignorovali. Všichni o nich věděli a přesto o nich každý odmítal mluvit. Tyto instituce fungovaly přes dvě stě let v budovách skrytých za vysokými zdmi s horní hranou osazenou střepy skla. První z nich vznikla v roce 1765, poslední zavřela až v roce 1996. Dovnitř vstoupilo odhadem více než třicet tisíc žen a dívek, z nichž přes deset tisíc po roce 1922. Mnohé z nich se ven už nikdy nedostaly.
Vznik prádelen a vliv církve v Irsku
Název pochází od biblické postavy Marie Magdalény. Papež Řehoř I. ji v 6. století označil za prostitutku, což na staletí ovlivnilo způsob, jakým byla vnímána, a ona se tak stala symbolem padlé ženy. Podle tehdejších představ se mohla díky víře a pokání znovu očistit. Právě podle ní dostaly název instituce, jejichž deklarovaným cílem bylo napravovat ženy označené za morálně zkažené. První taková instituce vznikla v roce 1758 v londýnském Whitechapelu a o sedm let později ji následovalo Irsko. Zakladatelkou dublinského útočiště v roce 1765 byla filantropka Lady Arabella Denny. Tato žena přijímala výhradně protestantky na časově omezenou dobu. Původně měly tyto instituce pomáhat a jejich cílem byla ochrana i náprava nebo návrat žen do běžného života.
Jenže to byl jen začátek. Správu prádelen postupně přebíraly jeptišky a jejich charakter se měnil spolu s tím, jak katolická církev v Irsku posilovala svůj vliv. Po vyhlášení Irského svobodného státu v roce 1922 se země vědomě vydala cestou přísného katolického nacionalismu. Nová republika hledala svou identitu v opozici vůči britské koloniální minulosti a nacházela ji v hluboké zbožnosti i morální přísnosti. Ústava z roku 1937 zašla ještě dál, protože přiznala církvi zvláštní postavení a ženám jasně vymezila roli matky v domácnosti. Žádné jiné uplatnění pro ženy tehdejší společnost nepovažovala za důležité.
Prádelna v Anglii, počátek 20. století
Čtyři řeholní řády provozovaly prádelny v deseti lokalitách po celém Irsku. Konkrétně se jednalo o Sestry milosrdenství, Sestry Naší Paní Charity, Sestry charity a Sestry Dobrého Pastýře. Působily například ve Waterfordu, Corku, New Rossu, Galway, Limericku a Dublinu. Navenek šlo o charitativní organizace, ale uvnitř fungovaly jako komerční podniky se solidním ziskem. Ženy v nich pracovaly bez nároku na mzdu. Jejich zákazníky nebyli jen soukromníci a místní firmy. Ministerstvo obrany tam posílalo armádní prádlo a čistily se zde oděvy pro nemocnice i školy nebo věznice. Ze státních institucí sem patřil irský parlament, státní advokátní kanceláře i sídlo irského prezidenta Áras an Uachtaráin. Ze soukromého sektoru patřily mezi zákazníky Bank of Ireland nebo pivovar Guinness.
Důvody internace žen a nucené práce v Irsku
Žena v prádelně zpravidla žádný trestný čin nespáchala. Skončila tam jen proto, že se odchýlila od tehdejších norem nebo ji tam jednoduše někdo poslal. Mohla to být rodina, která se bála skandálu, nebo farář, který v dívčí kráse viděl přílišné pokušení. Mezi další patřili sociální pracovníci i soudci nebo nemocnice a psychiatrické ústavy. Do institucí se dostávaly oběti znásilnění i dívky narozené mimo manželství nebo ženy, jejichž jedinou vinou byla jejich atraktivita i přílišná hlasitost a živá povaha.
Nemanželské matky patřily mezi nejčastější obyvatelky prádelen. Přicházely o děti ihned po porodu. Novorozenci šli automaticky k adopci. Církev vyčkávala, až budou novorozeňata dostatečně zdravá k převozu, a teprve pak je posílala pryč, často i za oceán. Matky je většinou nesměly ani spatřit.
Přitom rozsah událostí za zdmi prádelen byl ohromující. Podle některých aktivistů zabývajících se případem Magdaleniných prádelen věznilo Irsko v padesátých letech vyšší procento své populace než Stalinova sovětská vláda. A přesto se o tom veřejně nediskutovalo. Prádelny fungovaly s vědomím celé společnosti i rodin nebo kněží a sousedů i státních úředníků.
Život v prádelnách a tresty za zdmi klášterů
První den byl ve všech prádelnách stejný. Příchozí ženě ostříhali vlasy, vzali jí osobní věci a přidělili jí nové jméno. Zpravidla bylo náboženské. Od té chvíle přestala být tím, kým byla. Čekala ji jen práce od rána do večera bez odměny a bez výhledu na propuštění.
Dny plynuly v otupující monotónnosti, která nebyla náhodná. Bernadette, která strávila část mládí v prádelenách v Severním Irsku i v Irské republice, věděla přesně, k čemu ta jednotvárnost sloužila. „Celé to bylo otupěle jednotvárné, a byl to záměr. Kdybych totiž měla o čem přemýšlet, mohla bych začít myslet… Tím, že v tom nebyl kousek života, mě to nakonec připravilo o rozum.“
Práce začínala brzy ráno a trvala dlouhé hodiny. Zahrnovala praní, žehlení, škrobení a drhnutí podlah. Ženy pracovaly pod neustálým dohledem. „Vedro bylo neuvěřitelné. Nesměla jste opustit své místo dokud nezazvonil zvon.“ Při sebemenším odporu následovaly tresty. Šestkrát týdně dostávaly dívky rány páskem přes záda a zkřehlé ruce. Maureen Sullivanové bylo jedenáct, když ji jeptišky poprvé zbily. „Na zádech mám pořád stopy po bití. Pomocnice ji držely vleže, zatímco ji bila velkým páskem.“ Fyzické násilí ale nebylo jediným nástrojem. Hladovějícím dívkám nechávaly záměrně přicházet vůni hovězí pečeně a kuřete z místnosti, kde samy jedly.
Magdaleniny prádelny v Irsku počátkem 20. století
Kathleen Kingová byla jednou z tisíců dívek, které do prádelen putovaly přímo z dětských domovů. Jeptišky přidělily dvanáctileté Kathleen jména jako Ďáblovo dítě nebo Satan, protože byla živá a vzdorovitá. Do prádelny Donnybrook v Dublinu se dostala v polovině padesátých let poté, co se v průmyslové škole vzepřela řeholnici. Strávila tam sedm let a nikdy se jí nedostalo vzdělání. Pletla silné armádní ponožky, které se musely skládat přesně stanoveným způsobem. Pravidelně ji bili svazkem klíčů přes hlavu. V prádelně podle jejích slov „nikoho nevzdělávali. Jediné na čem jim záleželo bylo udržovat peníze v toku a děti v práci.“
Stejné zacházení zažila Marina Gamboldová. První den v prádelně si pamatuje přesně. „Vyšla sestra a řekla mi, že se od této chvíle jmenuji Fidelma.“ Jednou rozbila hrníček a jako trest jí jeptišky uvázaly na tři dny kolem krku řetěz a musela jíst z podlahy. Podobný strach prožívala i Martha, která vstoupila do prádelny ve Waterfordu v roce 1967 jako jedenáctiletá dívka a záhy pochopila svůj osud. „Bylo mi asi dvanáct a říkala jsem si, Ježíši, jsem tady a už se odsud nedostanu, a začala jsem mít hrozný strach, že tady i umřu.“ Stejnou beznadějnou jistotu nesla i Bernadette. „Naše uvěznění nemělo konce. Nikdo neměl stanovenou dobu propuštění.“
Ženy, které se pokusily uprchnout, policie často chytila a vrátila zpět. Ty, které v institucích strávily příliš mnoho let, už nebyly schopné vést normální život venku. Stávaly se závislými na klášterním režimu natolik, že i kdyby se brány otevřely, neměly by kam jít.
Nález hrobů v High Parku a konec mlčení
Desetiletí plynula a prádelny fungovaly dál. Rozsah toho, co se v nich odehrálo, vyšlo najevo až v roce 1993 při prodeji klášterních pozemků.
Jedním z dublinských klášterů Sester Naší Paní Charity byl komplex v čtvrti High Park v Drumcondře. Tehdy se tento řád ocitl ve finanční tísni po neúspěšných spekulacích na burze a rozhodl se prodat část tamních pozemků. Součástí prodeje byl i přilehlý hřbitov. Ministerstvo životního prostředí povolilo exhumaci 133 konkrétních žen, jejichž ostatky musely být před prodejem pozemku přemístěny. Pohřební služba následně začala s prací.
Brzy se však ukázalo, že těl je víc. Konkrétně se jednalo o dalších 22 nalezených ostatků. Celkem v klášterní půdě leželo 155 žen pohřbených za posledních sto let. Úmrtní listy existovaly pouze pro 75 z původních 133 případů, přestože irský zákon výslovně stanovuje, že nezaregistrování smrti na soukromém pozemku je trestným činem. Zbylé ženy byly identifikovány nanejvýš náboženskými jmény jako Magdaléna z Lurd nebo Magdaléna svaté Terezie, některé však neměly ani jméno. Některá těla byla vyjmuta ze země se sádrovými obvazy které stále pevně přiléhaly ke zlomeným kotníkům, loktům i zápěstím.
Sestry nechaly všechny ostatky zpopelnit a o náklady na pohřeb se rozdělily s developerem. Dne 11. září 1993 byly zpopelněné ostatky 154 žen pohřbeny v hromadném hrobě na dublinském hřbitově Glasnevin. Ostatky jediné ženy si vyžádala rodina a pohřbila je na soukromém místě.
Spisovatelka Anne Enright o pohřbu v Glasnevin napsala: „Živým lidem nemusíte věřit a můžete je odmítnout. Mrtví ale nelžou. Ve smrti se měníme ze svědků v důkazy.“
Spoluvina irského státu a oficiální omluva přeživším
Tlak na irskou vládu narůstal z mezinárodního prostředí i od samotných přeživších. Výbor OSN proti mučení vyzval již v roce 2011 Irsko k vyšetřování podmínek v prádelnách a ve své zprávě uvedl, že „dívky byly zbaveny identity i vzdělání a potravy a byly bez veškerého kontaktu s vnějším světem.“ V témže roce zahájila irská vláda vlastní šetření. Vedl ho senátor Martin McAleese a výsledná zpráva z února 2013 oficiálně potvrdila spoluvinu státu na celém systému.
Soudy posílaly ženy do prádelen místo do věznic a policie vracela uprchlice zpět. Vládní úřady navíc vědomě využívaly jejich neplacené práce. Přeživší jako Kathleen Kingová marně doufaly, že jejich svědectví před komisí bude vzato vážně, jenže písemné záznamy sester měly v odškodňovacím programu vyšší váhu než slova ženy, která v prádelně sedm let žila.
V únoru 2013 krátce po zveřejnění zprávy poskytly dvě anonymní řeholnice rozhovor pro irský státní rozhlas RTÉ. Tehdejší mediální zpravodajství o zneužívání v prádelnách označily za „jednostranné a protikatolicky zaměřené fórum.“
Tehdejší irský premiér Enda Kenny se omluvil jménem státu přímo v parlamentu. „Jako společnost jsme vůči vám po mnoho let selhávali. Zapomněli jsme na vás. Pokud jsme o vás vůbec věděli, vnímali jsme vás jen skrze lživé a urážlivé předsudky. Je to národní hanba. Znovu opakuji že je mi to hluboce líto a přijměte prosím moji úplnou a upřímnou omluvu.“ Do roku 2022 vyplatila irská vláda 814 přeživším kompenzace v celkové výši 32,8 milionu eur. Řeholní řády odmítly na odškodnění přispět a svůj postoj nezměnily dodnes i přes opakované výzvy přeživších a irského ministra spravedlnosti.
Budovy prádelen a památka na oběti
Poslední Magdalenina prádelna v Irsku ukončila svůj provoz v dublinské ulici Sean McDermott Street. Budova tam stojí dodnes a přestože irská vláda v roce 2022 oznámila její přeměnu na Národní centrum pro výzkum a připomínku, zatím k tomu nedošlo. Osud všech žen z High Parku dnes na hřbitově v Glasnevinu připomíná společný pomník, který je připomínkou i pro ty, jejichž jména se nikdy nepodařilo zjistit.
Mary Merrittová, jedna z přeživších z High Parku, má na těle jizvy a v noci se stále budí s pláčem. Na omluvu od církve čeká dodnes. Přeživší ženy, kterých neustále ubývá, o svých zkušenostech nemluví kvůli lítosti okolí. Chtějí, aby svět věděl, co se za zdmi těchto institucí skutečně odehrávalo, a to vše se souhlasem státu a před očima celé tehdejší společnosti.
