Článek
Ginette Kolinka přišla do třídy střední školy nedaleko Paříže 21. března 2026. Pro studenty to nebyla obyčejná hodina. Naproti nim seděla žena ve věku sto jedna let a vyprávěla jim o dubnu roku 1944, kdy jako devatenáctiletá nastoupila do přeplněného vagonu mířícího do Osvětimi. Hned po příjezdu na rampu ji nacisté oddělili od otce a dvanáctiletého bratra, kteří šli rovnou do plynové komory. Při registraci dostala místo jména vytetované číslo 78599. V krutých podmínkách lágru pak musela vypnout veškeré emoce a soustředit se výhradně na přítomný okamžik. „Nacistická nenávist k Židům byla taková, že pátrali po každém detailu, který by nás mohl ponížit,“ řekla a odhalila levé předloktí s číslem dodnes viditelným na kůži.
Ginette Kolinka
Právě tato extrémní životní zkušenost, kdy lidé prošli lety hladu, násilí a každodenní blízkosti smrti, dnes zaměstnává medicínu. Ginette Kolinka ztělesňuje fenomén, který vědci pozorují desítky let. Statistika ukazuje, že lidé, kteří toto peklo přežili, se dožívají výrazně vyššího věku, než by kdokoli vzhledem k jejich zdravotní anamnéze a celoživotním traumatům předpokládal.
Přeživší holocaustu žijí překvapivě déle než jejich vrstevníci
V roce 2019 publikoval izraelský výzkumný tým z Kahn-Maccabi institutu v Tel Avivu studii v odborném časopise JAMA Network Open. Vědci tehdy porovnali zdravotní záznamy téměř 40 tisíc přeživších holocaustu, kteří se narodili v Evropě mezi lety 1911 a 1945, se srovnatelnou skupinou rodilých Izraelců stejného věku.
Z výsledků vyplynulo, že lidé s touto minulostí trpěli výrazně více chronickými nemocemi. Například vysoký krevní tlak lékaři diagnostikovali u 83 procent z nich, zatímco v kontrolní skupině to bylo necelých 67 procent. U přeživších se rovněž častěji objevovalo onemocnění ledvin, rakovina, obezita nebo ischemická choroba srdeční. Přesto tito lidé umírali méně. Ke konci sledovaného období zemřelo 25 procent přeživších oproti 41 procentům u srovnávané populace. Ti z přeživších, kteří již zemřeli, se navíc dožili průměrně 84,8 let, zatímco druhá skupina 77,7 let. To představuje rozdíl sedmi let.
Vedoucí výzkumu doktor Gideon Koren pojmenoval tento nesoulad jako záhadu. „Jak je možné být více nemocný, a přitom žít déle?“ Lidé, kteří překonali roky systematického hladovění a násilí, podle něj možná nesli specifické genetické a psychologické dispozice, které je od ostatních odlišovaly od samého počátku. „Pokud jste to přežili, znamená to, že jste fyzicky i psychicky silnější.“
Trauma přeživších nekončí ani ve stáří
Tato mimořádná vnitřní síla však neznamená, že by prožité hrůzy zmizely bez následků. Posttraumatická stresová porucha lidi z koncentračních táborů neopouští ani ve stáří, kdy se její příznaky často vracejí s novou silou. Stačí pak zhoršení zdravotního stavu, samota nebo jen konkrétní kalendářní datum, a člověka zaplaví obrazy, které se celý život snažil zapomenout. Dlouhodobé výzkumy z terénu ale potvrzují, že naprostá většina z nich dokáže s touto trvalou psychickou zátěží normálně fungovat a dál zvládat běžné dny. Příběh Ginette Kolinky to dokládá z jiného úhlu. O svém pobytu v táboře celých 50 let nikomu nevyprávěla. Zlom nastal v devadesátých letech, kdy ji kontaktovala Nadace Shoah. Tuto organizaci založil režisér Steven Spielberg po natočení filmu Schindlerův seznam v roce 1993 s cílem zaznamenat co nejvíce vzpomínek těch, kteří holocaust přežili. Tehdy to odmítla. „Mluvit se mnou je ztráta času,“ vzkázala jim. Když ale nakonec svolila, vzpomínky se bez zastavení valily celé tři hodiny. „Poprvé jsem se cítila nucena na to znovu myslet.“ Dnes je jí 101 let a stále přednáší studentům o tom, co prožila.
Michaela Vidláková přednáší v 89 letech
V Česku nese stejné poselství Michaela Vidláková, která pravidelně přednáší žákům na školách. U příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu ji v lednu 2026 přivítal náměstek ministra zahraničí Jiří Brodský v Černínském paláci. O pár týdnů později už tato devětaosmdesátiletá žena přednášela studentům na gymnáziu v Třebíči.
Michaela Vidláková se narodila v Praze v prosinci roku 1936. Bylo jí pouhých pět let, když s rodiči nastoupila do transportu do Terezína, a své šesté narozeniny tak slavila krátce po příjezdu do ghetta. Rodinu tehdy zachránil dřevěný pejsek jménem Pluto, kterého Michaele vyrobil tatínek k pátým narozeninám. Když ho otec tehdy předvedl jako ukázku svého řemeslného umu, přidělili ho do tesařské dílny. Tesaři měli tu výhodu, že nebývali zařazováni do transportů dále na východ. Na podzim roku 1944 však otce do takového vlaku směřujícího do Osvětimi přece jen zapsali. Noc před odjezdem ale silný vítr poničil střechu jedné z budov a otec se dobrovolně přihlásil, že ji opraví. Než práci dokončil, vlak odjel bez něj a rodina tak zůstala pohromadě. „Zachránil nás Pluto a vítr,“ vzpomínala na nečekaný zvrat osudu.
V červenci 1945 se rodina vrátila do Prahy. Jako jediní přežili z celé příbuzenské linie. Za svou práci obdržela vyznamenání od německého prezidenta a dodnes mluví jménem všech, kteří se domů vrátili. „Všichni, kteří přežili, cítí povinnost mluvit za ty, kteří nepřežili.“
Přeživší holocaustu svědčí až do vysokého věku
Právě tato touha nenechat minulost upadnout v zapomnění spojuje Michaelu Vidlákovou s další ženou, jejíž osud se protnul se stejnými místy. Hana Sternlichtová přišla na svět v únoru roku 1930 v Praze, dětství ale prožila v Holicích, kde její rodiče vedli malé papírnictví. Klidné roky skončily, když jí bylo 12 let. Tehdy musela s celou rodinou nastoupit do transportu směr Terezín. Odtud ji nacisté deportovali do Osvětimi, kde přišla o oba rodiče, a následně prošla pracovním táborem Freiberg až do Mauthausenu. Když tábor pátého května roku 1945 osvobodili američtí vojáci, patnáctiletá Hana vážila pouhých 29 kilogramů.
„Vylezla jsem z vlaku a nic se neděje. Holice byly, jako by nebyla válka. A já jsem si myslela, nikdo mě tu nepoznává, já nepoznávám nikoho.“ V Československu nakonec zůstala jen čtyři roky. Poté se zasnoubila s dalším přeživším Hanušem Sternlichtem a společně emigrovali do nově vzniklého státu Izrael. Dnes je jí 96 let. „Ten holocaust, co byl, co já jsem prožila, se může vrátit. A ne zrovna v Německu. To může být kdekoliv.“
Čím déle žijí, tím jsou odolnější
Jeruzalémská longitudinální studie zveřejněná v roce 2023 v odborném časopise Journal of the American Geriatrics Society nabídla pro tuto záhadu klíčové vysvětlení. Výzkumný tým sledoval přeživší z koncentračních táborů i lidi, kteří prošli nacistickou okupací bez uvěznění, a to postupně ve věku 85, 90 a 95 let. Výsledky pak vědci porovnávali s kontrolní skupinou.
Ukázalo se, že 70 let po skončení války se u přeživších starších 85 let negativní vliv prožitého traumatu na fyzické zdraví ani na samotnou délku života statisticky už vůbec neprojevoval. Psychologická bolest a těžké vzpomínky sice v lidech zůstaly, ale fyzicky tito lidé fungovali srovnatelně se svými vrstevníky.
Všechny tyto ženy spojuje zkušenost, o které psychologové mluví jako o posttraumatickém růstu. Neznamená to, že by bolest nebo vzpomínky časem zmizely. Řada lidí, kteří prošli válkou, ztrátou rodiny nebo koncentračními tábory, ale po letech popisuje, že začali vnímat život jinak než dřív. Mnohem silněji si uvědomují cenu obyčejných věcí, mezilidských vztahů i samotného přežití. Výzkumníci odhadují, že alespoň část podobné zkušenosti popsalo až 89 procent lidí, kteří prožili těžké trauma.
Na začátku letošního roku žilo na světě přibližně 196 600 pamětníků holocaustu, z toho zhruba třetina starších 90 let. Před očima nám tak odchází poslední generace přímých svědků, z nichž část dokázala z nesnesitelných prožitků vystavět život s hlubokým smyslem a rozhodla se o své minulosti mluvit.
Zdroje:
