Článek
Slunce svítilo skrz okna malého obchodu v Novém Městě na Moravě, kde Karel Brady-Metzl obsluhoval zákazníky ve svém koloniálu. Za pultem pobíhala jeho dcerka Hana, tmavovlasá holčička s živýma očima, zatímco její starší bratr Jiří pomáhal u benzinové pumpy vedle obchodu. Bylo jaro 1938 a rodina Bradyových žila poklidným životem, jako mnoho jiných židovských rodin v předválečném Československu.
Nikdo netušil, že za pouhých sedm let bude po Haně Brady zbývat jen malý kufřík a pět dětských kreseb.
Konec dětství židovské holčičky
Oba sourozenci vyrůstali v milující rodině. Karel Brady byl aktivním členem místní komunity - hrál v ochotnickém divadle, byl členem Sokola a hasičského sboru. Dokonce vlastnil hlásnou troubu, kterou ohlašoval lyžařské závody. Jeho žena Markéta se starala o domácnost a pomáhala v obchodě.
Vše se změnilo s německou okupací zbytku Československa v březnu 1939. „Nijak jsme se neodlišovali od ostatních dětí, ale v roce 1938 se všechno začalo měnit jen kvůli tomu, že jsme Židé. Najednou přibývalo zákazů a příkazů. Nemohli jsme chodit do školy, přišli jsme o kamarády,“ vzpomínal později Jiří Brady.
Koncem roku 1940 přišla první rána. Hanina matka byla zatčena gestapem a po krátkém věznění v Jihlavě deportována do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku. O necelý rok později, v září 1941, si gestapo přišlo i pro otce. Děti zůstaly samy.
Ujal se jich strýc Ludvík, který díky svému árijskému původu nebyl terčem nacistických deportací. Přesto značně riskoval tím, že pomáhal židovským dětem. Sourozenci bydleli také u rodiny Hájkových, s nimiž byli příbuzní. Ale ani toto útočiště nemělo trvat dlouho.
Domů se už nevrátila
1. května 1942, dva dny před jedenáctými narozeninami Hany, přišla osudná obsílka. Sourozenci se museli dostavit do deportačního centra v Třebíči. Po čtyřech dnech čekání byli transportováni do terezínského ghetta.
V Terezíně byli sourozenci rozděleni. Hana byla umístěna do „dětského domova L410“ v Hlavní pevnosti. Učila se šít a občas pomáhala s lehkými pracemi. Když byly v ghettu povoleny vycházky, mohla se vídat s bratrem, ke kterému se ještě více přimkla jako k jedinému zbývajícímu členu rodiny. Z tohoto období se dochovalo pět jejích kreseb.
Jiří bydlel v místnosti číslo 1 v bývalé škole s dalšími 41 chlapci. „Můj kamarád Petr Ginz se rozhodl, že budeme vydávat časopis Vedem. Taky jsem tam přispíval, ale brzy se naskytla šance, že jsem šel na práci, tak už jsem neměl tolik času,“ vybavoval si Brady na toto období. V Terezíně se také vyučil instalatérem, což mu později v životě pomohlo.
Osudový den přišel 23. října 1944. Hana byla zařazena do transportu do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. Při selekci na rampě ji jeden z důstojníků, podle Jiřího Bradyho možná samotný doktor Mengele, poslal na stranu, která končila v plynových komorách.
Třináctiletá holčička byla zavražděna v den svého příjezdu, což později potvrdily i některé z Haniných spoluvězeňkyň, které Osvětim přežily. Jiří, který byl do Osvětimi deportován o několik týdnů dříve, o osudu své sestry nevěděl. Sám byl zařazen do pracovního komanda. V lednu 1945 se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti a dočkal se osvobození.
Hanin kufřík propojuje kontinenty
Po válce se Jiří Brady vrátil do Nového Města na Moravě. Od strýce se dozvěděl, že jeho rodiče zahynuli, a brzy zjistil, že ani jeho sestra nepřežila. V roce 1948 emigroval do Kanady, kde začínal jako instalatér. Postupně vybudoval úspěšnou firmu a založil rodinu. S první manželkou měl tři syny - Douglase, Paula a Davida, s druhou ženou pak dceru, kterou pojmenoval Lara Hana.
O své sestře však nikdy nepřestal přemýšlet. „To, co se stalo za války s mými rodiči, jsem tak nějak přijal, oni by přece chtěli, abych měl šťastný život. Se smrtí sestry jsem se ale nikdy nesmířil, a čím jsem byl starší, tím to bylo horší. Nemohl jsem spát,“ přiznal později.
V roce 1999 se v japonském Tokiu začalo více mluvit o holocaustu. Byla tam zorganizována beseda, která iniciovala vznik hnutí převážně dětí s názvem Mladá křídla. Jeho cílem bylo nezapomenout na hrůzy druhé světové války.
O rok později obdrželo Tokijské centrum pro studium holocaustu z muzea v Osvětimi malý hnědý kufřík s nápisem „Hana Brady, 16. května 1931, Waisenkind“. Ředitelka centra, Fumiko Išioka, se rozhodla vypátrat příběh jeho majitelky.
„Bylo to neuvěřitelné. A pak se stalo několik takových za vlasy přitažených náhod… A pak se zjevila Fumiko s Haniným kufrem. Z Japonska! Tam přece neznali válku, pro ně válka byla Hirošima. Ale snad právě proto se tam objevila žena, která chtěla učit děti toleranci. Bylo to překvapení, které jsem absolutně nečekal,“ vzpomínal Jiří Brady na moment, kdy ho Fumiko kontaktovala.
Příběh Hanina kufříku později sepsala kanadská novinářka Karen Levine. Její kniha „Hanin kufřík - Příběh dívky, která se nevrátila“ byla přeložena do více než 35 jazyků a stala se mezinárodním bestsellerem. Získala mimo jiné cenu Sydney Taylor Book Award a cenu Kanadské knihovnické asociace za knihu roku pro děti. Za rozhlasovou verzi tohoto příběhu obdržela Karen Levine zlatou medaili na Mezinárodním rozhlasovém festivalu v New Yorku.
Valise_d'Hanna_Brady_(Hana_Bradyovà_1931-1944)
Minulost, která žije dál
Jiří Brady zemřel 11. ledna 2019 ve věku 90 let v Torontu. Jeho potomci však pokračují v udržování památky rodiny Bradyových.
V lednu 2020 byla v Novém Městě na Moravě pojmenována ulice po rodině Bradyových. Na fasádě domu číslo 13 v centru města je plastika zobrazující Haničku s kufříkem. Horácké muzeum získalo do svých sbírek Hanin šáteček, který věnoval výtvarník Jiří Štourač, jehož matka se přátelila s rodinou Bradyových.
„Je velice důležité, abychom si pamatovali naši minulost a vše, co nás s ní spojuje. Jenom tak se budeme moci vyvarovat opakování hrůzných událostí,“ zdůraznila Lara Hana Bradyová, která se stará o odkaz perzekvované rodiny.
Příběh Hanina kufříku, který spojil Českou republiku, Japonsko, Izrael a Kanadu, zůstává mocným mementem následků nenávisti a rasismu.
V Novém Městě na Moravě nezapomínají a příběh žije dál. Žáci Základní umělecké školy Jana Štursy opakovaně předvádějí divadelně-taneční vystoupení s názvem „Hanin kufřík“, inspirované stejnojmennou knihou.
