Požehnal jim a pak je znásilnil: Kněz Marcial Maciel pod ochranou Vatikánu zneužíval děti i své syny

Marcial Maciel Degollado se narodil v roce 1920 v mexickém státě Michoacán, regionu s hlubokými katolickými kořeny. Mexiko tehdy stále neslo jizvy krvavých střetů mezi vládou a církví, známých jako války Cristeros (1926–1929). Kněží byli pronásledováni, kostely zavírány, náboženský život se přesouval do ilegality. Děti v katolických rodinách vyrůstaly s vědomím, že jejich víra je ohrožena. Tato zkušenost posilovala v mladém Macielovi dojem, že věřící musí stát pevně proti nepřátelům církve.

Jeho rodina byla silně nábožensky založená. Někteří příbuzní byli sami kněžími nebo působili v církevních strukturách, což mu umožnilo od mládí vnímat autoritu duchovního stavu. Podle vzpomínek příbuzných působil jako neobyčejně přesvědčivý mladík – výřečný, schopný udržet pozornost a působit dojmem budoucího vůdce.

Ve dvaceti letech, v roce 1941, založil vlastní kongregaci Legionáři Krista. V době, kdy katolická církev čelila tlakům moderní společnosti, dokázal mladý Mexičan nabídnout jasnou vizi – přísnou disciplínu, absolutní poslušnost papeži a oddanost misijnímu poslání. Jeho charismatická osobnost a tvrdý režim oslovily část mladých mužů, kteří hledali jistotu v přísném duchovním společenství.

Od počátku Maciel nastavil pevnou hierarchii. Členové museli přijímat jeho rozhodnutí bez námitek a vnímat ho jako zprostředkovatele Boží vůle. Pro mladé seminaristy to znamenalo, že jejich život byl zcela podřízen řádu.

Legionáři Krista se rychle rozšířili. Zakládali školy, univerzity a centra pro mladé. V Mexiku i dalších zemích působili jako přitažlivá alternativa k tradičním jezuitským institucím. Maciel se prezentoval jako muž, který dokáže vést mládež k čistotě a oddanosti víře. Na veřejnosti působil jako asketický kněz, uvnitř řádu se však kolem něj vytvářel obraz téměř neomylného vůdce.

Seminaristé vzpomínali, že Maciel uměl vyvolat pocit, že byli vybráni k mimořádnému poslání. Legionáři se považovali za duchovní elitu, která má bojovat proti „moderním odchylkám“. Takto se začala budovat atmosféra, kde kritika nebo pochybnosti nebyly možné.

Jedním z nejvýraznějších prvků, které Maciel do řádu zavedl, byl zvláštní slib mlčení. Ten zakazoval jakoukoli kritiku zakladatele nebo vedení řádu. Členové byli vedeni k tomu, že mlčení je součástí věrnosti papeži i církvi. Tento závazek se stal mocným nástrojem, který prakticky znemožnil, aby někdo zevnitř promluvil o tom, co se dělo.

Slib mlčení doprovázela kultura strachu. Každý, kdo by zpochybnil Maciela, riskoval vyloučení a ostrakizaci. Legionáři se učili vnímat zakladatele jako neomylného. Vytvářel se tak systém, kde se kritické hlasy nedostaly ven.

První obvinění se objevila už v padesátých letech. Několik seminaristů naznačilo, že Maciel se k nim choval nevhodně. Jejich svědectví se však nikdy nevyšetřovalo a rychle zmizelo v archívech.

V devadesátých letech se situace změnila. V roce 1997 zveřejnil list Hartford Courant rozsáhlou investigaci založenou na výpovědích devíti bývalých legionářů. Popsali, že je Maciel během jejich dospívání opakovaně zneužíval. Někteří mluvili o útocích, které se odehrávaly celé roky, a o psychickém nátlaku, který jim znemožňoval se bránit.

Maciel obvinění odmítl. Tvrdil, že jde o spiknutí motivované závistí. Oběti označil za lháře. Vatikán mlčel a oficiálně se nevyjádřil. Konzervativní média oběti očerňovala a prezentovala Maciela jako oběť. Novináři Jason Berry a Gerald Renner, kteří se případem zabývali, čelili kritice. Přesto jejich práce prolomila mlčení a stala se důležitým zdrojem pro pozdější vyšetřování.

Významný zlom nastal v roce 2013, kdy soud v Rhode Islandu zveřejnil dokumenty o případu Gabrielle Mee. Tato bohatá vdova mezi lety 1989 a 2008 darovala Legionářům asi 30 milionů dolarů. Po její smrti rodina zažalovala řád i Bank of America s tvrzením, že byla uváděna v omyl.

Mee byla přesvědčena, že podporuje „živého světce“. Sama vstoupila do hnutí Regnum Christi a zůstala oddanou stoupenkyní až do smrti. Vedení řádu přitom vědělo, že Maciel má milenky i děti, ale nikdy o tom dárkyni neinformovalo.

Kardinál Franc Rodé později připustil, že kolem roku 2004 viděl video, kde byl Maciel se ženou a dítětem. „Předal jsem ji právníkovi Kongregace pro nauku víry, který pracoval pod vedením kardinála Ratzingera,“ uvedl. Vatikán však nereagoval okamžitě.

Soudní dokumenty rovněž odhalily, že Maciel měl měsíčně k dispozici až 20 000 dolarů v hotovosti. Tyto prostředky pocházely právě z darů mecenášů, mezi nimiž hrála klíčovou roli Gabrielle Mee. Zatímco běžní členové řádu žili velmi skromně, zakladatel si dopřával luxusní hotely, drahé cesty a pohodlný život.

V prosinci 2019 zveřejnili Legionáři Krista interní zprávu, která shrnovala případy zneužívání od roku 1941 do roku 2019. Dokument přinesl oficiální přiznání toho, co oběti tvrdily už dávno. Podle zprávy bylo v řádu zneužito nejméně 175 nezletilých. Pachatelé byli 33 kněží a 71 seminaristů. Třetina z těchto kněží byla dříve sama obětí Maciela. Řád se tak stal prostředím, kde se trauma přenášelo z generace na generaci.

Maciel osobně zneužil nejméně 60 chlapců ve věku od 11 do 16 let. Některé z obětí byly jeho vlastní děti.

Reuters přinesl reakci bývalého člena Christiana Borgogna: „To, co zveřejnili, je jasně nepravděpodobné,“ řekl. Podle něj byl skutečný rozsah zneužívání mnohem větší, než oficiální zpráva přiznala.

Jedním z nejdůležitějších aspektů případu je otázka, proč Maciel mohl tak dlouho unikat odpovědnosti. Odpověď spočívá v jeho schopnosti získávat obrovské finanční prostředky. Dary od bohatých mecenášů proudily i do Vatikánu a zajišťovaly mu podporu mocných kardinálů. Mezi jeho zastánce patřil Angelo Sodano, dlouholetý státní sekretář Jana Pavla II. Ten se opakovaně zastával Maciela, navzdory rostoucím obviněním.

Jan Pavel II. Maciela oceňoval. V roce 2004 pronesl: „Děkuji otci Macielovi za jeho účinnou a velkorysou práci ve prospěch církve.“ Tento výrok se často citoval a posiloval obraz zakladatele jako výjimečného kněze.

Oběti, které se odvážily promluvit, byly ignorovány. Novináři čelili útokům. Konzervativní média tvrdila, že jde o kampaň proti církvi.

Až papež Benedikt XVI., dříve kardinál Joseph Ratzinger, rozhodl o změně. Už jako prefekt Kongregace pro nauku víry se zasazoval o vyšetření obvinění. V roce 2006 Vatikán oznámil, že Maciel musí odejít do ústraní a vést život pokání. Pro oběti to nebyla spravedlnost v plném smyslu, ale znamenalo to konec jeho veřejného působení. Maciel zemřel v roce 2008 v USA.

Po jeho smrti čelili Legionáři Krista krizi důvěry. V roce 2010 převzal Vatikán řád pod svou přímou kontrolu. Byl jmenován papežský delegát, který měl řídit reformy. Zrušila se přísaha mlčení a začala reorganizace vedení.

National Catholic Reporter napsal: „Církev také dluží zvláštní uznání těm mužům, kteří byli tak pobouřeni privilegii, jež papež Jan Pavel II. uděloval Macielovi, že se odvážili promluvit. Byli ignorováni a odmítnuti.“

Navzdory reformám zůstávaly pochybnosti, zda se řád dokáže skutečně očistit. Bývalí členové upozorňovali, že struktury moci a mentalita vybudovaná Macielem stále přežívají.

National Catholic Reporter shrnul Macielovo působení těmito slovy: „Maciel skrýval svůj patologický sexuální život za zdí bohatství a obrazem militantní ortodoxie. Přitom okouzloval Jana Pavla II. a využíval záběry papeže, jak jej objímá, k získávání dalších milionů.“

Marcial Maciel zemřel v roce 2008. Po sobě zanechal stovky zničených životů a řád poznamenaný jeho minulostí. Legionáři Krista se prezentují jako reformované hnutí, avšak jejich jméno je neoddělitelně spjato se skandálem zakladatele.

Zdroje: pulitzercenter.org, reuters.com, ncronline.org