Vladimír Menšík: Kouřil, pil do němoty, sotva dýchal. Zemřel dva dny po televizním vystoupení

Svou první cigaretu si zapálil v sedmi letech. O padesát let později, dva dny před smrtí, ještě stál na jevišti a bavil diváky, přestože sotva popadal dech. Vladimír Menšík celý život balancoval mezi neutuchající vášní pro práci a tělem, které ho postupně zrazovalo.

Narodil se v roce 1929 v Ivančicích na jižní Moravě jako Vladislav, v početné rodině, která mu poskytla zázemí i nevyčerpatelnou studnici historek pro jeho pozdější vyprávění. Zajímavé je, že Menšík celý život uváděl jako rok narození 1924. Když se ho ptali proč, s úsměvem odpovídal, že chtěl dříve do důchodu. Podvod vyšel najevo až v roce 1988, krátce před jeho smrtí. Už jako malý kluk propadl kouzlu poutí a cirkusů, jenže rodiče trvali na solidním vzdělání. Místo jeviště ho proto čekala strojní průmyslovka v Brně.

Touha hrát však byla silnější. Během studia ochotnicky vystupoval a v tom pokračoval i jako zaměstnanec Brněnských strojíren. Nakonec ho přijali na nově vzniklou Janáčkovu akademii múzických umění, kde v roce 1953 absolvoval herectví. Vedle hraní zvládl zpěv a naučil se na klarinet, klavír i mandolínu. Po studiích zamířil do Prahy, kde postupně prošel několika divadly včetně scény E. F. Buriana, než se stal členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov.

Ti, kdo s Menšíkem pracovali, se shodují, že jeho schopnost improvizace a vyprávění byla naprosto výjimečná. Herec Pavel Zedníček, který ho znal osobně, ve vysílání Českého rozhlasu zavzpomínal na jejich společné chvíle. „Když Menšík vyprávěl, člověk zapomněl na čas. Dokázal z banální příhody udělat příběh, u kterého jste se váleli smíchy.“

Režisér Miloš Forman o něm po letech prohlásil. „Menšík byl génius improvizace. Když jsme točili, nikdy jsem nevěděl, co udělá, ale věděl jsem, že to bude skvělé.“ Podobně na něj vzpomínal i kameraman Miroslav Ondříček. „Vladimír měl něco, co se nedá naučit. Byl to čistý, přirozený talent.“

Před filmovou kamerou se Menšík poprvé objevil již během studií, byť jen v komparzu budovatelského dramatu Velká příležitost z roku 1949. První výraznější role přišla až o dvanáct let později ve filmu Hledá se táta, kde ztvárnil řidiče Standu. Postupně si vybudoval pozici spolehlivého komediálního herce a objevoval se ve snímcích jako Až přijde kocour, kde hrál školníka, nebo v kultovní parodii Limonádový Joe coby barman.

Sedmdesátá léta přinesla jeho nejslavnější filmové role. Diváci ho milovali jako vypravěče Karla Majera v pohádkovém seriálu Arabela, jako Vincka v Chalupářích či v nezapomenutelných pohádkách Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny nebo Princ a Večernice. Dramatický talent prokázal v televizním filmu Ikarův pád, kde ztvárnil hudebníka propadlého alkoholismu, za což získal ocenění i v zahraničí.

Druhá polovina sedmdesátých let patřila také televizním Silvestrům, které Menšík moderoval a které dodnes patří do zlatého fondu české televizní zábavy. Dalším formátem, jenž ho proslavil, byly povídky podle námětů diváků uváděné pod názvem Bakaláři, v nichž často sám hrál a které uváděl svým nezaměnitelným stylem.

Se svou první manželkou Věrou se Menšík znal od dětství, chodívali spolu do skautu. Vzali se velmi mladí a narodily se jim dvě děti, syn Petr v roce 1955 a dcera Vladimíra o dva roky později. Jenže hercova kariéra nabírala na obrátkách a s ní i jeho bohémský životní styl. Časté zájezdy, večery strávené s přáteli a práce, která ho pohlcovala, dělaly ze společného soužití spíše výjimku než pravidlo.

Syn Petr na tu dobu vzpomínal. „Táta byl ve velkoměstě, mezi slavnými umělci, moc času na nás neměl. A věnoval se víc kamarádům než nám. Vlastně si ho z té doby ani moc nepamatuji.“

Věře vadilo především jeho časté popíjení. Stávalo se, že šel v neděli se džbánkem pro pivo a vrátil se až za dva dny. Když podala žádost o rozvod, Menšík to nebral vážně. Myslel si, že ho chce jen postrašit a že si to u ní jako vždy předtím vyžehlí pugétem růží.

Definitivní konec přišel nečekaně. Menšík se jednoho dne vracel domů a na chodbě ho čekala Věra s kufrem v ruce. Jiřímu Sovákovi o tom po letech vyprávěl. „Jiříku, ta blbá chodba měla snad tisíc kilometrů. Co krok, to blížící se katastrofa, co krok, to cesta na popraviště. Jak jsme se společně šourali k těm dveřím, věděl jsem neomylně, že je zle. Poslední krok. Klika. Nemýlil jsem se. Bylo zle!“ K nařízenému rozvodovému stání se Menšík nedostavil, manželství ale už nezachránil. Věra se odstěhovala s dětmi do Brna a zůstala sama. O děti se staral a přispíval jí víc, než mu nařídil soud.

Krátce po rozvodu potkal Menšík svou druhou manželku Olgu Strnadovou, zpěvačku v souboru písní a tanců. Seznámili se při vystoupení na estrádě a jejich vztah byl od začátku pevný. V roce 1962 se jim narodil syn Jan, o tři roky později dcera Martina. Vzali se v roce 1963, kdy bylo Menšíkovi čtyřiatřicet let.

Syn Jan o vztahu rodičů později prozradil. „Myslím, že si máma s tátou zamlada užila svoje, ale ten vztah byl strašně pevný. Po narození sestry Martiny maminka už zůstala doma a ke své profesi se nevrátila. Celý život pak dělala tátovi zázemí a starala se o rodinu, udržovala takový kruh bezpečí a soukromí.“

Přestože Menšík na veřejnosti neustále bavil, doma se nijak neměnil. „Táta miloval humor, žil humorem, vymýšlením vtipů a různých situací, využíval různé slovní hříčky,“ vzpomínal syn Jan. Humor pro něj nebyl práce, ale způsob života.

Roky bujarého života si nakonec vybraly svou daň. První vážný astmatický záchvat přišel už v mládí a nemoc ho provázela až do smrti. Denně zažíval minimálně tři záchvaty, kdy přestával dýchat, ráno po probuzení, v poledne a odpoledne. Několikrát mu dokonce praskla plíce. Syn Jan, který pracoval jako asistent režie, byl často stahován z natáčení, aby otci pomáhal. Zpočátku Menšík při záchvatech přerušoval natáčení a odjížděl do nemocnice na injekce. Časem si vynutil, že si je mohl píchat sám, potřeboval ale asistenci. Když otec potřeboval, stáhli Jana z place, aby mu pomohl.

V určité fázi života se musel jít léčit, protože zdravotní problémy mu komplikovaly kariéru. Byl nespolehlivý a režiséři s ním nemohli počítat. Rozhodl se proto změnit životosprávu. „Vyřešil to a v podstatě celý zbytek života nepil. Doma byl alkohol tabu, ani pivo neexistovalo. K vepřovému, knedlíku a zelí se prostě pila limonáda,“ prozradil syn Jan. S kouřením definitivně přestal pět let před smrtí.

Součástí léčby byl i efedrin, povzbuzující látka, která měla na herce nepříjemné vedlejší účinky. „Z efedrinu měl určité psychické následky. Dvakrát jsme ho museli nechat hospitalizovat, protože jsme ho nezvládali a nevěděli si rady,“ přiznal Jan Menšík v rozhovoru pro deník Blesk.

K blízkým přátelům Vladimíra Menšíka patřil režisér Václav Vorlíček, který ho pravidelně obsazoval do svých filmů. Naposledy spolupracovali na seriálu Létající Čestmír, kdy už na herci vážná nemoc byla hodně znát. „Vladimír nemohl spát vleže, protože se dusil. Spal vsedě v křesle. Bylo mi ho líto, ale on pořád chtěl pracovat,“ vzpomínal Vorlíček. Přesto Menšík odmítal zvolnit tempo a dál přijímal pracovní nabídky.

Dva dny před smrtí ještě Menšík vystoupil v televizním pořadu Abeceda. Kolegové si všimli, jak těžce dýchá, ale on odmítal přestat. Krátce poté ho syn Jan vezl do nemocnice v Brně. „Viděl jsem, že je na tom špatně jako dlouho ne. Ale vůbec jsem si nepřipouštěl, že by se mohlo něco takového stát. Dostali jsme ho do nemocnice a já myslel, že to bude jako pokaždé, chvíli si tam poleží, dají ho do pořádku a on jim zas uteče pracovat.“

Devětadvacátého května 1988 Vladimír Menšík v brněnské nemocnici zemřel na následky chronického astmatu. Bylo mu pouhých osmapadesát let.

Osud tomu chtěl, že ve stejném týdnu a ve stejné nemocnici zemřela i jeho první manželka Věra. Jejich syn Petr tak během několika dní přišel o oba rodiče.

Od smrti Vladimíra Menšíka uplynulo téměř osmatřicet let, jeho filmy a televizní vystoupení však diváci sledují dodnes. „Humor, který táta dělal, tady chybí. Kdyby vyřadili z vysílání všechno to, kde táta hrál a účinkoval, tak by žádná naše televize neměla často co vysílat,“ pronesl Jan Menšík při přebírání posmrtného ocenění pro otce.

Olga Menšíková spolu s dcerou Martinou nechala v českolipském muzeu zřídit expozici známou jako Menšíkova světnička, kde je vystaven původní nábytek z jejich chalupy. Svého manžela přežila o dlouhých pětatřicet let a zemřela v roce 2023 ve věku třiadevadesáti let.

Zdroje: reflex.cz, dvojka.rozhlas.cz, cnn.iprima.cz, zeny.iprima.cz, zeny.iprima.cz fdb.cz, https://www.denik.cz/literatura/vladimir-mensik-nevera-manzelka.html