Článek
Chlapec z Nuslí s hudbou v genech
Jiří Schelinger přišel na svět 6. března 1951 v domku prarodičů ve vsi Bousov, rodina ale žila v pražských Nuslích. O necelý rok později se mu narodil bratr Milan, který se rovněž věnoval hudbě a později působil v undergroundové skupině Plastic People of the Universe. Hudební vlohy zdědili oba bratři po rodičích, otec byl učitelem hry na kytaru a matka měla operní talent. Namísto ukolébavek jim zpívala árie z oper, což formovalo jejich hudební vnímání od nejútlejšího věku.
Mladý Jiří se vyučil instalatérem, ale řemeslo ho nenaplňovalo. Ve druhém ročníku učiliště studia zanechal a rozhodl se věnovat kariéře hudebníka. Začínal v roce 1967 jako kytarista kapely Nothing But Nothing, kde zpíval jen příležitostně. Skupina nikdy veřejně nevystoupila a časem se rozpadla, on ale pokračoval v hledání vlastní cesty na hudební scéně.
Jiří Schelinger od zatčení StB k prvním koncertům
Schelingerova osobnost nebyla jednoduchá. Po okupaci Československa v roce 1968 byl spolu s kamarádem zadržen Státní bezpečností. S bývalými spolužáky údajně roznášel po Nuslích plakáty s hesly jako „okupanti táhněte“. Ve vazební věznici se pokusil o demonstrativní sebevraždu, po psychiatrickém vyšetření získal takzvanou modrou knížku, která ho osvobodila od vojenské služby.
Krátce pracoval jako kulisák v Divadle Jiřího Wolkera, brzy se ale vrátil k hudbě. Se svým osobitým drsnějším vokálem nastoupil do barových kapel, s nimiž objížděl celou republiku. Prošel skupinami Smaragd, Happy Five i Majestic. V té době se poprvé oženil, manželství přineslo dceru Andreu, později se ale rozpadlo. Na počátku sedmdesátých let přestoupil do kapely Faraon Karla Šípa, kde natočil svůj první a zároveň největší hit. Balada Holubí dům s hudbou Jaroslava Uhlíře a textem Zdeňka Svěráka se stala jeho erbovní písní.
Setkání s Ringem Čechem změnilo vše
Zlomový okamžik přišel v první polovině sedmdesátých let. Pavel Chrastina, bývalý člen skupiny Olympic, poradil bubeníkovi a textaři Františku Ringo Čechovi, aby se vydal do klubu Dynacord na pražských Vinohradech. Tam prý chodí nějaký Jirka Schelinger, který by se mu mohl líbit. „Hned jsme si padli do oka. Okamžitě mi byl sympatický, a navíc to bylo oboustranné,“ vzpomínal Čech na první setkání. Oba muži toužili hrát rockovou muziku a dohodli se, že opustí své dosavadní skupiny.
Ačkoliv Ringo Čech se Schelingerem vytvořili vlastní autorskou dvojici, na nejslavnější Schelingerovu píseň vzpomínal s respektem k jejím tvůrcům. „Holubí dům byl můj celoživotní mindrák. My s Jirkou měli vlastní autorskou dílnu, a tak jsme jim záviděli, že jsme nikdy neudělali nic tak pěknýho,“ přiznal později v televizním dokumentu z roku 1995 s odkazem na Svěráka s Uhlířem.
Cesta k vrcholu české rockové scény
Společná kariéra Schelingera a Čecha začínala obtížně. „Nikdo o nás nestál. Měli jsme kapelu, ale pořadatele nějaký Schelinger nezajímal,“ popisoval Čech počátky spolupráce. Průlom přišel díky dirigentovi Václavu Zahradníkovi, který je vzal do estrádního pořadu vysílaného z Karlových Varů. Pro Schelingera napsal píseň Švihák lázeňský a v pondělí po vysílání už byl zpěvák hvězdou.
Funkcionářům KSČ byl Schelingerův charakteristický „nemocný hlas“ trnem v oku. Dvojice proto musela několik let vydávat popové melodie a převzaté věci, než mohla realizovat svůj sen o první československé hardrockové skupině. V roce 1977 konečně vyšlo album Hrrr na ně…, kde se Schelinger představil jako vynikající skladatel čistokrevného hard rocku. Deska je vystřelila na vrchol zdejší bigbítové scény a následovala úspěšná turné v zahraničí. V Polsku předskakovali britským Smokie, šest týdnů strávili jako hlavní hvězdy v Sovětském svazu. O dva roky později navázali dalším úspěšným albem Nám se líbí…, které kombinovalo tvrdý rock s folkrockovými prvky.
Průšvihy a zákazy vystupování
Schelinger se choval jako rockeři na Západě, ale zapomínal, že na Západě není. „Jirka byl strašný průšvihář,“ charakterizoval ho Ringo Čech. Po jednom z koncertů v Krnově napsaly pořadatelky udavačský dopis a výsledkem byl půlroční zákaz vystupování, který zasáhl muzikanty s malými dětmi mimořádně tvrdě.
Schelinger se seznámil se skupinou lidí kolem Viktora Faktora, vydavatele samizdatového časopisu Lázeňský host. Tato společnost ho výrazně ovlivňovala a kolegové měli co dělat, aby ho přesvědčili nepodepisovat Chartu 77. „Kdybych to udělal, tak by to byl jeho i náš umělecký konec,“ vysvětloval Čech tehdejší obavy.
Táta, který miloval výlety a pověsti
Pro dceru Andreu nebyl Schelinger především slavným zpěvákem, ale otcem. „Na tátu nevzpomínám jako na hudebníka, ale především jako na otce. Poté, co zemřel, chyběl mi a priori právě jako táta,“ svěřila se v rozhovoru. Schelingerovu popularitu si jako dítě příliš neuvědomovala, protože se v soukromí snažil od slávy co nejvíce vzdálit. Na jeho koncertech nikdy nebyla.
Jednu z mála vzpomínek na společné chvíle má Andrea spojenou s výletem do otcova rodiště. „Moc ráda vzpomínám na výlet do tátova rodiště Bousova. Je tam zřícenina hradu Lichnice a nedaleko je Dívčí kámen. Vyprávěl mi pověst o pyšné princezně.“ Jindy zase vyrazili na Pražský hrad, odkud pokračovali Nerudovou ulicí a přes Karlův most. Tam ho poznali fanoušci, vytáhl z kapsy své fotografie, podepisoval je a rozdával. V tu chvíli si malá Andrea poprvé uvědomila, že její otec je slavný.
Jaký byl Jiří Schelinger jako člověk? „Laskavý, hodný, spravedlivý. Možná až moc. A měl krásný hlas, milovala jsem ho a ráda si dodnes jeho písničky pouštím právě kvůli němu.“
Proměna na sklonku života
V posledních měsících života prošel Schelinger zásadní proměnou. Pod vlivem nových přátel ze společnosti Regula Pragensis se začal zajímat o náboženství, východní filozofii, mysticismus a vegetariánství. Přestal kouřit a jíst maso, poslouchal vážnou hudbu. Ringo Čech v té době v dobrém opustil kapelu a Schelinger převzal vedení. Byl ve výborné skladatelské formě a připravoval zlomovou desku Zemětřesení, která měla vyjít v roce 1981.
Vztahy v kapele ale nebyly ideální. Schelinger si do ní pozval bratra Milana, který však nebyl tak dobrý muzikant jako ostatní členové, a docházelo k hádkám. Toto napětí spolu s osobními problémy a dlouhodobou psychickou nestabilitou vytvářelo výbušnou směs.
Tělo leželo měsíc v Dunaji, nepoznala ho ani rodina
13. dubna 1981 se Schelinger nacházel v Bratislavě, kam přijel natáčet do Televizního klubu mladých v Mlynské dolině. Po večírku v bohémské hospodě vyrazil v hloučku lidí přes Starý most. Žena, která ho doprovázela, později v dokumentu České televize popisovala: „Jirka měl ten večer veselou, bezstarostnou náladu a prohlásil, že u nich v Praze se skáče z mostu do Vltavy, takže proč ne tady v Bratislavě.“
Podle jejího svědectví se k nim přidali dva mladíci a jeden z nich hned po vstupu na most ze sebe shodil prádlo a do řeky skočil. Schelinger se nechal vyprovokovat. Dal ženě do ruky tašku a skočil z mostu také, na rozdíl od vyzývatele oblečený. „Vše se seběhlo tak rychle, že tomu nešlo zabránit. On si zřejmě neuvědomil, že když tam skočí, tak už nikdy nebude,“ vzpomínala svědkyně. Její výpověď popírá teorii o sebevraždě.
Ringo Čech se o tragédii dozvěděl jako první, protože s nimi byla fanynka, která mu okamžitě volala. Zatímco druhý muž se z vody vynořil živý, Schelingerovo tělo bylo nalezeno až po měsíci u osady Bodíky nedaleko Šamorína.
Na kamarádovu povahu vzpomínal Čech s pochopením i lítostí. „Říká se, že miláčkové bohů umírají mladí. A jiné přísloví zase hovoří o lechtání draka. V obou případech to na Jirkovu smrt platí. Neustále si koledoval o průšvih, pořád dělal něco nebezpečného.“
Záhady kolem zpěvákovy smrti, režim vše tajil
Co se té noci na mostě přesně stalo, není jasné dodnes. Tělo vytáhli z Dunaje po měsíci a bylo v takovém stavu, že ho nikdo z rodiny neidentifikoval. Tisk ani rozhlas o tom tehdy nepsaly a mezi lidmi kolovala spousta teorií – že ho zavraždili, že tajně emigroval, že se někde schovává. Proslýchalo se taky, že za tím stojí StB, protože se Schelinger stýkal s lidmi z undergroundu.
Andrea Schelingerová přijímá osud otce s fatalismem: „Jsem fatalista a myslím si, že se to stát mělo. Spekulace jsou prostě jenom spekulace. Tátovi život nevrátí. A já jsem na něj hrdá.“ O smrti se dozvěděla ve škole, když jí spolužák zcela nevybíravým způsobem sdělil, že její táta nežije. Na pohřeb ji matka nevzala s odůvodněním, že to pro ni není vhodné.
Charismatický blonďák žije v písních dál
Po Schelingerově smrti ho přestala hrát rádia, z filmů byl vystříhán a jeho skupina se rozpadla. Obnoveného zájmu se jeho tvorba dočkala až po sametové revoluci. V roce 1994 vyšla kniha Jiří Schelinger: Život a…, kterou napsal Petr Bošnakov společně se zpěvákovým bratrem. Díky amatérským nahrávkám fanoušků z posledních koncertů se podařilo najít další dosud nevydané písně. Projekt Zemětřesení nakonec v devadesátých letech realizovali Aleš Brichta, Miloš Doležal a další interpreti. V roce 2019 vzniklo pokračování Zemětřesení 2 se zpěvákem Mladenem Djelmem, jehož hlas se až zázračně podobá Schelingerovu, a v lednu 2021 vyšlo čtyřskladbové EP Zemětřesení 2 – Epilog.
Do Beatové síně slávy byl Schelinger uveden v roce 2004 a v Nuslích, kde vyrůstal, mu odhalili pamětní bustu. Dcera Andrea dnes spravuje facebookové stránky věnované otci a pořádá setkání fanoušků. „Moc mě překvapilo, kolik lidí má tátu pořád rádo, od mladých až po pamětníky.“
Jiří Schelinger zemřel ve třiceti letech, ale jeho písně a nezaměnitelný hlas přežily desetiletí. Bouřlivý rocker se stal legendou české hudby a jeho Holubí dům zní dodnes.
