„Kdo by se pokusil s dětmi mluvit, bude zastřelen.“ Skutečné události, které inspirovaly román Hana

Městský rozhlas chrčí jména nemocných a mrtvých. Ulicemi se line pach dezinfekce a ticho přerušované jen občasným zaskřípěním pneumatik sanitního vozu. Je léto 1954 a Valašské Meziříčí svírá tyfová epidemie jako studené prsty smrti. O pouhou dekádu dříve zely tyto stejné ulice hrůzou a prázdnotou - jejich židovští obyvatelé již byli odvlečeni do koncentračních táborů.

Román Hana spisovatelky Aleny Mornštajnové není jen literární fikcí. Je to křehký most mezi zamlčovanou historií a současností, který propojuje dvě zdánlivě nesouvisející tragédie. Příběh odkrývá nejen bolestné rány města, ale především nesmírnou sílu lidského ducha, který přežívá i v těch nejtemnějších chvílích.

Před druhou světovou válkou žilo ve Valašském Meziříčí přes dvě stě židovských obyvatel. Byly to rodiny, které po generace tvořily nedílnou součást městského života. Jejich obchody lemovaly náměstí, jejich děti chodily do místních škol, jejich hlasy zněly v synagoze postavené v roce 1864.

Nástup nacismu vše změnil. Jak se píše v románu Hana: „…norimberské zákony ponižující, až do září 1939 je židovské obyvatelstvo příliš nepociťovalo. Ale po napadení Polska a oficiálním začátku války dostaly události rychlý spád. Přicházela jedna vyhláška namířená proti Židům za druhou. Začalo to zákazem vstupu do kin a divadel. V hostincích a hotelích pro ně musela být vyhrazena zvláštní místa…“

Jak popisuje Alena Mornštajnová ve svém románu Hana, nacisté zavedli i ta nejkrutější opatření, která měla zabránit jakémukoliv kontaktu s deportovanými židovskými obyvateli: „Kdo by se pokusil s dětmi mluvit, bude zastřelen.“ Tento strohý, ale děsivě výmluvný příkaz ukazuje brutalitu, s jakou okupační moc zacházela nejen se židovskými obyvateli, ale i s kýmkoliv, kdo by se jim pokusil pomoci.

Příběh postupného útlaku začal nenápadně. Nejprve to vypadalo jen jako série drobných omezení. Každá další vyhláška byla jako další kamínek skládající děsivou mozaiku systematické diskriminace. Nejprve společenské vyloučení, pak ekonomická likvidace. Zákaz vlastnit obchody byl tvrdou ranou. Pro mnohé rodiny šlo o jediný zdroj obživy, o generacemi budovaný rodinný podnik. Najednou přišli o všechno, co jejich předkové léta poctivě vytvářeli. Žlutá hvězda, kterou museli povinně nosit, byl už jen definitivní symbol ponížení a vyloučení.

Přicházela další a další nařízení. Nakupovat mohli jen v přesně vymezených hodinách, jejich pohyb byl striktně omezen. Společenský život, který byl po generace přirozenou součástí města, se začal postupně rozpadat.

Někteří ještě věřili v útěk. Připravovali tajné plány, balili nejnutnější věci, uvažovali o cestách do zahraničí. Ale bylo příliš pozdě. Nacistický aparát byl nelítostný a děsivě efektivní. Každý pokus o útěk znamenal obrovské riziko a téměř jistou smrt.

Nejhorší byly osudy dětí. Rodiče je posílali k příbuzným, schovávali je u známých přátel, obětovali vlastní bezpečí, jen aby je zachránili. Někteří v těchto zoufalých pokusech uspěli - ti, kteří riskovali vlastní život, byli hrdiny nejtemnějších dob lidských dějin.

Osudný leden 1943. Z nádraží odjíždí první transport a s ním mizí židovští obyvatelé města do Terezína. Nacisté z tohoto pevnostního města udělali sběrný tábor a ghetto, kterému se cynicky říkalo „židovské sídelní území“. Do ulic a domů původně stavěných pro sedm tisíc lidí postupně nacpali neuvěřitelných 58 tisíc vězňů.

V románu Hana se dočteme: „Život v Terezíně měl svá pevně stanovená pravidla. Město, které Hitler ‚daroval‘ Židům, bylo sice spravované židovskou samosprávou, ale první i poslední slovo měla nacistická komandatura.“ Za touto „samosprávou“ se skrývala krutá realita - Rada starších musela poslušně plnit německé rozkazy, včetně toho nejhoršího: sestavování seznamů pro transporty na východ.

V přeplněných kasárnách žili lidé namačkaní na sotva dvou metrech čtverečních. Román zachycuje tuto tísnivou atmosféru: „Té noci jsem nemohla spát. Sláma z poloprázdného smradlavého slamníku mě píchala do kůže stejně jako hladový hmyz a hlavu jsem měla plnou beznadějných myšlenek.“ Hlad, nemoci a vyčerpání si v Terezíně vyžádaly 35 tisíc životů. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Od roku 1942 začaly z Terezína odjíždět transporty do Osvětimi. Pro většinu vězňů se ghetto stalo jen přestupní stanicí na cestě ke smrti. Jak vypadal život v Osvětimi, zachycuje román v mrazivých detailech: „Nástup na apel ve čtyři hodiny ráno, hnědá voda místo čaje, další nekonečné stání a přepočítávání, mráz, vítr, k jídlu jen řídká polévka v poledne a kousek chleba večer.“

Z tisíců českých Židů, kteří prošli těmito hrůzami, se domů vrátil jen každý desátý.

Léto 1954 bylo pro Valašské Meziříčí noční můrou. Tyfová epidemie, způsobená bakterií Salmonella typhi kontaminovanou vodou, zasáhla město s neočekávanou intenzitou. Podle dochovaných záznamů hygienické stanice onemocnělo v červenci a srpnu celkem 212 obyvatel, přičemž 17 případů skončilo smrtí. Epidemie byla obzvláště intenzivní po nákaze v místní cukrárně, která se stala epicentrem šíření bakterie.

Hygienická služba zavedla mimořádná opatření. Městský rozhlas nepřetržitě vysílal zdravotní pokyny - každá domácnost musela vodu převařovat, děti nesměly navštěvovat školy, veřejné prostory byly dezinfikovány chlorovým roztokem. Nemocnice a provizorní lazarety byly přeplněné, zdravotníci pracovali ve dne v noci.

„Stav středně vážný, vážný, stav nezměněn, stav uspokojivý, mimo nebezpečí… Pak hlasatel pronesl další jméno a zdálo se mi, jako kdyby se nějak zadrhl. Po chvíli ale pokračoval. „Zemřel,“ řekl a pomalým tempem četl dál.“ Uvádí román Hana.

Epidemie odhalila zranitelnost zdravotnického systému 50. let. Lékaři disponovali jen omezenými antibiotiky - chloramfenikol byl hlavní léčebnou metodou. Každý případ byl pečlivě evidován, pacienti byli izolováni v přísné karanténě. Město žilo v neustálém strachu, rodinné vazby byly přerušeny, společenský život prakticky ustal. Každé oznámené jméno v městském rozhlase znamenalo lidský osud - přerušený příběh, zhasnutý plamen naděje. Epidemie nebyla jen zdravotnickou krizí, ale traumatem, které hluboce poznamenalo kolektivní paměť města.

Trvalo dlouhá léta, než se město dokázalo vyrovnat s jizvami po obou tragédiích. Kde kdysi stávala synagoga - srdce židovského života - dnes najdete jen obyčejný dům. Nic nenaznačuje, že právě zde se po generace scházely rodiny k modlitbám, že zde zněly jejich hlasy a odehrávaly se jejich příběhy. Nacisté synagogu zdevastovali a poválečný režim ji nechal zbourat.

Naštěstí paměť města nezanikla úplně. V posledních letech se mnohé změnilo. Na domech se objevily pamětní desky, v knihovnách přibyly knihy vyprávějící příběhy místních židovských rodin. Román Hana sehrál v tomto procesu významnou roli. Kniha nejen že umožnila hlubší pohled do těchto dramatických událostí, ale také podnítila zájem veřejnosti o místní historii a osudy těch, kteří přežili ty nejtěžší chvíle.

Dnes ve Valašském Meziříčí tyto události připomíná památník obětem holocaustu a pamětní deska věnovaná obětem tyfové epidemie. Jsou to němí svědkové doby, kdy se během několika let změnily osudy stovek místních obyvatel.

Zdroje:

MORNŠTAJNOVÁ, Alena. Hana. Brno: Host, 2017, Citace z knihy Hana jsou použity jako krátké úryvky pro ilustraci historických událostí a slouží vzdělávacím účelům.

cs.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, https://www.pamatnik-terezin.cz