Veterán z 2. světové války se po 75 letech znovu setkal se svou ztracenou láskou: „Tolik ji miluji.“

75 let po Dni D se na jaře 2019 97letý americký veterán K.T. Robbins z Mississippi vrátil do Francie. Chtěl se poklonit památce padlých a oživit si místa, která navždy poznamenala jeho mládí i světové dějiny. Jeho cesta však dostala nečekaný rozměr, když mu osud přichystal setkání s Jeannine Ganaye, dívkou, kterou naposledy viděl jako čtyřiadvacetiletý voják a která mu tehdy ukradla srdce.

V roce 1944 sloužil K.T. u 95. pekařského praporu ve francouzském Briey. Jejich úkolem bylo zásobovat vojáky čerstvým chlebem – denně ho napekli tisíce liber. Když se K.T. v roce 2019 vrátil, čas sice přidal na jeho tváři pár vrásek a kroky už nebyly tak svižné jako před lety, ale v duši se cítil plný síly. Postavil se přesně na místo, kde kdysi balil konzervy se sádlem. Zavřel oči a před očima mu míhaly obrazy minulosti. Francie se kolem něj změnila k nepoznání, ale tenhle konkrétní roh s někdejším pekařským krámkem z dob války – ten stál pořád. V hlavě se mu honily tváře kamarádů z jednotky, většinou už dávno zesnulých. A pak ta její. Jeannine. Vzpomínka na ni byla ze všech nejživější.

Jejich první setkání bylo zcela prosté, všední. K.T. zrovna s kolegy skládal u plotu pojízdné pekárny plechové konzervy plné sádla. Přišla k nim osmnáctiletá dívka, doprovázená dvěma mladšími sourozenci. Nesměle se zeptala, zda by si mohli ty prázdné plechovky vzít. K.T. se zarazil, proč je potřebují. Vysvětlila mu, že její otec využije sádlo i samotný kov. Tak obyčejně začal příběh, na jehož pokračování si museli počkat dlouhých sedmdesát pět let. Z tohoto setkání se pomalu, ale jistě rodilo něco hlubšího. Jeannine začala za K.T. chodit do jeho pekařského stanu každý den. Její rodina ho dokonce zvala k sobě domů na jídlo. Přestože ani jeden z nich pořádně neuměl řeč toho druhého, dokázali najít způsob, jak si porozumět. K.T. později s úsměvem vzpomínal, že francouzsky mluvil tehdy mnohem lépe než dnes, a Jeannine si s jeho angličtinou celkem poradila. Zamilovali se do sebe, ačkoli jejich románek trval pouhé dva měsíce. Jak o ní K.T. mluvil? „Byla to prostě sladká dívka. Nádherná. A myslím, že mě milovala.“

Jejich křehký vztah přervala nemilosrdná válečná realita. K.T. dostal zprávu, že bude převelen na východní frontu. Věděl, že to znamená konec jejich krátkého štěstí. Poslední den před odjezdem mu Jeanninina rodina připravila snídani, aby se s ním rozloučila. K.T. jí chtěl dát alespoň vědět, proto jí v den, kdy měl odjet, zavolal. „Jeannine, musím jít. Nemám čas tě vidět,“ bylo vše, co stačil říct do telefonu. Než mohl pokračovat, vytrhl mu jeden z vojáků sluchátko z ruky se slovy, že na osobní hovory není čas.

O mnoho let později Jeannine vzpomínala na ten bolestný okamžik: „Když odjel v tom náklaďáku, samozřejmě jsem plakala. Byla jsem moc smutná. Doufala jsem, že po válce se nevrátí do Spojených států.“ K.T. si pamatoval, že jí kdysi řekl: „Možná bych se mohl někdy vrátit a vidět tě. Kdo ví, co se stane?“ Ale nestalo se.

Oba si nakonec vybudovali samostatné životy. K.T. se krátce po válce oženil se ženou, kterou, jak sám s úsměvem líčil, poznal „poštou“. Psali si, byla to kamarádka z dopisování, pracovala ve stejné továrně na košile jako jeho strýc v Mississippi. „Prožili jsme spolu nádherných 70 let,“ vzpomínal na své dlouhé manželství. Třicet pět let provozoval železářství a vedl klidný, spokojený život.

Ačkoliv K.T. prožil v Mississippi sedmdesát let v krásném manželství, na svou francouzskou lásku Jeannine nikdy nezapomněl. Ona na něj čekala pět let, než přijala, že se z Ameriky nevrátí. Vdala se, měla pět dětí. Její muž zemřel třicet let předtím, než se s K.T. znovu setkala. Jeannine žila pod příjmením Pierson. Ale myšlenka na návrat do Francie, k místům jeho mládí a k Jeannine, ho nikdy nepustila.

Jeho sousedka Linda Tosh vzpomínala, že často říkával: „Moc bych se chtěl vrátit do Francie,“ ale ona tomu nikdy nepřikládala zvláštní význam. Jednoho dne však Linda narazila na internetu na příběh o veteránech vracejících se do Normandie a zmínila se o tom K.T. Ten ani chvíli neváhal: „Musíš mě dostat na tu cestu – chci jet.“

Za splnění tohoto přání vděčil neziskové organizaci Forever Young Senior Veterans. Ta pomáhá starším veteránům s návratem na místa jejich válečné služby v programu nazvaném „Cesty cti“. K.T. měl obrovské štěstí; dostal poslední volné místo, když jeden z jeho spolubojovníků nemohl odcestovat. Při vyplňování formuláře, kde padla otázka, zda by chtěl na své cestě někoho vyhledat, neváhal ani chvíli. Do kolonky vepsal jediné jméno – Jeannine. Zástupci organizace se ho sice snažili přesvědčit, že se zaměřují na hledání spolubojovníků, ne bývalých přítelkyň, ale K.T. odmítl jméno změnit. Hledá Jeannine.

Uběhlo sotva čtyřiadvacet hodin a telefon u Lindy Tosh se rozdrnčel. Na druhém konci linky se skrývala neuvěřitelná zpráva: Jeannine našli. Žila, ve svých dvaadevadesáti letech, v pečovatelském domě ve francouzském Metz.

K.T. tomu nemohl uvěřit. Zpráva, že jeho Janine je naživu, ho ohromila. „Je naživu,“ slyšel. Nestačil ani popadnout dech. „To si děláte srandu. To si děláte srandu,“ opakoval dokola, třesoucím se hlasem. V tu chvíli se mu vrátilo všechno… „Ó můj bože,“ vydechl… „Můžete tomu věřit? Janine Ganay.“ A pak mu řekli, že na něj celá ta léta čekala. Pětasedmdesát let.

Jeanninina rodina, zprvu zprávě nevěřící, netušila, že jejich matka kdy prožila takový vztah s americkým vojákem. Ale když Jeannine ukázali fotografii jí s mladým K.T. z války, potvrdila: Ano, to jsme my. Linda Tosh vysvětlila, že rodina o tomto příběhu nikdy předtím neslyšela. „Víte, tehdy si lidé takové věci nechávali pro sebe. Nebylo to něco, o co by se dělili,“ říkala. Dcera Jeannine k tomu dodala výstižná slova: „Je to malý příběh ve velké historii.“

Setkání, které následovalo, předčilo všechno, o čem kdy K.T. tajně snil. Když vstoupili do pečovatelského domu, K.T. ji okamžitě poznal. Seděla na vozíku v hale. „Poznal jsem ji hned,“ vyprávěl dojatě. „Je pořád tak moc krásná.“ Přistoupil k ní. S úsměvem plným dojetí řekl: „Jeannine Ganaye.“ A pak se objali. Byly tam slzy. Polibky na tvář. Úsměvy plné úlevy a nevíry.

Řekl jí, že ji miluje a že ji vždycky miloval. Jeannine se mu svěřila, že na něj nikdy nepřestala myslet. Doufala, že se po válce vrátí. „Říkala jsem si: ‚Kde je? Vrátí se?‘ Vždycky jsem si to říkala.“ Nesměle se ho zeptala: „Proč jsi čekal tak dlouho? Byla bych tak ráda, kdybys přišel dřív.“ On jí odpověděl s prostou upřímností: „No, když se oženíte, tak prostě… to neuděláte. To je všechno.“ Jeannine přikývla. „Řekl, že mě miluje, to jsem pochopila. Také jsem na tebe pořád myslela.“ „Kdybych jen věděl, že jsi naživu, přijel bych dávno,“ posteskl si K.T., když seděli v jídelně pečovatelského domu. Jeannine ho pevně držela za ruku, jako by se bála, že zase zmizí.

Fotografii, památku na jejich mladou lásku, položil na stůl mezi ně. „Podívej,“ řekl jí s něžným úsměvem, „to jsi ty.“ Podívala se na mladou dívku na snímku a zasmála se. „Těžko uvěřit, že jsem to já. Byla jsem na svou dobu tak moderní. Dnes se tak ženy oblékají běžně, ale tenkrát si na to netroufly. Já ano.“

Strávili spolu dvě dojemné hodiny, povečeřeli, povídali si a znovu objevovali jeden druhého.

Když nadešel čas odjezdu, Jeannine se s námahou zvedla z vozíku a s pomocí chodítka šla K.T. doprovodit k autu. Tam se naposledy objali. Nechtěla ho pustit. On se slzami v očích zašeptal: „Vháníš mi slzy do očí.“ Pak něžně dodal: „Jani, miluji tě, holka.“ Jeannine odpověděla se stejnou hloubkou: „Také tě miluji.“ A s nadějí v hlase: „Brzy na shledanou.“ Slíbili si, že se znovu setkají.

Naštěstí to nebylo jejich poslední shledání. Po prvním setkání se Robbins a Jeannine sešli ještě jednou, tentokrát na celé tři dny. Připojila se k nim i Jeanninina široká rodina. Linda Tosh, která K.T. na cestě doprovázela, s dojetím vyprávěla, jak je viděla procházet se ruku v ruce po stejných ulicích, kde si kdysi dvořili, a zastavit se u rohu, kde za války stával jeho pekařský stan. Pro K.T. to byl okamžik hlubokých vzpomínek. S překvapivou přesností si pamatoval, kde Jeannine bydlela – věděl dokonce i jakou barvu měly vchodové dveře.

Přestože tehdy říkal, že už zřejmě nemá v plánu se natrvalo přestěhovat z Olive Branch v Mississippi do Francie, na dotaz o svých citech bez váhání, s jiskrou v oku, dodal: „Tolik ji miluji.“

Zdroje: www.rd.com, eu.usatoday.com, foreveryoungvets.org