„Znásilňuje mě, vyhrožuje, že mě podřízne“: Spisovatelka netušila, že večerní návštěva bude poslední

Simona Monyová patřila mezi nejčtenější české spisovatelky. Její knihy se prodávaly po tisících, dokázala mistrně vystihnout ženské vztahy, emoce, manipulaci i každodenní napětí v rodinách. Přitom její skutečný život byl úplně jiný než to, jak vypadal navenek. Až po její smrti vyšlo najevo, že ani nejbližší přátelé netušili, co se doma děje.

Simona se narodila v Brně 17. března 1967. Vyrůstala v obyčejné brněnské rodině, otec hrál v kapele, matka učila na škole. Milovaný dědeček jí říkal „Mony“, což se později stalo jejím spisovatelským jménem. Po základce šla studovat textilku do Jihlavy, pak zkoušela různé práce. Pracovala jako vychovatelka na učilišti, pak jako kulturní referentka. Až později si dodělala vysokou školu, pedagogiku s psychologií. Díky tomu lépe rozuměla lidem a jejich vztahům, což se pak projevilo i v jejích románech. To, co zažívala v soukromí, se postupně začalo promítat i do jejích knih.

První vydanou knihu Osud mě má rád napsala v roce 1996. Následující rok už byla spisovatelkou na volné noze a externí redaktorkou několika časopisů. Její styl působil přístupně, příběhy vyznívaly, jako by je čtenářky samy někdy prožily.

S Borisem Ingrem se seznámila při natáčení pořadu pro regionální brněnskou televizi. On tehdy zaskakoval za kolegyni v pětiminutovém pořadu Tvář. „Znal jsem ji jen od vidění a už tehdy jsem si říkal, že je to pěkná holka. Jakmile jsme si pohlédli do očí, okamžitě přeskočila jiskra,“ vzpomínal Ingr.

„Šli jsme do restaurace, odkud jsem ji doprovázel ve čtyři ráno domů. A tak jsme se začali scházet,“ popisoval muž, který se později stal vrahem své ženy.

Simona už byla matkou dvou chlapců z předchozího vztahu, Michala (1988) a Dominika (1993). V roce 2003 se vzali a v roce 2004 se jim narodil třetí syn Šimon. Kromě rodiny je spojoval i pracovní vztah, kdy se Ingr stal vydavatelem jejích knih.

„Manžela jsem k tomu kroku přemluvila. Vedla mě k tomu nespokojenost s bývalými nakladateli. Teď jsem naprosto spokojená,“ uvedla Monyová v rozhovoru z roku 2008.

Zvenku působili jako úspěšný manželský i pracovní tandem. Ingr se vyjadřoval o své ženě s obdivem: „Je neuvěřitelně pracovitá. Zastává tradiční rodinné hodnoty a rozdělení mužských a ženských rolí.“ Skutečnost však byla zcela jiná.

Už brzy po svatbě bylo jasné, že manželství není tak šťastné, jak vypadalo. Podle pozdějších svědectví přátel začalo týrání prakticky hned po svatbě. Ingr systematicky ničil Monyové sebevědomí, izoloval ji od přátel a kontroloval každý její krok.

Přátelé si všímali, že Simona hubne, je vyčerpaná a uzavřená. Nikdo však netušil rozsah toho, co se děje doma. Teprve po její smrti vyšly najevo SMS zprávy, které posílala blízkému příteli Richardu Sacherovi:

„Můj psychopat se sem dvakrát vloupal, vyrazil dvoje dveře, mě před S. (nejmladší syn) zmlátil a znásilnil. Museli jsme mít doma bodyguarda a teď máme všude alarm napojený na bezpečnostní službu.“

„Mlátil mě a psychicky týral jedenáct let. Svatbu syna chtěl překazit. Posledních pět týdnů před svatbou mi fakt šlo o život. Na svatbě jsem vážila 43 kg a vypadala jako z koncentráku.“

Ingr své násilí gradoval postupně. „Potyčky byly vzájemné, někdy jsem jí dal facku, jindy jsem na ni plival,“ přiznal později u soudu. Nejtragičtější bylo, že se násilí odehrávalo před očima dětí.

Jeden z nejotřesnějších incidentů se odehrál, když se již po domluvě vystěhovávaný manžel znovu vrátil domů a chytil Simoninu oblíbenou kočku. Držel ji za zadní nohy a živým zvířetem mlátil Simonu i do kuchyňské linky tak dlouho, až nebohé zvíře ubil. Tento incident popsali jako snad nejhorší horor, který Simona v poslední době prožila.

Zlom nastal v roce 2010, kdy se na Ingra sesypaly obrovské dluhy. „Televize mu rok neplatila. Napůjčoval si od lichvářů, aby se ode mě nemusel nechat živit. Já to samozřejmě všechno zaplatím,“ psala Monyová v prosinci 2010.

K domácímu násilí se přidaly i finanční problémy. Monyová splácela manželovy dluhy a snažila se udržet rodinu pohromadě. Do rodinného domu vtrhli exekutoři. Pro úspěšnou spisovatelku, jejíž knihy patřily k bestsellerům, to bylo další ponížení.

V létě 2011 se Monyová rozhodla manžela vykázat z domu. „Už jsem opět svobodná, dnes přesně měsíc. Zatím se můj psychický stav zhoršuje… Kdybych měla napsat knihu, co se u nás děje, brali by to čtenáři jako sci-fi,“ psala v červenci 2011.

„Nerozešli jsme se. Musela jsem ho nechat bezpečnostní službou vystěhovat. Mlátil mě a už šlo o život.“ Najala si ochranku, nechala si nainstalovat alarm a zaplatila mu odstupné ve výši 1,2 milionu korun včetně nájmu na dva měsíce.

Násilí však neskončilo. Ingr se několikrát pokusil vloupat do domu, bil ji, znásilil i před synem. Bylo na ní vidět, jak ji roky týrání poznamenaly.

Ve středu 3. srpna 2011 Boris Ingr znovu přišel. Přinesl láhev vína a bonboniéru a požádal, zda může dát dobrou noc jejich synovi. Simona navzdory strachu, navzdory všemu ho pustila. Možná kvůli dítěti, možná v naději, že situace proběhne klidně.

Byla s ní tehdy i její švagrová Dana Urbánková: „Bála se ho, měla doma nainstalovaný alarm a nechtěla ho ani pustit dovnitř. Říkala jsem jí, že zůstat v domě sama s ním není dobrý nápad. Ona odpověděla, že vedle na zahradě je oslava, že se nemusím bát.“

Krátce poté se v domě strhla hádka. Ingr vzal nůž a zasadil Monyové šest bodných ran do hrudníku a břicha. Podle znalců byly osudné dvě z nich, jedna zasáhla plíce, druhá přetnula horní dutou žílu a způsobila masivní vnitřní krvácení. Umírala několik minut v krutých bolestech. Poté se Ingr pokusil o sebevraždu a vyskočil z okna. Způsobil si pouze zranění. Když ho záchranáři našli, byl celý od krve s bodnými ranami.

„Nejdřív tvrdil, že v domě nikdo není, v sanitce si pak ale začal strhávat obvazy a křičel, že si pomoc nezaslouží, že všem zkazil život a ať pomůžeme jeho ženě,“ popsal záchranář.

Pomoc pro Monyovou přišla příliš pozdě. Byla nalezena až poté, co policisté vnikli do domu, ale již byla mrtvá.

Soudní proces s Borisem Ingrem proběhl v roce 2013. Přestože tvrdil, že si na vraždu nevzpomíná a trpí ztrátou paměti, důkazy byly jednoznačné. Odsouzen byl na 15 let odnětí svobody. Hrozil mu vyšší trest, ale soud jako polehčující okolnost přijal fakt, že po činu zavolal záchrannou službu. Naopak mu přitížilo, že během řízení neprojevil lítost nad smrtí ženy.

„Neslyšeli jsme, že lituje toho, že zavraždil svou ženu. Lituje jen toho, že už nežije,“ uvedl předseda senátu.

Od té doby Ingr několikrát žádal o podmínečné propuštění, naposledy v roce 2024. Soud jeho žádosti vždy zamítl. Nejpozději za dva roky bude jeho trest u konce.

Po smrti Simony Monyové se o její tři syny postaral její bratr Gustav Urbánek. Nejstarší syn už byl ženatý, prostřední právě dosáhl plnoletosti a nejmladšímu Šimonovi bylo teprve sedm let. Dnes jsou z nich dospělí muži, ale trauma z dětství si nesou dále.

„Na jeho propuštění se připravit nedá. Čím více se to blíží, tím více je to emotivní,“ řekl Dominik, prostřední syn Simony Monyové. „Musím se přiznat, že máme strach, co bude potom, až se z vězení vrátí. Nějakou část života jsem s ním žil a vím, co způsobil,“ svěřil se Dominik.

Monyová několikrát volala na policii a žádala o pomoc, ale nedostala ji. „Také mi řekla, že zavolala na policii. Nikdo prý nepřijel a telefon jí položili s tím, že může být ráda, že se vlastně nic nestalo,“ vzpomínal pro Právo její blízký přítel.

Přestože v té době už platil zákon o ochraně před domácím násilím, který policii umožňoval násilníka vykázat, v praxi šlo stále o nový nástroj, s nímž se bezpečnostní složky teprve učily pracovat. Selhání systému v okamžiku, kdy ho Simona nejvíc potřebovala, se tak stalo jedním z článků tragického řetězce, který skončil její smrtí.

Podle odborných zdrojů mají násilnické osoby často problém přijmout odpovědnost za své činy a příčinu vždy hledají ve svém okolí. Domácí násilí se považuje za naučený způsob chování, který se postupem času fixuje a je obtížnější jej zastavit.

Simona Monyová byla jednou z těch úspěšných žen, které doma týrá partner, ale nikomu o tom neřeknou. Mnoho z nich mlčí právě proto, že navenek působí silně, sebevědomě a nezávisle. Okolí si u takových žen nedokáže představit, že by mohly být týrány vlastním partnerem.

Monyová byla známá jako „Viewegh v sukni“, sebevědomá autorka, která byla považována za symbol ženské emancipace. Právě tato image ji bránila vyhledat pomoc. Obávala se, že by ztratila respekt čtenářek i kolegů.

Domácí násilí má podle odborníků jasná pravidla. Děje se opakovaně a dlouhodobě, jedna facka ještě není domácí násilí. Začíná to nadávkami a poznámkami, pak se stupňuje až do fyzických útoků. Vždy je jasné, kdo týrá a kdo je obětí. A hlavně všechno se děje doma, za zavřenými dveřmi, kde to nikdo nevidí.

Syndrom „silné ženy“ brání mnoha obětem vyhledat pomoc. Společnost od nich očekává, že zvládnou všechno, včetně násilného partnera. Monyová měla všechny prostředky k úniku – peníze, vlastní dům, veřejné postavení. Přesto jedenáct let zůstávala v násilném vztahu.

Odborníci popisují také takzvaný cyklus násilí, který se skládá ze tří fází: narůstání tenze, vlastního násilí a následné fáze „líbánek“, kdy se násilník omlouvá a slibuje, že se násilí už nebude opakovat. Tento cyklus udržuje oběť ve vztahu a odrazuje ji od odchodu. Neustálé střídání vlídného a milujícího chování s násilným vytváří u oběti pocit naučené bezmocnosti, což je stav, kdy si žena začne myslet, že nemá žádnou kontrolu nad nepříjemnými událostmi a každý její pokus změnit situaci končí prohrou.

Domácí násilí nezná hranice. Může zasáhnout kohokoli, kdekoli. Jak uvedla psycholožka Bohumila Marvánová‑Vargová:

„Týrané ženy nemusí křičet. Někdy mlčí, protože doufají, že přežijí.“

Zdroje: zpravy.aktualne.cz, prozeny.cz, lidovky.cz, novinky.cz, dspace.cuni.cz