Eliška Balzerová byla v mládí krásná a divoká: večírky končily nad ránem, muže střídala bez zábran

Na JAMU ji znali jako dračici, která se ničeho nebála. Krásná, svobodná a odvážná Eliška Balzerová si užívala studentská léta naplno, večírky končily až nad ránem a sama s úsměvem vzpomíná: „Jako studentky jsme si urvaly z večírku nějakého hezkého kluka a hotovo,“ řekla v rozhovoru pro Prima Ženy. Nebyla žádná „puťka“, jak o sobě později poznamenala, a muži ji obdivovali pro krásu i temperament.

Dnes, po více než padesáti letech na jevišti, s dlouhým manželstvím a čtyřmi vnoučaty, stojí na scéně s noblesou ženy, která se nestydí za žádnou kapitolu svého života. Divoké mládí ji formovalo stejně jako disciplína herecké práce a vrásky, které má dnes, odmítá vymazat.

Na škole se sešla s generací, která později určovala českou divadelní scénu: Bolek Polívka, Karel Heřmánek, Jiří Bartoška a Jana Švandová. Tvořili nerozlučnou partu a užívali si studentský život plnými doušky. Večírky byly na denním pořádku a končily často až nad ránem.

V pořadu 7 pádů Honzy Dědka Balzerová s úsměvem vyprávěla, jak ji Jana Švandová učila kouřit marihuanu. Byla krásná, mladá, svobodná a otevřeně přiznává, že se nebránila ani milostným dobrodružstvím.

Tahle studentská parta nebyla jen o zábavě. Vznikla v ní přátelství, která trvala dlouhá desetiletí. Balzerová jich některá uchovala až do dneška, třeba se svou někdejší kolegyní Janou Švandovou. Jedním z nich byl i Jiří Bartoška, který bohužel zemřel v květnu 2025, ale navždy zůstane součástí té generace, která formovala české herectví.

Balzerová se herectví věnovala naplno. Její první příležitost před kamerou přišla v roce 1971 v retrofilmech Karla Steklého Svět otevřený náhodám a Lupič legenda. Krátce nato ji režisér Karel Kachyňa naučil lekci, kterou si pamatuje dodnes: „Víš co, nehraj vůbec nic. Já to vidím, co chceš zahrát… Stačí, když to cítíš,“ vzpomínala v rozhovoru pro časopis Moje psychologie.

Právě civilnost a pravdivost se staly poznávacím znamením jejího herectví. Zatímco večírky patřily noci, na jevišti a před kamerou byla Balzerová vždy disciplinovaná a poctivá.

Bouřlivá léta skončila, když potkala o osm let staršího Jana Balzera, filmového a divadelního producenta. Vzali se v roce 1974 a postupně se jim narodily dvě děti, syn Jan a dcera Adéla.

„Můj muž mě hodně ovlivnil. Já jsem byla taková zarputilá moravská palice a on mě naučil dívat se na věci s nadhledem a humorem. Zasmát se sám sobě je někdy nejlepší řešení,“ řekla v rozhovoru pro iDNES.cz.

Pro Radiožurnál pak doplnila: „Měla jsem štěstí, že jsem narazila na chlapa, který má úžasný smysl pro humor. Když nás potkalo něco ošklivého nebo zlého, vždycky se tomu dovedl zasmát… Tím mě odzbrojuje, nemůžu se na něj zlobit.“

Jejich manželství letos oslavilo padesát let. V prostředí showbyznysu je to vzácnost, kterou si oba vysvětlují právě společným humorem a nadhledem.

V roce 1977 přišla životní role – mladá lékařka Alžběta Čeňková v seriálu Nemocnice na kraji města. Sympatická, poctivá a krásná „Bety“ se stala ikonou a Balzerová jednou z nejoblíbenějších hereček své generace.

Seriál sledovalo přes devadesát procent diváků a Čeňková byla symbolem mladé ženy, která je nejen půvabná, ale i vzdělaná a schopná. V pokračováních se její postava posunula až na pozici primářky ortopedie. Diváci tak mohli sledovat její proměny napříč desetiletími.

Kromě seriálů se Balzerová objevila v celé řadě filmů. Publikum si ji pamatuje jako Dášu v legendární komedii S tebou mě baví svět (1982), ve které ztělesnila mladou maminku se smyslem pro humor. V komedii Vrchní, prchni! (1980) si zahrála postavu Věry, v dramatu Pěsti ve tmě (1986) Emu Gabrielovou.

Později zazářila jako přísná vrchní sestra v Kachyňově snímku Městem chodí Mikuláš (1992). A v roce 2010 znovu ohromila diváky v komedii Ženy v pokušení jako výstřední Vilma, která miluje život i muže.

Naposledy se představila v komedii Aristokratka ve varu (2024), kde si zahrála kuchařku Tichou. „Moc ráda vařím, takže jsem se v kuchyni cítila dobře. Byla to pro mě srdcová role,“ uvedla v rozhovoru pro časopis Moje psychologie.

Vedle filmu a televize zůstalo Balzerové největší láskou divadlo. V devadesátých letech se spolu s Tomášem Töpferem pustila do rekonstrukce Divadla Na Fidlovačce, které znovu otevřeli v roce 1998. Sama se stala ředitelkou nadace a na jevišti sklízela ovace.

Dodnes slaví úspěchy s monodramatem Můj báječný rozvod. „Když jsem Můj báječný rozvod před dvaceti lety zkoušela, zdálo se mi, že jde o velkou legraci. Ale čím víc člověk do té role stárne, tím víc začíná chápat, co to vlastně znamená, zůstat po padesátce sama,“ řekla v rozhovoru pro Moje psychologie.

Výrazně se prosadila i v dabingu. Její hlas zazněl například v roli Willie Scottové ve filmu Indiana Jones a chrám zkázy(1984) nebo v kultovní Válce Roseových (1989). V roce 2007 si odnesla cenu Františka Filipovského za dabing britského seriálu Zločiny v zahradách.

Odvaha, kterou projevovala v mládí, ji neopustila ani později. V šedesáti nafotila akty pro film Ženy v pokušení. „Bylo to pro tu roli důležité. Vilma celý život žila bez zábran, a když věděla, že je konec, nemohla najednou začít být cudná,“ vysvětlila v rozhovoru pro Moje psychologie. Fotografie vznikaly citlivě a Balzerová díky nim dokázala, že i žena po šedesátce může působit atraktivně a sebevědomě.

Balzerová zároveň patří k herečkám, které odmítají plastické zákroky. „Každá vráska, kterou mám, je moje a nebudu je přece něčím vyplňovat nebo odstraňovat. Tady mám vrásky u očí, když jsme se tak hrozně a často smáli, na čele, když jsem se trápila. Ale jsou to moje vrásky, je v nich zapsán celý můj život, přece se jich nebudu zbavovat,“ řekla v rozhovoru pro Moje psychologie.

Její pohled na krásu jde úplně jiným směrem, než jaký diktují sociální sítě a reklamy. Podle Balzerové není krása ve vyretušovaných snímcích nebo zásazích plastických chirurgů, ale v přirozenosti, optimismu a zkušenosti, které z člověka vyzařují. I proto působí její přístup jako inspirace pro ženy všech generací.

Podle ní kult mládí navíc ničí sebevědomí mladých žen, které se porovnávají s uměle upravenými fotografiemi na sociálních sítích. „Lituji všechny holky, které se nenarodí hubené nebo manekýnovsky krásné, protože všechny takové chtějí být. Spousta jich kvůli tomu končí na psychiatrii,“ dodala.

Dnes je Eliška Balzerová nejen herečkou, ale i babičkou. S manželem Janem žijí v domě, kde pod jednou střechou bydlí i jejich děti s rodinami. „Slavíme společně všechna jubilea, Vánoce, svátky… Jak děti rostou, říkali jsme si s manželem, že už musíme koupit větší stůl,“ popsala v rozhovoru pro Prima Ženy.

Rodina pro ni zůstává prioritou, ale herectví se nevzdává. Po odchodu z Fidlovačky působí ve Studiu DVA, kde účinkuje hned ve třech představeních. Ve volném čase čte, miluje Hrabala, Čapka, Márqueze i Čechova, a ráda odpočívá ve Všenorech u Berounky.

Když se ohlíží zpět, dokáže se Eliška Balzerová pousmát nad svou divokostí, ale nelituje jí. Naopak ji bere jako součást cesty, která ji dovedla k dlouhému manželství, rodině, kariéře a vnitřnímu klidu. Její život ukazuje, že mládí nemusí být přikrášlené, zralost nemusí být bez vrásek a že pravdivost je největší devizou, na jevišti i v životě.

Zdroje: zeny.iprima.cz, mojepsychologie.cz, idnes.cz, csfd.cz, prozeny.cz