Článek
StB začala prostitutky v pražských hotelech využívat už několik let po únorovém převratu. Na začátku padesátých let se západní diplomaté a novináři scházeli například v Alcronu ve Štěpánské ulici. Mladý důstojník Státní bezpečnosti Kamil Pixa přišel na to, že se k nim dá dostat i jinak než běžným sledováním. S hostem se u baru dala do řeči pohledná žena a pokud spolu později odešli na pokoj, jejich schůzku mohla zachytit skrytá kamera. Podobné akce pak StB využívala i v dalších desetiletích.
Luxusní hotely pro zahraniční klientelu nabízely pro podobné operace téměř ideální prostředí. Ubytovávali se v nich diplomaté, novináři a obchodníci ze Západu, tedy lidé, o které se tajná policie zajímala nejvíc a ke kterým se jinde dostávala jen obtížně. Personál bylo možné prověřit a získat ke spolupráci, pokoje pak připravit ještě před příchodem hosta. Jediný večer v hotelovém baru tak mohl StB poskytnout záznam, kterým na hosta později tlačila.
Prostitutky ve službách StB a akce s krycím jménem Isolace
Za války byl Kamil Pixa vězněn v Terezíně a Dachau. Po osvobození vstoupil do bezpečnostních složek a 20. června 1951 se jako nadporučík stal velitelem prvního sektoru velitelství StB. Měl na starosti referát Francie a oddělení západních ambasád. Právě tam vznikla akce s krycím názvem Isolace, jejímž cílem bylo omezit kontakty se západními diplomaty.
Průběh akce zachytil dobový dokument, který citoval publicista Ondřej Adamec. „Velitel I. sektoru Velitelství StB Kamil Pixa a jeho oblíbenci dávali příkazy orgánům, aby z nočních podniků přiváděli do kanceláří akce Isolace hezké mladé dívky, se kterými potom dělali výslechy a získávali je ke spolupráci jako prostitutky,“ stojí v záznamu. Ženy pak dostávaly za úkol zlákat zaměstnance a diplomaty kapitalistických ambasád k intimnímu styku. Schůzky se měly skrytě natáčet a vzniklé záznamy využívat k vydírání. Několik filmů skutečně vzniklo, velké výsledky ale nepřinesly. Z dokumentu je také patrné, že ne každá z těchto žen se prostitucí živila už dřív. Některé k ní přivedla až tajná policie, která je při výslechu získala ke spolupráci.
Hotel Alcron ve Štěpánské ulici patřil v padesátých letech k místům, kde StB sledovala západní diplomaty a novináře.
Doklady o nasazování placených společnic se dochovaly přímo v Pixově kádrovém spisu. Ženy vyhledávaly západní diplomaty a novináře hlavně v Alcronu. Získaný kompromitující materiál pak StB využívala při pokusech přimět hosty ke spolupráci. „Na jedné straně se tyto provokativní metody podporovaly, ale co se týče nějakých písemných pokynů nebo příkazů, byly oficiálně zakazovány,“ řekl týdeníku TÝDEN historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Kompromitace protivníka byla brána jako jeden z hlavních způsobů, jak získat tajné spolupracovníky a jak se vklínit do řad nepřátel tehdejšího režimu.“
Inspirace zřejmě přišla ze Sovětského svazu, kde KGB využívala k podobným akcím sexuální agentky označované jako Vlaštovky. K nejznámějším případům patřil francouzský velvyslanec v Moskvě Maurice Dejean, na kterého KGB ve druhé polovině padesátých let nasadila ženu, jež ho svedla. Kompromitující situaci pak tajná služba využila k jeho vydírání. Pixa mezitím v únoru 1952 přešel ke kriminální službě Veřejné bezpečnosti a později dlouhá léta řídil Krátký film Praha. Metody, které pomáhal u StB zavádět, se však používaly ještě dlouho po jeho odchodu.
Hotely dostaly krycí jména po slavných skladatelích
Ve svazcích StB byly pražské hotely vedené pod krycími názvy, které tajná policie vybírala podle hudebních skladatelů. Intercontinental u Pařížské ulice například dostal krycí jméno Glinka. StB měla pod dohledem většinu pražských hotelů. S rostoucím počtem zahraničních návštěvníků totiž přibývalo i hostů, o které se zajímala. V Intercontinentalu během let pobývali Johnny Cash, Richard Nixon, Elton John i Jásir Arafat. Právě významní zahraniční hosté patřili k těm, které StB sledovala nejpozorněji.
StB ale nespoléhala jen na odposlechy a skryté kamery. V hotelech, kde se ubytovávali západní cizinci, měla své lidi i na recepci. Ti hlásili pohyb hostů a předávali informace o jejich kontaktech. Diplomat, který si u pultu vyzvedl klíč od pokoje, tak mohl být pod dohledem už od první chvíle pobytu.
Kryt pod Jaltou a výmluva na stavbu metra
Nejpropracovanější systém odposlechů vznikl v hotelu Jalta na Václavském náměstí, jehož stavbu si v padesátých letech přál prezident Antonín Zápotocký. Host, který se ubytoval v jednom z luxusních pokojů, neměl tušení, že dvě patra pod ním sedí u odposlouchávací techniky příslušníci StB. V tajném protiatomovém krytu fungovalo odposlouchávací pracoviště napojené přímo na hotelové pokoje. Příslušníci StB odtud poslouchali rozhovory i telefonáty hotelových hostů a zapisovali, co se v pokojích dělo. Systém fungoval až do roku 1989.
Utajení začalo už při stavbě. „Aby se utajil důvod, proč se kope tak hluboko, tak se říkalo, že se dělá příprava na metro,“ říká ředitel Muzea studené války Jiří Paldus. Kryt byl určen zhruba pro sto padesát lidí a měl náhradní agregát, speciální nádrž na vodu i vlastní nemocnici. Kryt měl zároveň sloužit jako nouzové velitelské pracoviště Československé lidové armády. Pro případ ohrožení z něj vedly dvě únikové cesty, jedna na Václavské náměstí a druhá do sousedního domu. Veřejnost se o podzemí dozvěděla až v devadesátých letech a od roku 2003 v něm spolek Československé ozbrojené složky provozuje muzeum s původní odposlouchávací aparaturou.
Společenští agenti sváděli na objednávku
Prostitutky přitom nebyly jedinými lidmi, které StB k podobným akcím využívala. K vytipovaným osobám nasazovala také muže a ženy z jiného prostředí, kteří uměli navázat známost, získat si důvěru a podle potřeby svou oběť svést. Tajná policie je označovala jako společenské agenty. Jejich působení v archivech zkoumal badatel Radek Schovánek. „Ti měli nějak zaujmout osobu, na kterou byli zaúkolováni, pak ji svést, nafotit nebo natočit nejlíp v intimní situaci,“ říká. „Tak nejčastěji vypadala práce společenských agentů.“ Kompromitovaný pak dostal na výběr, zda začne spolupracovat, nebo bude riskovat, že se o záznamu dozví manželka či zaměstnavatel.
Stejný postup fungoval i po desetiletích. V polovině osmdesátých let se jeho terčem stal portugalský konzul Carlos Miranda. Estébáci věděli o jeho slabosti pro krásné ženy a s pomocí nasazené prostitutky ho přiměli ke spolupráci.
Podobné akce StB používala také proti manželkám a přítelkyním západních diplomatů. Pod krycím jménem Anty pro ni pracoval spisovatel a překladatel Jiří Mucha, syn malíře Alfonse Muchy. Měl rozsáhlé styky ve vyšších politických i kulturních kruzích a část dětství strávil s otcem v zahraničí. „Válku prožil v Anglii a jako většina vojáků, kteří byli na Západě, se dostal do pracovního tábora,“ říká o něm Schovánek. Jako společenský agent získával od žen z diplomatického prostředí informace a pomáhal kompromitovat jejich rodiny. Důležitým místem byl jeho dům na pražských Hradčanech. „Pořádal tam velmi divoké večírky a mnoho z těch lidí se pak dostalo do hledáčku Státní bezpečnosti.“ Jeho řídící důstojníci ale s výsledky spokojeni nebyli. Podle jejich hodnocení mohl Mucha vzhledem ke svým kontaktům dokázat mnohem víc. Jeho spolupráce se StB vyšla najevo až v polovině devadesátých let.
Spisovatel Jiří Mucha, který spolupracoval se StB pod krycím jménem Anty
Na otázku, zda byla práce společenských agentů odpudivou praktikou, odpovídá Schovánek podle toho, proti komu byla použita. „Byla, pokud byla používána proti lidem jiného politického smýšlení. Nebyla odpudivá v rámci zpravodajských služeb, protože ji stejně tak i dnes používají všechny zpravodajské služby na světě.“
Hotely, ve kterých se to všechno odehrávalo, stojí v Praze dodnes. Alcron i Jalta dál ubytovávají zahraniční hosty, Intercontinental prošel proměnou a v krytu pod Václavským náměstím vznikla muzejní expozice. Kdo dnes sejde po schodech dvě patra pod povrch, prohlédne si dálnopisy, telefonní ústřednu i odposlouchávací aparaturu, ke které kdysi vedly linky z pokojů nad jeho hlavou.
