Článek
Píše se rok 1969. Eva Součková přichází na konkurz Československých aerolinií a domů se vrací jako první vybraná ze čtyř stovek uchazeček. Všechny toužily po příležitosti, která jim otevře dveře do světa, jenž pro ostatní Čechoslováky prakticky neexistoval. Přestože středem Berlína vedla zeď a na hranicích Šumavy stál ostnatý drát, vyvolené letušky nasedaly do letadel směr Londýn, New York nebo Bombaj. Být letuškou u ČSA neznamenalo za komunismu jen běžné zaměstnání, a každá z nich si to od prvního dne dobře uvědomovala.
Letuška ČSA za komunismu a rozkaz, který přišel z Moskvy
To, že ČSA jako mezinárodní aerolinie vůbec přežily komunistický převrat, nebylo náhodou. Kapitán Eduard Prchal ve svých pamětech vysvětlil, proč komunisté po převratu aerolinky raději nezrušili. Po únoru 1948 přišel z Moskvy jasný rozkaz, že podnik musí za každou cenu zůstat zachován. Podle Prchala totiž ČSA zajišťovaly klíčové spojení mezi Sovětským svazem a svobodným světem. Moskva v té době nelétala přímo na Západ, a tak k tomu strategicky využívala právě československé linky. Tato logika přetrvala i v dalších dekádách a požadavky se od základu nezměnily ani v roce 1969, kdy na konkurz přišla Eva Součková.
Výběr letušek byl mimořádně náročný. Maturita byla naprostou samozřejmostí a ovládání minimálně dvou cizích jazyků pevnou podmínkou. Eva Součková vzpomínala, jak jí pomohlo rodinné zázemí z pohraničí, díky němuž mluvila německy. K povinné školní ruštině si přidala angličtinu a postupem času se doučila ještě španělsky. Samotné jazykové znalosti však k úspěchu nestačily. „K tomuhle zaměstnání patřila určitá noblesa,“ uvedla. Přesně takovou ženu potřeboval komunistický režim mít na palubách svých mezinárodních linek.
Mezi Bombají a Havannou s pasem v trezoru
Trasy, které ČSA za normalizace létaly, byly impozantní. Londýn, Frankfurt, Paříž, Madrid, Řím, ale také Bombaj, Singapur, Jakarta a Havana. Na Dálném východě letušky pobývaly v destinaci i celý týden, v Indonésii Součková strávila jednou plných šest neděl. Vzpomínala, jak letěly z Kanady severní cestou a pod nimi se táhla polární záře. Byl to pohled, který ostatním Čechoslovákům byl zcela nedostupný.
Letušky za normalizace ale nezapomínaly ani na ty, kteří nikam cestovat nesměli. Na otázku, zda jí lidé záviděli, odpověděla upřímně. „Asi ano. My jsme si ale od nich brali seznamy s věcmi, které chtěli přivézt, nic velkého, jen drobnosti typu plavky, paruka. A vycházeli jsme, pokud možno, každému vstříc.“ Každý návrat z cest a následný přílet domů však mohl skončit naprosto nečekaně.
Prohledávání po příletu a výslechy ve čtvrtém patře
Místo odpočinku po dlouhém letu následovala neúprosná realita. Po přistání na ně čekali příslušníci Státní bezpečnosti. „Přímo od letadla si nás odvezli někam do čtvrtého patra. A probírali opravdu všechno. Když měl někdo nějaký zápisníček, kontrolovali to lístek po lístku. Co jste myslela tímhle obrázkem?“ vzpomínala Součková. Prohlídky byly mimořádně důkladné a hraničily s ponížením. „Abychom nikde nic neschovali, prohledávali dokonce i použité dámské vložky,“ dodala.
Dohled nad posádkou přitom začínal mnohem dříve, než letadlo vůbec dosedlo na ranvej. Kapitán Eduard Prchal, který za války bojoval ve francouzském letectvu a britské RAF, se po návratu domů stal šéfpilotem ČSA. Ve svých vzpomínkách popsal praxi z prvních let po převratu. Pasy celé posádky byly uložené v trezoru na letišti a letušky i piloti je dostali do ruky až těsně před startem. Hned po příletu je museli zase odevzdat. Podle tehdejších zákonů totiž žádný občan nesměl mít pas u sebe, protože byl výhradním majetkem státu. Dohled přitom neskončil na letišti. Prchal popisoval, jak posádky v zahraničí žily v atmosféře tajných schůzek a skrytých mikrofonů v hotelových pokojích.
Valutový cizinec, ženy a zvláštní úkoly StB
Cizinci na mezinárodních linkách nebyli pro režim jen obyčejnými cestujícími, ale především vítaným zdrojem deviz. Každý pasažér ze Západu přivážel do země tvrdou měnu, za kterou se pak dalo nakupovat v síti prodejen Tuzex. Do těchto obchodů s nedostupným zbožím normální člověk bez valutových bonů prakticky nesměl vstoupit. Pro Státní bezpečnost byl zajímavý v podstatě každý takový návštěvník, přičemž na diplomaty se tajná policie zaměřovala přednostně.
Badatel Radek Schovánek popsal mechanismus, jakým StB pracovala s ženami pohybujícími se v blízkosti cizinců. Zadávala jim úkoly k navazování kontaktů nebo přímo ke kompromitaci. Recepční v hotelech, kde se ubytovávali zahraniční hosté, byli buď spolupracovníci StB, nebo přímo její zaměstnanci. Ti agentkám předávali informace a umožňovali jim se s vytipovaným mužem přirozeně setkat. „Se studentkou Renátou nejdřív dohodli spolupráci, pak dostala za úkol svést nějakého diplomata,“ popsal Schovánek případ, který ilustroval praxi opakovanou po celá desetiletí. Scénář byl jednoduchý a zahrnoval fotografie, záznam a následné vydírání.
Letuška se v tomto systému pohybovala přirozeně. Denně byla v kontaktu s cizinci na palubě a pravidelně pobývala v zahraničních hotelech. Jenže zpravodajské úkoly neplnila jen vůči pasažérům, jak dokládají Prchalovy paměti. Po únoru 1948 nastoupily k ČSA nové stevardky. Byly to mladé ženy s minimálními znalostmi o letectví a téměř žádnou praxí, protože jejich skutečný úkol byl zcela jiný. Měly sledovat zkušené piloty, kteří za války sloužili na Západě, a podávat o nich zprávy tehdejšímu Ministerstvu národní bezpečnosti. „Všichni jsme věděli, že na zahraničních cestách letušky poslouchají za dveřmi hotelových pokojů kapitána a prvního důstojníka. Kolikrát jsem přistihl letušku, jak vpadla do mého pokoje, když jsem nečekaně otevřel dveře! Dostávaly rozkazy přímo od ministerstva státní bezpečnosti,“ napsal Prchal.
Svědectví kapitána Prchala dokládá, že přítomnost žen se zpravodajskými úkoly nebyla na palubách letadel ČSA žádnou výjimkou. Šlo o zavedenou praxi, která palubní personál provázela nepřetržitě.
Letušky ČSA pod dohledem StB
I přes všechen dohled a neustálé riziko měl tento život obrovské kouzlo. Lidé v okolí vnímali především vnější lesk povolání, ke kterému patřilo vytříbené vystupování, znalost světa a exotické zážitky, o kterých si ostatní mohli nechat jen zdát. Skutečnost skrytou v pozadí však definovaly neustálé restrikce a všudypřítomná kontrola, která provázela každý návrat domů. K tomu se přidávalo vědomí, že kdokoli z posádky na palubě mohl být informátorem StB.
Kapitán Prchal nakonec z komunistického Československa uprchl. Zanechal za sebou kariéru, ve které už nechtěl dále ustupovat režimu a jeho požadavkům. Eva Součková u ČSA prožila neuvěřitelných třiačtyřicet let, až do konce roku 2011. Příběh aerolinií se definitivně uzavřel v říjnu 2024, kdy společnost po více než sto letech fungování ukončila svůj provoz. Úplně poslední let přiletěl z Paříže a na Ruzyni dosedl přesně podle letového řádu v 21 hodin a 55 minut.
