Článek
Život důchodců v socialistickém Československu představuje téma opředené mnoha mýty. Mnozí pamětníci často nostalgicky vzpomínají na „jistoty“, které tehdejší režim nabízel. Při pohledu na konkrétní čísla a fakta z doby před rokem 1989 však objevíme mnohem komplexnější obraz reality. Co znamenalo být penzistou v době socialismu? Kolik lidé dostávali a co si za své důchody mohli skutečně dovolit?
Zásadní změny důchodového systému po roce 1948
Stejně jako veškerý život společnosti v tehdejším Československu, se změnil po převzetí moci komunisty v roce 1948 od základu také důchodový systém. Už ve stejném roce byl přijat nový zákon o národním pojištění, který byl ovšem připraven ještě v předchozím období po druhé světové válce.
Základem systému byl desetiprocentní odvod z vyměřovacího základu na zaměstnance. Důležitou novinkou byla dvousložková konstrukce důchodů – kombinace jednotné solidární částky a zásluhové složky. V následujících desetiletích prošel systém četnými změnami.
V roce 1951 byl zřízen Státní ústav důchodového zabezpečení, který od roku 1957 nahradil Státní úřad sociálního zabezpečení. Od roku 1968 spadala tato oblast pod ministerstvo práce a sociálních věcí a důchodovou agendu od následujícího roku řešil Úřad důchodového zabezpečení.
Kdo měl nárok na důchod a za jakých podmínek?
„Pod systém důchodového zabezpečení spadali všichni zaměstnanci. Tedy dělníci, úředníci, horníci i ostatní pracovníci stejně jako samostatně hospodařící rolníci a členové jednotných zemědělských družstev,“ uvedl Martin Holub z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí.
Nárok na starobní důchod byl univerzální – každý pracující občan měl po dovršení důchodového věku a splnění potřebné doby zaměstnání právo na důchod. Důchodový věk činil pro muže 60 let a pro ženy podle počtu vychovaných dětí 53 až 57 let. Podmínkou bylo mít odpracováno minimálně dvacet let.
Důležitým faktorem, který je třeba brát v úvahu, bylo „právo na zaměstnání,“ které v praxi znamenalo povinnost pracovat. Kdo neměl v občanském průkazu razítko od zaměstnavatele, byl podezřelý jako „příživník“ a hrozil mu trest. Tato povinnost práce na jedné straně zajišťovala téměř stoprocentní zaměstnanost, na druhé straně vedla k neefektivitě a přezaměstnanosti v mnoha odvětvích.
I v tomto systému existovaly výjimky a privilegia. Například horníci mohli do důchodu odcházet dříve. Některé zasloužilé pracovníky režim navíc mimořádně odměňoval takzvaným osobním důchodem.
Jak vypadaly důchody za socialismu a jejich kupní síla
Průměrný důchod v roce 1989 dosahoval přibližně 1600 Kčs, tedy zhruba poloviny průměrného platu. Maximální výše důchodů byla omezena, takže i lidé s nadprůměrnými platy nedostávali výrazně vyšší penze. Systém tak výrazně nivelizoval sociální rozdíly ve stáří.
Co si ale mohl důchodce za své peníze skutečně koupit? Tady narážíme na problém kupní síly, která byla ve srovnání s dneškem podstatně nižší. Při pohledu na ceny základních potravin zjistíme, že mnohé z nich byly v poměru k důchodu výrazně dražší než dnes.
„Za běžný nákup v roce 1989 byste zaplatili zhruba 63 Kč, tedy 2 % tehdejšího platu,“ uvádí statistika srovnávající ceny potravin tehdy a nyní. Pro důchodce s průměrnou penzí 1600 Kčs to však znamenalo téměř 4 % jeho měsíčního příjmu.
Mýtus levných potravin
Jedním z nejsilnějších mýtů je představa extrémně levných základních potravin v době socialismu. Při bližším pohledu na čísla však realita vypadá jinak. Kilogram hladké mouky stál v roce 1989 celých 4,20 Kčs. Přepočteno na dnešní kupní sílu by to odpovídalo přibližně 54 Kč, zatímco v roce 2022 stála mouka průměrně 22 Kč.
Podobně překvapivý je i pohled na cenu vajec. Jedno vejce stálo tehdy 1,30 Kčs, což by dnes odpovídalo asi 16 Kč. Průměrná cena jednoho vejce v roce 2022 se však pohybovala mezi 5 až 6 Kč.
V dobách socialismu stálo 250 g balení másla kolem 10 Kčs. Za průměrný plat jste si v roce 1989 mohli koupit 318 balení másla, za průměrný důchod pouze 160 balíčků. Pro srovnání, za dnešní průměrný plat byste jich měli 707.
Pro důchodce představovaly výraznou položku v rozpočtu také masné výrobky, které byly ve srovnání s dneškem velmi drahé. Kilogram chlazeného kuřete stál v roce 1989 kolem 30 Kčs, což by v přepočtu na dnešní hodnotu znamenalo přibližně 390 Kč. Ve skutečnosti se však průměrná cena kila kuřete v roce 2022 pohybovala kolem 80 Kč. Vepřová šunka byla dokonce o neuvěřitelných 380 % dražší než dnes.
Bylo bydlení a služby skutečnou výhodou socialismu?
V oblasti bydlení a služeb byl socialismus skutečně v některých ohledech výhodnější, zejména pro důchodce s omezeným příjmem. Náklady na bydlení byly o přibližně 5 % nižší než dnes, teplo dokonce o 100 %. Stejně tak odvoz odpadu a popela byl levnější o 165 %.
„Užívání bytu SBD (Stavebního bytového družstva) bylo o 45 % levnější než dnes,“ uvádí srovnání cen z té doby. Nízké náklady na bydlení představovaly pro důchodce značnou výhodu, protože tvořily relativně menší podíl jejich měsíčních výdajů než dnes.
Na druhou stranu byla kvalita bydlení často nízká. V mnoha bytech chybělo základní vybavení jako koupelna nebo vlastní WC, topení nebylo dostatečné a opravy se neprováděly včas kvůli nedostatku materiálu a pracovníků.
Nedostupné spotřební zboží
Právě v oblasti spotřebního zboží jsou cenové rozdíly nejmarkantnější a pro důchodce to znamenalo praktickou nedostupnost mnoha výrobků. Čalouněná sedačka byla v roce 1989 dražší o neuvěřitelných 910 % ve srovnání s dneškem. Elektrický sporák o 415 %, chladnička o 395 % a automatická pračka dokonce o 605 %. Barevný televizor patřil mezi nejvýraznější položky – byl dražší o 1270 % oproti současným cenám.
Za průměrný důchod bylo téměř nemožné pořídit si toto zboží bez dlouhodobého spoření nebo pomoci rodiny. Důchodci byli často odkázáni na staré vybavení pořízené během produktivního života, nebo museli čekat na pomoc od svých dětí.
Problémy důchodového systému
Přestože někteří lidé na důchodový systém za komunismu vzpomínají pozitivně, podle odborníků jde o zkreslený pohled. „Současné sociální zabezpečení je na mnohem vyšší úrovni, než bylo v době socialismu,“ konstatoval Holub.
Tehdejší důchodový systém podle něj trpěl řadou nedostatků. Důchody se například nevalorizovaly, takže jejich hodnota postupně klesala. „Důchodový systém též nereflektoval demografický vývoj a byl extrémně nákladný,“ dodal Holub.
V praxi to vypadalo tak, že člověk, který odešel do důchodu třeba v roce 1982, pobíral stejnou částku i v roce 1989, přestože ceny mezitím vzrostly. Nikdo důchody nezvyšoval podle inflace jako dnes. Starší lidé si tak mohli dovolit stále méně. Zatímco čerstvý důchodce ještě měl určité rezervy a mohl si občas dopřát i něco nad rámec základních potřeb, s přibývajícími roky v penzi se jeho možnosti zužovaly. Obzvlášť těžké to bylo pro ty, kteří neměli rodinu, jež by jim finančně vypomohla.
Život v důchodu mezi jistotou a nedostatkem
Představme si typického důchodce z roku 1989. Měsíčně pobíral asi 1600 korun, což mu stačilo na nájem a základní potraviny. Když ale potřeboval novou ledničku, musel by na ni šetřit mnoho měsíců, protože stála násobek jeho měsíčního důchodu. A pokud zatoužil po barevném televizoru? Ten byl zcela mimo jeho finanční možnosti.
„Za komunistů jsme se měli lépe,“ říkávají někdy senioři, kteří pamatují dobu před rokem 1989. Je to pravda? Statistiky ukazují něco jiného. Zdání klame, jak poznamenal jeden ze zdrojů. „Máme tendenci si pamatovat hlavně hezké a příjemné věci a naše vzpomínky jsou tak často růžovější, než byla skutečnost.“
Jistě, senioři tehdy měli jistotu, že dostanou pravidelně důchod a že je někdo nevyhodí z bytu na ulici. Ale za čerstvé ovoce v zimě, dovolenou u moře nebo nové vybavení domácnosti by museli utratit velkou část celoživotních úspor - pokud byly tyto věci vůbec k dostání.
Právě toto srovnání pomáhá vysvětlit, proč mnozí starší lidé přesto vzpomínají na socialistický důchodový systém s jistou nostalgií. Nebylo to proto, že by se tehdy měli materiálně lépe, ale kvůli pocitu stability a předvídatelnosti, který jim systém poskytoval. V době, kdy každý musel pracovat a nikdo se nemusel bát ztráty zaměstnání, byl i důchod vnímán jako zasloužená a garantovaná odměna za celoživotní práci.
Když dnes posloucháme vzpomínky seniorů na dobu socialismu, měli bychom je vnímat právě v tomto kontextu. Lidská paměť je selektivní a často uchovává spíše pozitivní vzpomínky. Cenné pro nás mohou být obě stránky mince - jak poučení z nedostatků tehdejšího systému, tak i připomenutí hodnoty jistoty a předvídatelnosti, kterou mnoho lidí v dnešní složité době postrádá.
